Quasidelikty: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Jednotlivé quasidelikty)
(Jednotlivé quasidelikty)
Řádek 32: Řádek 32:
 
  Si iudex litem suam fecerit, non proprie ex maleficio obligatus videtur, sed quia neque ex contractu obligatus est utique peccasse aliquid intellegitur, licet per imprudentiam, ideo videtur quasi ex maleficio teneri.
 
  Si iudex litem suam fecerit, non proprie ex maleficio obligatus videtur, sed quia neque ex contractu obligatus est utique peccasse aliquid intellegitur, licet per imprudentiam, ideo videtur quasi ex maleficio teneri.
 
  Pokud soudce vydá nesprávné rozhodnutí, není, přísně vzato, považován za odpovědného z deliktu, ani není zavázán z kontraktu; přesto, protože se dopustil pochybení, i když se tak stalo z nevědomosti, je považován za odpovědného z quasideliktu.
 
  Pokud soudce vydá nesprávné rozhodnutí, není, přísně vzato, považován za odpovědného z deliktu, ani není zavázán z kontraktu; přesto, protože se dopustil pochybení, i když se tak stalo z nevědomosti, je považován za odpovědného z quasideliktu.
 +
 +
'''Porušení povinnosti zeměměřiče (''mensor qui falsum modum dixerit'')'''
 +
 +
Tohoto quasideliktu se dopustil polní měřič tím, že uvedl nesprávnou výměru pozemku, např. při prodeji nebo jako rozhodce v mezní rozepři. Poškozené straně byla proti zeměměřiči poskytnuta ''actio'' na plnění ''interesse'', tj. na náhradu v hodnotě rozdílu mezi majetkovým stavem poškozeného v okamžiku rozsudku a majetkem, který by poškozený měl, kdyby ke škodlivému zásahu nedošlo.<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 219, 223.</ref> Při podání žaloby byl důležitý měřičův dolus a nepřipouštěla se proti jeho dědicům. Podle jí podobné ''actio utilis'' odpovídali i jiní znalci, kteří udali nesprávné údaje o míře nebo počtu, typicky se mezi ně řadili stavitel a účetní.<ref>Skřejpek. Římské soukromé právo: Systém a instituce, 2016, s. 217. Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, 1929, s. 312.</ref>
 +
 +
D 11, 6, 1 Ulpianus libro 24 ad edictum:
 +
pr. Adversus mensorem agrorum praetor in factum actionem proposuit. A quo falli nos non oportet: nam interest nostra, ne fallamur in modi renuntiatione, si forte vel de finibus contentio sit vel emptor scire velit vel venditor, cuius modi ager veneat. Ideo autem hanc actionem proposuit, quia non crediderunt veteres inter talem personam locationem et conductionem esse, sed magis operam beneficii loco praeberi et id quod datur ei, ad remunerandum dari et inde honorarium appellari: si autem ex locato conducto fuerit actum, dicendum erit nec tenere intentionem.
 +
1. Haec actio dolum malum dumtaxat exigit: visum est enim satis abundeque coerceri mensorem, si dolus malus solus conveniatur eius hominis, qui civiliter obligatus non est. Proinde si imperite versatus est, sibi imputare debet qui eum adhibuit: sed et si neglegenter, aeque mensor securus erit: lata culpa plane dolo comparabitur. Sed et si mercedem accepit, non omnem culpam eum praestare propter verba edicti: utique enim scit praetor et mercede eos intervenire.
 +
pr. Praetor připouští žalobu in factum proti zeměměřiči, neboť jím nesmíme být oklamáni, protože máme zájem na získání správné zprávy o měření; například v případě, že vznikl spor ohledně hranic nebo si kupující či prodávající přeje zjistit velikost prodávaného pozemku. Tuto žalobu poskytuje z toho důvodu, že starověké autority nepovažovaly smlouvu uzavřenou s takovou osobou za smlouvu o pronájmu a nájmu, ale spíše, že její služby byly darovány jako laskavost, a proto to, co jí bylo poskytnuto jako odměna, bylo označeno za čestné; je-li však podána žaloba na pronájem a nájem, je třeba říci, že je podána bezúčelně.
 +
1. Tato žaloba vyžaduje pouze existenci pozitivního zlého úmyslu. Bylo totiž konstatováno, že zeměměřič bude důkladně zdrženlivý, bude-li možné ho žalovat i jen z důvodu pozitivního zlého úmyslu, neboť není občanskoprávně odpovědný. Pokud tedy projevil nedostatek dovednosti, může ten, kdo ho zaměstnal, vinit pouze sám sebe, pokud se ale provinil nedbalostí, nebude stejně odpovědný; a je zřejmé, že hrubá nedbalost se podobá zlému úmyslu. Pokud však dostane odměnu, bude podle podmínek ediktu odpovědný za každý druh nedbalosti; neboť praetor nepochybně ví, že strany tohoto druhu pracují za mzdu.
 +
 +
'''O vylitém a vyhozeném (''de effusis vel deiectis'')'''

