Quasidelikty: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Historický vývoj)
Řádek 1: Řádek 1:
 
== Historický vývoj ==
 
== Historický vývoj ==
 +
V římském právu vznikaly obligace, tedy dle I 3, 13 pr. „právní pouta, která nás svou nevyhnutelností nutí, abychom v souladu s právem našeho státu poskytli někomu nějaké plnění“,<ref>Citováno dle: The Roman Law Library: Corpus Iuris Civilis: Institutiones [online]. droitromain.univ-grenoble-alpes.fr. [1. 12. 2021]. https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/?fbclid=IwAR3D0DM69lUNCvgvHF_-QGouffOAenuR9L4y58nok7ZT49MTE737Z-WcmgM Překlad vlastní.</ref> z četných typických skutečností, které bylo v klasickém právu možno zahrnout pod dvě velké kategorie: delikty a kontrakty. Delikty byly přitom přesně vymezeným protiprávním jednáním, kterým někdo způsobil druhému újmu, a vznikla mu proto povinnost tuto újmu odčinit, kontrakty pak představovaly dohodu o vzájemném plnění uznávaném právním řádem, která zakládala povinnost toto plnění poskytnout.<ref>Kincl, J. a kol. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 211. Vážný, J. Římské právo obligační: Část I. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1924, s. 9.</ref> Takto prameny vzniku závazků dělí i Gai Inst. 3, 88,<ref>Citováno dle: Kincl, J. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity v nakladatelství Doplněk, 1993.</ref> kterým začíná pojednání o obligacích:
 +
 +
Nunc transeamus ad obligationes. Quarum summa divisio in duas species diducitur: omnis enim obligatio vel ex contractu nascitur vel ex delicto.
 +
Přejděme nyní k obligacím. Jejich základní rozdělení se provádí rozlišováním dvou skupin: každá obligace (závazek) vzniká totiž buď z kontraktu (ze smlouvy), nebo z deliktu (z protiprávního činu).
 +
 +
Nebylo to ale rozdělení vyčerpávající, již v pozdní republice byly totiž uznány za důvody vzniku obligací skutečnosti, které nebylo možné podřadit ani pod smlouvy, ani pod delikty. V díle ''Res cottidianae'', jehož autorem je pravděpodobně také Gaius, byly takovéto skutečnosti shromážděny pod názvem „obligace z různých jiných příčin“<ref>Dajczak, W. a kol. Přel. Dostalík, P. Právo římské: Základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013, s. 255–256.</ref> – viz D 44, 7, 1 pr.:<ref>Citováno dle: The Roman Law Library: Corpus Iuris Civilis: Digesta [online]. droitromain.univ-grenoble-alpes.fr. [1. 12. 2021]. https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/?fbclid=IwAR3D0DM69lUNCvgvHF_-QGouffOAenuR9L4y58nok7ZT49MTE737Z-WcmgM. Překlad vlastní.</ref>

Verze z 22. 1. 2022, 15:50

Historický vývoj

V římském právu vznikaly obligace, tedy dle I 3, 13 pr. „právní pouta, která nás svou nevyhnutelností nutí, abychom v souladu s právem našeho státu poskytli někomu nějaké plnění“,[1] z četných typických skutečností, které bylo v klasickém právu možno zahrnout pod dvě velké kategorie: delikty a kontrakty. Delikty byly přitom přesně vymezeným protiprávním jednáním, kterým někdo způsobil druhému újmu, a vznikla mu proto povinnost tuto újmu odčinit, kontrakty pak představovaly dohodu o vzájemném plnění uznávaném právním řádem, která zakládala povinnost toto plnění poskytnout.[2] Takto prameny vzniku závazků dělí i Gai Inst. 3, 88,[3] kterým začíná pojednání o obligacích:

Nunc transeamus ad obligationes. Quarum summa divisio in duas species diducitur: omnis enim obligatio vel ex contractu nascitur vel ex delicto.
Přejděme nyní k obligacím. Jejich základní rozdělení se provádí rozlišováním dvou skupin: každá obligace (závazek) vzniká totiž buď z kontraktu (ze smlouvy), nebo z deliktu (z protiprávního činu).

Nebylo to ale rozdělení vyčerpávající, již v pozdní republice byly totiž uznány za důvody vzniku obligací skutečnosti, které nebylo možné podřadit ani pod smlouvy, ani pod delikty. V díle Res cottidianae, jehož autorem je pravděpodobně také Gaius, byly takovéto skutečnosti shromážděny pod názvem „obligace z různých jiných příčin“[4] – viz D 44, 7, 1 pr.:[5]

  1. Citováno dle: The Roman Law Library: Corpus Iuris Civilis: Institutiones [online]. droitromain.univ-grenoble-alpes.fr. [1. 12. 2021]. https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/?fbclid=IwAR3D0DM69lUNCvgvHF_-QGouffOAenuR9L4y58nok7ZT49MTE737Z-WcmgM Překlad vlastní.
  2. Kincl, J. a kol. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 211. Vážný, J. Římské právo obligační: Část I. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1924, s. 9.
  3. Citováno dle: Kincl, J. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity v nakladatelství Doplněk, 1993.
  4. Dajczak, W. a kol. Přel. Dostalík, P. Právo římské: Základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013, s. 255–256.
  5. Citováno dle: The Roman Law Library: Corpus Iuris Civilis: Digesta [online]. droitromain.univ-grenoble-alpes.fr. [1. 12. 2021]. https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/?fbclid=IwAR3D0DM69lUNCvgvHF_-QGouffOAenuR9L4y58nok7ZT49MTE737Z-WcmgM. Překlad vlastní.
Autoři článku: Krajta66 (Lucie)