Právo na projednání věci ve svém mateřském jazyce

Z Iurium Wiki

Verze z 24. 6. 2022, 07:44, kterou vytvořil Alena Dreiseitlová (diskuse | příspěvky) (Přidání článku)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Hovoříme o právní zásadě týkající se organizace soudnictví, která je ovšem typická pro všechny druhy soudních řízení (tedy trestní, civilní i správní). Tento článek bude zaměřen především na projevy práva na projednání své věci v mateřském jazyce v oblasti trestního řízení.

Vzhledem k tomu, že se jedná o zásadu projevující se ve všech právních odvětví, nebude překvapením, že toto právo najdeme zakotvené již na ústavní úrovni. Tento nárok je tedy ústavně zaručený v podobě práva formulovaného, jak konkrétně, tak i obecně a jakožto součást práva na spravedlivý proces.

Je tomu tak především z toho důvodu, že spravedlivý proces není pouze jedno právo, jehož jednoduchá formulace by obsáhla vše, nýbrž se jedná o celý katalog procesních práv, který zaručuje všem subjektům účastnících se soudních řízení dosáhnout kvalitního a spravedlivého postupu soudů a dalších orgánů veřejné správy v jejich věci.[1]

Právní úprava a obsah práva

Právo na projednání své věci v mateřském jazyce, resp. právo používat jazyk, který subjekt ovládá, vyplývá z čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS)[2], kde je součástí práva na tlumočníka. Ten podle daného ustanovení musí být poskytnut každému, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, ve kterém se vede jednání. Ve stejném duchu jako v LZPS najdeme toto právo zakotveno pro trestní řízení i na zákonné úrovni, a to v § 2 odst. 14 věta druhá trestního řádu (dále jen „“)[3]. Kdy každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá.

Právo používat mateřský jazyk je reflektováno rovněž v mezinárodních právních úpravách. Například v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)[4], přijaté Radou Evropy a jíž je Česká republika vázána, je v čl. 6 odst. 3 písm. a) a e) pod zastřešujícím pojmem spravedlivý proces schováno opět právo na projednání své věci v mateřském jazyce, a to tak že touto Úmluvou je zaručeno, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práv, mezi něž se řadí právě právo být neprodleně a v jazyce, jemuž dotyčný rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; a právo na bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.

Důvod existence práva

Důvod zakotvení tohoto práva je nasnadě. S účastníkem, který nerozumí řeči, ve které se řízení vede, nikdy nemůže být vedeno spravedlivé a kvalitní řízení, neboť účastník zjevně nebude vědět, o čem se v dané situaci jedná a k čemu se má vyjadřovat. Jeho vyjádření či případné uznání viny, by se tedy jen těžko mohlo brát jako uvědomělé, a tedy spravedlivé.

Neumožnění účastníkovi, resp. dalším subjektům trestního řízení, využívat jejich mateřský jazyk (třeba s pomocí využití tlumočníka) by bylo zjevné popření tohoto práva na spravedlivý proces, což by vedlo k porušení základních práv, jež náleží každému bez rozdílu, a v právním státě je tento stav nemyslitelný.

Postup při ustanovení tlumočníka

Osoba neznalá jednacího jazyka musí před orgány činnými v trestním řízení prohlásit, že neovládá jednací jazyk (z počátku je tedy vyžadován aktivní úkon ze strany subjektu), přičemž další postup už je jen na těchto orgánech, které mají povinnost zajistit přítomnost a činnost tlumočníka toho jazyka, který je pro dotyčnou osobu mateřský nebo o němž prohlásí, že ho ovládá.[5]

To, že osoba jednala v určitých fázích trestního řízení bez tlumočníka a bylo zřejmé, že je schopna v jednacím jazyku komunikovat, a pak až dodatečně prohlásila, že žádá pomoci tlumočníka, neznamená, že ji již tlumočník nenáleží. Naopak tohoto práva může využít daná osoba kdykoli a je povinností orgánů činných v trestním řízení jejímu požadavku vyhovět. Pokud by tak neučinily, jde o podstatnou vadu řízení, protože došlo k významnému zkrácení práv obviněného, především zkrácení jeho práva na obhajobu.[6]