Verze z 22. 1. 2022, 16:13

Historický vývoj

V římském právu vznikaly obligace, tedy dle I 3, 13 pr. „právní pouta, která nás svou nevyhnutelností nutí, abychom v souladu s právem našeho státu poskytli někomu nějaké plnění“,[1] z četných typických skutečností, které bylo v klasickém právu možno zahrnout pod dvě velké kategorie: delikty a kontrakty. Delikty byly přitom přesně vymezeným protiprávním jednáním, kterým někdo způsobil druhému újmu, a vznikla mu proto povinnost tuto újmu odčinit, kontrakty pak představovaly dohodu o vzájemném plnění uznávaném právním řádem, která zakládala povinnost toto plnění poskytnout.[2] Takto prameny vzniku závazků dělí i Gai Inst. 3, 88,[3] kterým začíná pojednání o obligacích:

Nunc transeamus ad obligationes. Quarum summa divisio in duas species diducitur: omnis enim obligatio vel ex contractu nascitur vel ex delicto.
Přejděme nyní k obligacím. Jejich základní rozdělení se provádí rozlišováním dvou skupin: každá obligace (závazek) vzniká totiž buď z kontraktu (ze smlouvy), nebo z deliktu (z protiprávního činu).

Nebylo to ale rozdělení vyčerpávající, již v pozdní republice byly totiž uznány za důvody vzniku obligací skutečnosti, které nebylo možné podřadit ani pod smlouvy, ani pod delikty. V díle Res cottidianae, jehož autorem je pravděpodobně také Gaius, byly takovéto skutečnosti shromážděny pod názvem „obligace z různých jiných příčin“[4] – viz D 44, 7, 1 pr.:[5]

Obligationes aut ex contractu nascuntur aut ex maleficio aut proprio quodam iure ex variis causarum figuris.
Obligace vznikají ze smlouvy, z protiprávního činu nebo z různých jiných příčin ze samého práva.

Justiniánské rozlišování obligací jakoby z deliktů (obligationes quasi ex maleficio/ quasi ex delicto) a jakoby ze smluv (quasi ex contractu)[6] bylo dalším krokem v systematizaci této skupiny závazků.[7] Již v právu klasickém byl tak dán základ pro propracované roztřiďování skutečností vzniku obligací v právu justiniánském na kontrakty, delikty, quasikontrakty a quasidelikty[8] – I 3, 13, 2 de obligationibus:

Sequens divisio in quattuor species deducitur:  aut enim ex contractu sunt aut quasi ex contractu aut ex maleficio aut quasi ex maleficio. […]
Další dělení je provedeno do čtyř tříd, neboť [obligace] vznikají buď z kontraktu, quasikontraktu, deliktu nebo quasideliktu. […]

Vedle uvedené quadripartice byl současně vytvořen ještě jeden subsidiární důvod vzniku závazků, a to zákon.[9]

Pojem quasideliktů

Quasidelikty, zavedené do právnického jazyka až císařem Justiniánem, představovaly zavazovací důvody, jež se podobaly těm deliktním, ale kterým chyběl některý z podstatných znaků deliktů, obyčejně zavinění (resp. takové zavinění, které by se dalo zařadit do skupiny vymezených zavinění) nebo osoba škůdce,[10] často se tak jednalo o situace, kdy se odpovídalo za jednání druhé osoby,[11] tedy o odpovědnost objektivní.[12] Jejich vytvoření bylo pravděpodobně projevem snahy co nejvíce zdůraznit význam viny pro pojem a následek deliktu.[13] Civilní a praetorské delikty, s přesně definovanými skutkovými podstatami, nemohli totiž obsáhnout všechny možné případy bezprávného mimosmluvního zasažení do cizí právní sféry, na které by se mělo z hlediska vytříbeného právního citu reagovat soukromým trestem. Praetor začal proto v ediktu poskytovat nové poenální žaloby (actiones poenales) z deliktů v případech, na které se původně ten který delikt nevztahoval, ale na které jej praetor, jakožto mluvčí právního cítění římské společnosti, považoval za nutné analogicky rozšířit (actiones quasi ex maleficio/ delicto).[14]

