Zobrazení zdroje stránky Reálné kontrakty nepojmenované

Obligationes sine nomine (reálné nepojmenované smlouvy) či smlouvy innominátní lze brát jako jakési doplnění a zobecnění [[Kontrakty v římském právu - reálné|kontraktů reálných]].<ref>BONFANTE, Pietro. ''Instituce římského práva''. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 534</ref> Pro římské právo je typická typová vázanost, tedy pokud chtěly strany uzavřít nějakou smlouvu, pak tato smlouva musela existovat, musela být definována a stranám byly poskytnuty příslušné žaloby. Vývojem se začaly objevovat atypické smlouvy, které zcela neodpovídaly dosud existujícím typům. Vedle 4 reálných kontraktů se vyvinuly další. Strany tyto smlouvy začaly uzavírat, ale jednání nebylo právně závazné. Stranám nenáležely žádné ochrany (žaloby).<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. ''Římské právo''. Praha: C.H. Beck, 1995. Beckovy právnické učebnice. <nowiki>ISBN 80-7179-031-1</nowiki>. s. 248</ref> Od počátku principátu právní vývoj spěje k tomu, aby straně, jež plnila a nedostalo se jí protiplnění byla poskytnuta řádná žaloba na vynucení slíbeného plnění.  Zde se v názorech rozchází školy Sabiniánů a Prokuliánů. Sabiniáni tvrdí, že by měla být poskytnuta pouze praetorská actio in factum, ale neuznávají existenci obligačního kontraktu. Prokuliáni uznávali existenci kontraktu a zastávali názor, že je možno uplatnit actio civilis incerti (která byla uplatňovaná v četných případech oboustranných smluv). Specifickou actio in factum, která se začala využívat na vymáhání protiplnění se stala actio praescriptis verbis. Nejednalo se o novou žalobu, již existovala a pouze se aplikovala v nových situacích.<ref>HEYROVSKÝ, Leopold. ''Dějiny a systém soukromého práva římského''. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.745</ref>  

V době scholastiky byly innominátní smlouvy rozděleny do čtyř kategorií dle jejich obsahu:
* do ut des – dám abys dal
* do ut facias – dám abys konal
* facio ut des – konám abys dal
* facio ut facias – konám abys konal<ref>BONFANTE, Pietro. ''Instituce římského práva''. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 536</ref> 
Ze samotných názvů kategorií vyplývá, že plněním může být pouze dare (dát) nebo facere (konat).<ref>HEYROVSKÝ, Leopold. ''Dějiny a systém soukromého práva římského''. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.747</ref> Krom tohoto dělení dle obsahu se nicméně i mezi innomináty vyčlenilo několik smluvních „typů“, tj. nejčastějších innominátů. 
 
= Ochrana =
Actio praescriptis verbis – strana, která již plnila vymáhá touto žalobou slíbené protiplnění.<ref>HEYROVSKÝ, Leopold. ''Dějiny a systém soukromého práva římského''. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910.</ref> 

Condictio ob causam datorum – žaloba pro bezdůvodné obohacení, strana, která neplnila, měla vrátit to, co jí bylo plněno. 

Condictio ob poenitentiam – žaloba, kterou se mohl domáhat ten, kdo plnil, aby mu bylo vráceno jeho plnění. Jedná se o jeho rozhodnutí odstoupit od smlouvy, než mu bylo poskytnuto protiplnění. Užívá se u kategorií smluv do ut facias a do ut des. 

