Propadnutí majetku

Z Iurium Wiki

Historický kontext

Pojem konfiskace

Konfiskace je opatřením s dlouhou historickou pamětí i tradičním místem ve fungování a myšlení společnosti. Její historie na našem území sahá až do doby stavovské monarchie, kdy upravovalo jak městské, tak stavovské právo konfiskaci celého majetku odsouzeného i jeho dědiců ve prospěch státu, resp. panovníka.[1] Pojem „konfiskace“ bývá chápán v trojím významu: 1. jako institut, 2. jako způsob, a 3. jako fenomén.

  1. Předně se jedná o druh trestu spočívající v odnětí majetku bez náhrady. Ve starších dobách bylo odnímání majetku chápáno jako přirozená součást fungování společnosti. Většinou směřovaly vůči konkrétnímu pachateli, ale mohly mít také kolektivní charakter.
  2. Šířeji půjde o každé odnětí majetku bez náhrady. Toto vymezení bude zahrnovat různé zásahy do majetkových práv postiženého jako zabavení majetku nebo jeho části, zabavení věci apod.
  3. Konfiskace, které jsou nejznámější a současně také nejspornější, se uplatňovaly v souvislosti s mimořádnými událostmi (odboji, válkami, revolucemi): jednalo se především o období husitství, stavovských povstání a světových válek (zvl. po druhé světové válce). Jsou součástí národního myšlení a identity (konfiskace jako fenomén).[2]

Konfiskace v právní úprav po roce 1918

V ČSR byl trest zabavení majetku zakotven staronově v řadě speciálních předpisů. Vzhledem k rozšíření lichevních praktik v souvislosti s válečným a poválečným strádáním, se tento trest objevil také v protilichevních zákonech. V zákoně č. 50/1923 SB., na ochranu republiky byl v §29 zakotven "Trest peněžitý a zabavení jmění". Na základě tohoto trestu bylo možno zabavit část jmění (a to u zločinů podle § 1-5 a ž č. 1 a 2). Dále byl konfiskace mimo jiné také zakotvena v §184 ("Zabavení jmění") v zákoně č. 131/1936 SB., o obraně státu.

Trest odnětí majetku v období 1945-1989

K výrazným zásahů, do vlastnických vztahů docházelo po roce 1945 (zvl. u osob německé a maďarské národnosti na základě tzv. Benešových dekretů) a po roce 1948 (řady složek společnosti; zmínit můžeme například propadnutí věci/majetku podle § 453a OZ 1964 aplikované na emigranty).[2]

Výsledkem právnické dvouletky v období komunistického režimu byl trestní zákon č. 86/1950 Sb., podle kterého bylo tento trest možné uložit pouze jako trest vedlejší ve dvou, poměrně kontrastních případech, a to při odsouzení k trestu smrti nebo za úmyslný trestný čin k odnětí svobody převyšující dvě léta, přičemž na otázku majetkového prospěchu brán zřetel vůbec nebyl.

Až v trestním zákoně č. 140/1961 Sb. bylo podmínkou jeho uložení odsouzení pachatele k výjimečnému trestu nebo k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za závažný úmyslný trestný čin, jímž získal, nebo se snažil získat majetkový prospěch. Tento trest připadal v úvahu v případě závažnějších trestných činů spáchaných z nepřátelství k socialistickému zřízení nebo ze zištnosti.[3]

Právní úprava po roce 1989

Po roce 1989 došlo v zákonné úpravě k vymezení podmínek uložení trestu propadnutí majetku takovým způsobem, aby jím byla postihována nejzávažnější trestná činnost, zvláště organizovaná. Účelem trestu propadnutí majetku tak má být především znemožnění pachatelům nejzávažnější trestné činnosti v jejím pokračování za pomoci předem takto získaného kapitálu.[4]

Podstata trestu propadnutí majetku

Trest propadnutí majetku je nejpřísnější majetkovou sankcí. Představuje výjimku z ústavní ochrany nedotknutelnosti majetku jako základního občanského práva (čl. 11 LZPS). S ohledem na tvrdost tohoto trestu je možno jej uložit pouze za nejzávažnější TČ a za splnění dalších omezujících podmínek.[5] Soud může tento trest uložit v případech, kdy:

  1. je ukládán výjimečný trest (§ 54, § 66 odst. 1 TZ),
  2. je pachatel odsouzen za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (§ 14 odst. 3, § 66 odst. 1 TZ),
  3. TZ uložení tohoto trestu za spáchaný zločin dovoluje, a to jako samostatný trest nebo i vedle jiného trestu (§ 66 odst. 2 TZ).

Trestem propadnutí majetku se odnímá pachateli buď celý jeho majetek, nebo část tohoto majetku, a propadlý majetek pachatele přechází na stát. Majetkem se rozumí souhrn všech majetkových hodnot, tj. věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot. Jde tedy o souhrn všech aktiv pachatele.

Trest propadnutí majetku nelze uložit vedle peněžitého trestu (§ 53 odst. 1 věta druhá). Trest propadnutí majetku je jedním z trestů, které lze uložit i trestně odpovědné PO za TČ, jehož se dopustila (§ 15 odst. 1 písm. b), § 17 ZoTOPO), a to za obdobných předpokladů, jaké se vyžadují u FO. Mladistvému nelze uložit trestní opatření odpovídající trestu propadnutí majetku (viz taxativní výčet druhů trestních opatření v § 24 odst. 1 ZSVM).[6]

Okolnosti spáchaného trestného činu

Při ukládání tak citelného trestu, jakým je trest propadnutí majetku, musí soud pečlivě zvážit jak okolnosti spáchaného činu, tak i osobu a poměry pachatele, zvláště poměry rodinné a majetkové, ale též oprávněný zájem poškozených na náhradě škody.[7]

Okolnostmi spáchaného trestného činu se rozumí nejen skutečnosti objektivního rázu, které charakterizují tento trestný čin a provázely jeho spáchání, nýbrž i všechny další okolnosti významné pro určení povahy a závažnosti trestného činu (§ 39 odst. 2), neboť jde o nejvýznamnější hledisko, které je rozhodné jak pro stanovení druhu trestu a jeho výměry obecně (§ 39 odst. 1), tak i pro ukládání trestu propadnutí majetku zvláště.[8]

  1. MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a česko-slovenského práva do roku 1945. 4. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 142, s. 190.
  2. 2,0 2,1 HORÁK, Ondřej. MARETHOVÁ, Zuzana. Konfiskace. In SCHELLE, Karel. TAUCHEN, Jaromír (eds.). Encyklopedie českých právních dějin. Sv. III. K–M. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, s. 241–245.
  3. Král, V.: K podmínkám ukládání trestu propadnutí majetku a k účinnosti zajištění majetku v trestním řízení, Trestněprávní revue 2002, č. 10, s. 281.
  4. Král, V.: K podmínkám ukládání trestu propadnutí majetku a k účinnosti zajištění majetku v trestním řízení, Trestněprávní revue 2002, č. 10, s. 282.
  5. JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 5. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2016. Student (Leges), s. 421.
  6. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012. Velké komentáře, s. 875.
  7. Zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 3. 1987, sp. zn. Tpjf 46/86
  8. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012. Velké komentáře, s. 876.
Autoři článku: Gealfow (Mgr. Bc. John A. Gealfow)