Princip soudního sebeomezení

Z Iurium Wiki
Našli jste v článku závažné chyby? Klikněte prosím.
Tato revize článku byla z tohoto počítače již nedávno hodnocena!
   
   Děkujeme za Vaše hodnocení (★)   
star1-0star2-0star3-0star4-0star5-0
Přejít na: navigace, hledání

Princip judicial self-restraint kterému se Spolkový ústavní soud podrobil, neznamená zkrácení nebo oslabení jeho … kompetencí, nýbrž rezignaci na to, aby „provozoval politiku“, tj. aby zasahoval do ústavou vytvořeného a ohraničeného prostoru svobodné politické tvorby. Zamýšlí proto ponechat prostor svobodné politické tvorby, který ústava garantovala pro ostatní ústavní orgány, otevřený. (Sládeček, disentní stanovisko Pl. ÚS 7/15, adopce dětí homosexuály)

pokud chtěla většina pléna skutečně realisticky hodnotit průběh legislativního procesu (bod 24.), neměla by zapomínat, že nezřídka je jeho výsledkem (ne vždy zcela racionální) kompromisní řešení, kterému předcházelo politické vyjednávání. Důvodová zpráva, zpracovaná před projednáváním návrhu zákona v Parlamentu, o tom sotva může něco vypovídat (stejně jako o event. pozměňovacích návrzích).


Za problematické však pokládám to, že nález vztahuje tento princip zdrženlivosti svého přezkumu pouze na posuzování „míry zásahu do majetkových práv zdaňovaných subjektů“. Podle mého přesvědčení měl Ústavní soud respektovat tuto zdrženlivost při posuzování souladnosti či rozpornosti napadeného daňového předpisu též s jinými základními právy, zejména s principem rovnosti. 7. Tato nutnost zdrženlivosti vyplývá, podle mého názoru, zejména z principu soudního sebeomezení (judicial self-restraint). Tato doktrína vychází z fundamentálního principu demokratického právního státu, kterým je princip dělby moci; soudní moc se má zdržet toho, aby přebírala pravomoci, náležející moci zákonodárné a moci výkonné. Tímto sebeomezením je vázán též Ústavní soud, jehož výlučnou rolí je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Doktrína soudního sebeomezení, vzniklá v historickém vývoji v oblasti anglosaského práva, je dnes obecně uznávána i v systému evropského kontinentálního práva a v judikatuře zahraničních ústavních soudů. Jako příklad lze uvést jeden ze zásadních judikátů německého Spolkového ústavního soudu ze dne 31. 7. 1973 (BVerfGE 36, 1, 14 f.), v němž Spolkový ústavní soud explicite deklaroval svou „rezignaci na to, aby «provozoval politiku», tj. aby zasahoval do ústavou vytvořeného a ohraničeného prostoru svobodné politické tvorby. Zamýšlí proto ponechat prostor svobodné politické tvorby, který ústava garantovala pro ostatní ústavní orgány, otevřený“. 8. Naprostou většinu otázek daňového zatížení nelze jednoznačně řešit podle právních kritérií, tyto otázky jsou ze své podstaty nejudikovatelné (nonjusticiability), soudně neřešitelné, vymykající se soudní kognici. Ze všech těchto důvodů lze uzavřít, že ani obecná justice ani Ústavní soud nejsou povolány k tomu, aby tyto odborné a politické problémy daňového zatížení, mající metajuristickou povahu, posuzovaly a

řešily.[1]
  1. Jan Musil, odlišné stanovisko Pl. ÚS 18/15