Úkon, jimž se tlumočník do řízení přibírá je upraven v § 28 TŘ. Tlumočník v trestním řízení se nevyužívá pouze k ústnímu projednávání. Jeho služby lze využít i pro přetlumočení obsahu písemností, výpovědí nebo jiného procesního úkonu (srov. § 28 odst. 1 TŘ).

Právo na tlumočníka není využitelné pouze pro osoby s odlišným mateřským jazykem, než je jazyk český. Jak stanoví samotný trestní řád v tomtéž ustanovení (§ 28 odst. 1), stejné právo je využitelné i pro osoby neslyšící či hluchoslepé.

Přibrat tlumočníka do trestního řízení je nutné i v situaci, kdy sám orgán činný v trestním řízení prohlásí, že jazyk dané osoby ovládá a zvládl by si tak obsah přetlumočit sám.[7] Tlumočník i přesto musí být do řízení přibrán, a to především z důvodu, že tento orgán nemůže zastávat kromě své funkce a úlohy, která je mu přiznána trestním zákonem, ještě další roli v rámci téhož trestního řízení. Nevyhovovalo by to principům spravedlivého procesu. Tlumočník se vybírá ze seznamu tlumočníků, který vede Ministerstvo spravedlnosti ČR.[8] Podle § 28 odst. 1 TŘ, stane-li se, že v seznamu nebude zapsán žádný tlumočník, jenž by mohl tlumočit v jazyce, o kterém osoba uvedla, že je jejím jazykem či dialektem, který ale zároveň není jazykem jeho národnosti nebo úředním jazykem státu, jehož je občanem, či pokud jazyk, který ovládá neuvedl, ustanoví orgán činný v trestním řízení tlumočníka hovořícího jazykem, kterým hovoří národnost subjektu nebo který je stanoven jako úřední jazyk ve státě, jehož je subjekt členem. Pokud nemá osoba státní příslušenství, použije se tlumočník ovládající jazyk státu, ve kterém má trvalý pobyt nebo stát jeho původu.

Tlumočník

Poměry soudních tlumočníků upravuje zákon č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích. V něm jsou stanoveny podmínky, za kterých se tlumočník může stát soudním tlumočníkem. Do těchto podmínek patří podle § 7 tohoto zákona vysokoškolské studium v daném jazyce či třetí stupeň státní jazykové zkoušky v jazykové škole, bezúhonnost a plná svéprávnost. Pro jmenování je vyžadováno složení slibu.[9]

Funkce tlumočníka musí být vykonávána řádně. V případě křivého tlumočení se může tlumočník dopustit trestného činu křivého tlumočení podle § 347 TZ. Tlumočník je při své práci vázán mlčenlivostí ohledně všech skutečností, o kterých se takto dozvěděl.[10]

V určitých případech může tlumočník být vyloučen z tlumočení u určité osoby z důvodu podjatosti[11] nebo odmítnout tlumočení u osoby z důvodů stanovených v § 19 zák. č. 354/2019 Sb. mezi něž patří skutečnost, že oslovený tlumočník má pozastavené tlumočnické oprávnění, pro dané tlumočení neovládá vyžadovaný jazyk, k tlumočnickému úkonu nemá dostatek potřebných znalostí nebo mu počet a rozsah úkonů zadaných k tlumočení neumožňuje danou práci provést řádně a včas. Tlumočníkovi za tlumočení náleží odměna (tzv. tlumočné), což zakotvuje přímo § 29 zákona č. 354/2019 Sb. Výše odměny může být sjednaná mezi tlumočníkem a obviněným (smluvně) nebo stanovená zákonem. Tlumočníkovi náleží i náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času včetně času stráveného na cestě.[12]

Náplň práce tlumočníka

Tlumočník je přítomen od okamžiku, kdy tato potřeba vyšla v daném řízení najevo, tzn. osoba prohlásila, že jednacímu jazyku nerozumí. Logicky proto nejdříve již během samotného prvního výslechu dané osoby, která tlumočníka potřebuje, a je součástí až do konce trestního řízení.