Jednotlivé quasidelikty

Porušení povinnosti soudce (iudex qui litem suam fecit)

Šlo o provinění soudce, který zaviněně, ať už úmyslně nebo z nevědomosti či nerozvážnosti, vynesl nespravedlivý rozsudek. Poškozené procesní straně byla proti tomuto tzv. soudci, který rozhodl ve vlastní věci, dána actio na peněžitou pokutu, jejíž výše byla na volném uvážení příslušného soudce. Pokud však soudce učinil nesprávný nález úmyslně, měl hradit veškerou škodu, kterou jím způsobil.[15]

I 4, 5 pr. de obligationibus quae quasi ex delicto nascuntur:
Si iudex litem suam fecerit, non proprie ex maleficio obligatus videtur.  sed quia neque ex contractu obligatus est et utique peccasse aliquid intellegitur, licet per imprudentiam:  ideo videtur quasi ex maleficio teneri, et in quantum de ea re aequum religioni iudicantis videbitur, poenam sustinebit.
Pokud soudce rozhodne ve vlastní věci, není, přísně vzato, odpovědný z deliktu; ale protože není odpovědný ani z kontraktu a je zřejmé, že se dopustil pochybení, i když z nerozvážnosti, zdá se, že je odpovědný z quasideliktu a měl by být odsouzen k zaplacení takové pokuty, která se zdá být spravedlivá morálnímu cítění toho, kdo ve věci rozhoduje.
D 44, 7, 5, 4 Gaius libro tertio aureorum:
Si iudex litem suam fecerit, non proprie ex maleficio obligatus videtur, sed quia neque ex contractu obligatus est utique peccasse aliquid intellegitur, licet per imprudentiam, ideo videtur quasi ex maleficio teneri.
Pokud soudce vydá nesprávné rozhodnutí, není, přísně vzato, považován za odpovědného z deliktu, ani není zavázán z kontraktu; přesto, protože se dopustil pochybení, i když se tak stalo z nevědomosti, je považován za odpovědného z quasideliktu.

Porušení povinnosti zeměměřiče (mensor qui falsum modum dixerit)

Tohoto quasideliktu se dopustil polní měřič tím, že uvedl nesprávnou výměru pozemku, např. při prodeji nebo jako rozhodce v mezní rozepři. Poškozené straně byla proti zeměměřiči poskytnuta actio na plnění interesse, tj. na náhradu v hodnotě rozdílu mezi majetkovým stavem poškozeného v okamžiku rozsudku a majetkem, který by poškozený měl, kdyby ke škodlivému zásahu nedošlo.[16] Při podání žaloby byl důležitý měřičův dolus a nepřipouštěla se proti jeho dědicům. Podle jí podobné actio utilis odpovídali i jiní znalci, kteří udali nesprávné údaje o míře nebo počtu, typicky se mezi ně řadili stavitel a účetní.[17]