Actio doli – uplatňuje se u facio ut des a facio ut facias, jestliže věřitel chce dosáhnout odškodnění.<ref>SKŘEJPEK, Michal. ''Římské soukromé právo: systém a instituce''. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). <nowiki>ISBN 978-80-7380-334-6</nowiki>. s. 198</ref> 
= Druhy = 
'''Rei permutatio (směna)'''

Směna se řadí do kategorie do ut des. Jedna osoba se zde zavazuje převést věc na osobu jinou a očekává stejné protiplnění, tedy že od druhé osoby dostane jinou [[Věc v římském právu|věc]]. Obě strany s věcí převádějí i [[Vlastnictví v římském právu|vlastnické právo]] k ní. Na směnu postupně byly převedeny některá pravidla ze [[Emptio venditio (smlouva trhová)|smlouvy trhové]], především evikce, nebezpečí nahodilé zkázy, pravidla o skrytých vadách.<ref>BONFANTE, Pietro. ''Instituce římského práva''. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 539-540</ref> Co se týče závazků stran za faktické vady tak na smlouvu směnečnou byly vztaženy předpisy ediktu aedilického, který byl prvořadě vydán pro smlouvu trhovou.<ref>HEYROVSKÝ, Leopold. ''Dějiny a systém soukromého práva římského''. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.748</ref> 

'''Contractus aestimatum (vetešnická smlouva)'''

Vetešnickou smlouvou je označování jednání, které spočívá v odevzdání věci druhé osobě, tato věc je oceněna na určitou summu. Druhá osoba je pověřena k prodeji věci a je povinna vyplatit dohodnutou summu v případě prodeje, nebo věc vrátit. Příjemce věci odpovídá za levis [[culpa]] (nedbalost) a za causus minor (náhodu menší - tj. custodia). Pro tuto smlouvu byla ediktem recipována žaloba, která byla pojmenována actio de aestimato – byla směřována proti příjemci, který odmítl vyplatit dohodnutou částku, nebo věc navrátit.<ref>VÁŽNÝ, Jan. ''Římské právo obligační'' I.. Bratislava, 1924. s 114</ref> 

'''Transactio'''

Jedná se o mimosoudní dohodu mezi stranami. Obě strany podstoupí určité ústupky (poskytnou si určitá plnění), účelem bylo vyhnutí se soudnímu sporu nebo odstranit nejistotu ve vzájemných vztazích. Strana, která dohodu poruší se stává infamis, osobou nečestnou.<ref>SKŘEJPEK, Michal. ''Římské soukromé právo: systém a instituce''. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). <nowiki>ISBN 978-80-7380-334-6</nowiki>. s. 202</ref> Ústupky mohou být například, že za uznání pochybného práva, zřídí druhé straně jiné právo, promine dluh, zaváže se k určitému plnění.<ref>VANČURA, Josef. ''Úvod do studia soukromého práva římského''. Praha: nákl. vlast., 1923. s. 346</ref> V justiniánském právu se řadí mezi reálné kontrakty nepojmenované, do té doby bylo Transactio řazeno mezi [[pacta]]. V době před [[Císař Justinián I.|Justiniánem]] však bylo třeba formálního jednání, například [[Kontrakty v římském právu|stipulace]].<ref>VÁŽNÝ, Jan. ''Římské právo obligační'' I.. Bratislava, 1924. s 139</ref> 

'''Precarium (výprosa)'''

Mezi innominátní smlouvy mohlo být počítáno ve svém konečném vývoji. V právu justiniánském však tento kontrakt již téměř vymizel. Jedná se o bezplatné vypůjčení věci do odvolání, tedy dokud vlastník věci nevyzve, aby mu byla věc navrácena. Prekaristovi byla poskytnuta ochrana [[Držba v římském právu|držby]] (proti rušitelům, uzurpátorům), ta se však nevztahovala na vlastníka věci. Vlastníkovi věci bylo poskytnuto interdictum de precario, tato žaloba náležela i universálnímu či singulárnímu sukcesorovi.<ref>BONFANTE, Pietro. ''Instituce římského práva''. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 540-542</ref> 

'''Datio ad experiendum, inspiciendum, vendendum'''

Jedná se o předání věci osobě, aby ji ocenila, vyzkoušela a pak případně prodala.<ref>SKŘEJPEK, Michal. ''Římské soukromé právo: systém a instituce''. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). <nowiki>ISBN 978-80-7380-334-6</nowiki>. s. 199</ref>
<references />