Jeho povinností je poskytovat tlumočící službu potřebné osobě v rámci celého trestního řízení, a to jak v přípravné fázi, tak i v dalších fázích trestního řízení (tedy i v rámci řízení před soudem v kterémkoli stadiu a kterémkoli studni trestního soudnictví). Přítomnost tlumočníka nemůže být vyloučena ani ve vykonávacím zařízení, je-li jeho služeb potřeba.[13]

Rovněž ho lze využít ke tlumočení porad, které vede obviněná osoba se svým obhájcem, pokud bude v přímé souvislosti s procesními úkony, které se trestního řízení týkají (srov. § 28 odst. 1 TŘ).

Osoba neovládající jednací jazyk má rovněž kromě přítomnosti tlumočníka u ústních jednání právo i na překlad písemností, které jsou jí v rámci trestního řízení předkládány. S tím je také spojen specifický způsob počátku běhu lhůt, kdy takové rozhodnutí se považuje za doručené až ve chvíli, kdy byl doručen písemný překlad (srov. § 28 odst. 2 a odst. 3 TŘ).

Výčet písemností v § 28 odst. 2 TŘ, které podléhají vždy překladu, je taxativní. V § 28 odst. 4 TŘ je stanoveno, že se však nelze omezit pouze na tento výčet, a to již z důvodu zajištění spravedlivého procesu. Překlad dalších písemností již však není obligatorní, ale je vždy na rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, zda je dané osobě nutné přeložit i některé další písemnosti, aby mohlo být řádně zajištěno její právo na obhajobu. Přičemž nezbytný rozsah takového překladu určí daný orgán činný v trestním řízení.[14]

Písemný překlad nemusí být vyhotoven v okamžiku, kdy proto není žádný důvod, o čemž orgán činný v trestním řízení rozhodne usnesením, jehož obsahem bude i odůvodnění, aby bylo vyhověno zásadám spravedlivého procesu. Vyhotoven překlad nemusí být rovněž v okamžiku, kdy postačí obsah písemnosti ústně přetlumočit či obviněný po poučení sám překlad písemnosti nepožaduje (srov. § 28 odst. 4 TŘ).

U osoby, která vypovídá v jiném než českém jazyce, je protokol většinou sepsán v úředním (tedy českém) jazyce. V jejím mateřském jazyce bude ovšem sepsán tehdy, je-li to nutné pro dosažení doslovného překladu, na kterém v daném případě záleží.[15]

  1. Nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 54/05.
  2. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
  3. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
  4. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících.
  5. KLÍMOVÁ, Hana. In KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině – 2. díl. 2 vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s.  1355 (čl. 37 odst. 4 Listiny).
  6. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 6 To 550/2001.
  7. KLÍMOVÁ. In KLÍMA a kol. Komentář k Ústavě a Listině – 2. díl…, s.  1355 (čl. 37 odst. 4 Listiny).
  8. Zákon č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, ve znění pozdějších předpisů (§ 5).
  9. Tamtéž (§ 7 odst. 2).
  10. Tamtéž (§ 20).
  11. Tamtéž (§ 18).
  12. Tamtéž (§ 30).
  13. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 1998, sp. zn. 12 To 473/98.
  14. Usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 418/21.
  15. KLÍMOVÁ. In KLÍMA a kol. Komentář k Ústavě a Listině – 2. díl…, s.  1355 (čl. 37 odst. 4 Listiny).
Autoři článku: Alena Dreiseitlová (Alena Dreiseitlová)