D 11, 6, 1 Ulpianus libro 24 ad edictum:
pr. Adversus mensorem agrorum praetor in factum actionem proposuit. A quo falli nos non oportet: nam interest nostra, ne fallamur in modi renuntiatione, si forte vel de finibus contentio sit vel emptor scire velit vel venditor, cuius modi ager veneat. Ideo autem hanc actionem proposuit, quia non crediderunt veteres inter talem personam locationem et conductionem esse, sed magis operam beneficii loco praeberi et id quod datur ei, ad remunerandum dari et inde honorarium appellari: si autem ex locato conducto fuerit actum, dicendum erit nec tenere intentionem.
1. Haec actio dolum malum dumtaxat exigit: visum est enim satis abundeque coerceri mensorem, si dolus malus solus conveniatur eius hominis, qui civiliter obligatus non est. Proinde si imperite versatus est, sibi imputare debet qui eum adhibuit: sed et si neglegenter, aeque mensor securus erit: lata culpa plane dolo comparabitur. Sed et si mercedem accepit, non omnem culpam eum praestare propter verba edicti: utique enim scit praetor et mercede eos intervenire.
pr. Praetor připouští žalobu in factum proti zeměměřiči, neboť jím nesmíme být oklamáni, protože máme zájem na získání správné zprávy o měření; například v případě, že vznikl spor ohledně hranic nebo si kupující či prodávající přeje zjistit velikost prodávaného pozemku. Tuto žalobu poskytuje z toho důvodu, že starověké autority nepovažovaly smlouvu uzavřenou s takovou osobou za smlouvu o pronájmu a nájmu, ale spíše, že její služby byly darovány jako laskavost, a proto to, co jí bylo poskytnuto jako odměna, bylo označeno za čestné; je-li však podána žaloba na pronájem a nájem, je třeba říci, že je podána bezúčelně.
1. Tato žaloba vyžaduje pouze existenci pozitivního zlého úmyslu. Bylo totiž konstatováno, že zeměměřič bude důkladně zdrženlivý, bude-li možné ho žalovat i jen z důvodu pozitivního zlého úmyslu, neboť není občanskoprávně odpovědný. Pokud tedy projevil nedostatek dovednosti, může ten, kdo ho zaměstnal, vinit pouze sám sebe, pokud se ale provinil nedbalostí, nebude stejně odpovědný; a je zřejmé, že hrubá nedbalost se podobá zlému úmyslu. Pokud však dostane odměnu, bude podle podmínek ediktu odpovědný za každý druh nedbalosti; neboť praetor nepochybně ví, že strany tohoto druhu pracují za mzdu.

O vylitém a vyhozeném (de effusis vel deiectis)

  1. Citováno dle: The Roman Law Library: Corpus Iuris Civilis: Institutiones [online]. droitromain.univ-grenoble-alpes.fr. [1. 12. 2021]. https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/?fbclid=IwAR3D0DM69lUNCvgvHF_-QGouffOAenuR9L4y58nok7ZT49MTE737Z-WcmgM Překlad vlastní.
  2. Kincl, J. a kol. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 211. Vážný, J. Římské právo obligační: Část I. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1924, s. 9.
  3. Citováno dle: Kincl, J. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity v nakladatelství Doplněk, 1993.
  4. Dajczak, W. a kol. Přel. Dostalík, P. Právo římské: Základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013, s. 255–256.
  5. Citováno dle: The Roman Law Library: Corpus Iuris Civilis: Digesta [online]. droitromain.univ-grenoble-alpes.fr. [1. 12. 2021]. https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/?fbclid=IwAR3D0DM69lUNCvgvHF_-QGouffOAenuR9L4y58nok7ZT49MTE737Z-WcmgM. Překlad vlastní.
  6. Skřejpek, M. Římské soukromé právo: Systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2016, s. 144.
  7. Dajczak a kol. Právo římské: Základy soukromého práva, 2013, s. 256.
  8. Vážný. Římské právo obligační: Část I, 1924, s. 9–10.
  9. Tamtéž.
  10. Dajczak a kol. Právo římské: Základy soukromého práva, 2013, s. 289–290. Frýdek, M. Kurs římského práva. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011, s. 166.
  11. Skřejpek. Římské soukromé právo: Systém a instituce, 2016, s. 216.
  12. Bubelová, K. Proč kvazidelikty? In: Vladár, V. (ed.). PERPAUCA TERRENA BLANDE HONORI DEDICATA = Pocta Petrovi Blahovi k nedožitým 80. narozeninám. Trnava: Právnická fakulta Trnavské univerzity, 2019, s. 421.
  13. Bonfante, P. Istituzioni di diritto romano. Přel. Vážný, J. Instituce římského práva. Brno: ČS. A. S. Právník, 1932, s. 562.
  14. Vážný. Římské právo obligační: Část I, 1924, s. 23–24.
  15. Skřejpek. Římské soukromé právo: Systém a instituce, 2016, s. 216. Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1929, s. 312.
  16. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 219, 223.
  17. Skřejpek. Římské soukromé právo: Systém a instituce, 2016, s. 217. Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, 1929, s. 312.
Autoři článku: Krajta66 (Lucie)