Právo na ochranu osobnosti
Právo na ochranu osobnosti je někdy též označováno jako "všeobecné osobnostní právo" a to z toho důvodu, že je to právo osobní povahy, které náleží každému člověku bez rozdílu a to nejen za života člověka, ale také po smrti (tzv. postmortální ochrana osobnosti). Mezi osobní práva můžeme zařadit také tzv. zvláštní osobností tvůrčí práva. Ty už ovšem nelze označit jako všeobecná, protože nenáleží každému bez dalšího, ale je jimi nadán pouze původce díla, které je výsledkem jeho tvůrčí činnosti (např. autor díla, původce vynálezu apod.). [1] Právo na ochranu osobnosti lze charakterizovat následovně:
- jedná se o přirozené právo
- má absolutní povahu= to znamená, že tomuto právu odpovídá povinnost všech ostatních zdržet se jakéhokoli jednání, které by mohlo znamenat zásah (příp. ohrožení či porušení) do práva na ochranu osobnosti
- je nemajetkové povahy
- je nezadatelné a nelze se jej vzdát
- je nezcizitelné= není tedy možné toto právo převést na jinou osobu
- nelze jej omezit, pokud by takový zásah do práva byl v rozporu se zákonem, dobrými mravy nebo veřejným pořádkem
Právní úprava
Právo na ochranu osobnosti je zaručeno jak na úrovni národní, tak mezinárodní. Je garantováno např. v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Národní úprava ochranu tohoto práva poskytuje jednak v rovině ústavní, tj. v Ústavě a Listině základních práv a svobod (zejména čl. 6- 10), a také zákonné, a to zejména v občanském zákoníku. Pokud by tak došlo ke kolizi práva na ochranu osobnosti a nějakého dalšího ústavně zaručeného práva (např. práva na informace) bylo by třeba k vyřešení takového problému využít tzv. testu proporcionality.
Právo na ochranu osobnosti je neoddělitelně spjato s osobností člověka a je tedy představováno několika absolutními subjektivnímu právy jako je např. právo na život, právo žít podle vlastních představ, právo na ochranu vážnosti a cti, právo na ochranu zdraví, právo na soukromí, apod. V občanském zákoníku je upravena v § 81 až 117, ale některé otázky s tímto právem související jsou ustanoveny v části V., a to zejména náhrada újmy při neoprávněném zásahu do tohoto práva (§ 2951 a násl.).
Základním východiskem celé zákonné úpravy je § 3 odst. 1 OZ, který stanoví, že: " Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým."
Dalším neopomenutelným ustanovením v oblasti ochrany osobnosti je nadále § 81 odst. 1 OZ: "Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého." [1]
