Zobrazení zdroje stránky Presumpce neviny

§ 2 odst. 2 TŘ – na každého se hledí jako na nevinného dokud mu není vina dokázána pravomocným odsuzujícím rozsudkem; platí pro FO a PO; souvisí se zásadou materiální pravdy – vede nás ke zjištění toho, co se v procesu stalo, stanoví objektivní postup zákonodárce; často se dostává do kolize s právem na informace – řešení § 8a TŘ – musí se respektovat i při poskytování informací; vina musí být dokázána – důkazní břemeno OČTŘ, tedy obviněný nemusí dokazovat nevinu, na vinu obviněného nelze usuzovat ze způsobu obhajoby, vina musí být dokázána bezpečně – musí být provedeny všechny důkazy, in dubio pro reo (in dubio mitius) – pochybnosti se musí týkat pouze otázek skutkových, buď se zprostí, nebo se použije výhodnější skutková varianta, netýká se otázek právních, v právních otázkách iura novit curia; nedokázaná vina má stejný význam jako dokázaná nevina – např. náhrada za vazbu, s výjimkou toho, kdy si vazbu zavinil sám; požadavek OČTŘ postupovat vůči obviněnému nestranně a použít instituty, které směřují ke splnění trestního řízení (např. odebrání pasu, aby nemohl vycestovat)

Ústavní soud již vícekrát konstatoval, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby (či zastavením trestního stíhání), je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu.

Ústavní soud také připomněl, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Je přitom především na soudu, aby výši zadostiučinění stanovil s ohledem na specifické okolnosti konkrétního případu a posoudil relevantní kritéria, formulovaná judikaturou Nejvyššího soudu, kterými jsou zejména povaha trestní věci, délka trestního řízení a následky v osobnosti člověka.

== Z judikatury ==
V ústavní rovině nepřípustným shledal Ústavní soud způsob hodnocení výpovědi stěžovatelky ze strany odvolacího soudu, který její obsah formálním způsobem „objektivizoval“, až bagatelizoval. Odvolací soud náležitě nezohlednil, že samotný fakt trestního stíhání je zásahem do života obviněné osoby, jež je vystavena výrazné psychické zátěži. Největším deficitem odůvodnění měnícího a zamítavého rozsudku odvolací instance bylo proto dle Ústavního soudu chybějící posouzení povahy trestní věci ve světle jejího konkrétního průběhu. Odvolací soud nevzal tato fakta jakkoli v úvahu, ač nasvědčovaly závěru, že stěžovatelka musela v trestním řízení čelit obvinění na samé hranici důvodnosti.<ref>I. ÚS 2394/15, 26. 4. 2016</ref> 

Ústavní soud je rovněž povolán posoudit otázku, zda při objasnění věci v rámci trestního řízení (a zejména při hodnocení důkazů) nedošlo k porušení již výše zmíněné presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny (srov. § 2 odst. 2 trestního řádu). Z presumpce neviny se odvíjí i princip rozhodování in dubio pro reo, jemuž dle platných procesních předpisů odpovídá důvod pro zproštění obžaloby dle § 226 písm. a) a c) trestního řádu. Součástí presumpce neviny je i zásada, podle níž musí být obžalovanému vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), I. ÚS 910/07 (N 156/50 SbNU 389), I. ÚS 49/06 (N 92/49 SbNU 381) či I. ÚS 429/03 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž je to nakonec obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. § 2 odst. 5 in fine trestního řádu). V nálezu sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377) Ústavní soud konstatoval, že lze-li v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.<ref name=":0">III. ÚS 3579/17</ref> Ani další důkazy, na kterých obecné soudy založily odsouzení stěžovatele, nemohou společně s nepřímým důkazem v podobě profilu DNA stěžovatele na pístu injekční stříkačky založit řetězec nepřímých důkazů, jejichž souhrn by vedl k jedinému závěru, tedy k prokázání viny stěžovatele. DNA nalezené na stříkačce na místě činu je nepřímým důkazem stojícím prakticky osamoceně, bez vzájemného propojení s důkazy ostatními, s výjimkou té části svědecké výpovědi poškozeného, z níž vyplynulo, že stříkačka vypadla při činu pachateli z kapsy. Uvedený důkaz není podporován ani zbývající částí svědecké výpovědi poškozeného u hlavního líčení, přestože i tato výpověď byla, zejména obvodním soudem a městským soudem, hodnocena jako usvědčující. Poškozený na dotaz soudu vypověděl, že osoba stěžovatele je mu povědomá, že jej poznává podle rysů v obličeji a vůbec podle oblasti obličeje, tedy podle stejných kritérií, na základě kterých v přípravném řízení při rekognici označil jinou osobu a stěžovatele jako pachatele vyloučil. Ústavní soud nezpochybňuje zdůvodnění soudů obecných, že svědek byl v době spáchání činu velmi nízkého věku a že od spáchání skutku uplynula poměrně dlouhá doba. Tato skutečnost však zároveň nesmí v žádném případě vyvážit jinak negativní výsledek původní rekognice. Stěžovatel byl u hlavního líčení poškozenému ukázán již podruhé s dotazem, zdali stěžovatele poznává. Ani v rámci této agnoskace u hlavního líčení poškozený neoznačil stěžovatele jako pachatele s naprostou přesností a jistotou, pouze se vyjádřil v tom smyslu, že jej jako pachatele nevylučuje, neboť je mu povědomý podle rysů v obličeji.<ref name=":0" />
{{Pahýl}}
<references />