Právo na ochranu osobnosti

Z Iurium Wiki

Právo na ochranu osobnosti, někdy též označováno jako "všeobecné osobnostní právo" a to z toho důvodu, že jde o právo osobní povahy, které náleží každému člověku bez rozdílu, a to nejen za života člověka, ale také po smrti (tzv. postmortální ochrana osobnosti). Mezi osobní práva můžeme zařadit také tzv. zvláštní osobností tvůrčí práva. Ty už ovšem nelze označit jako všeobecná, protože nenáleží každému bez dalšího, ale je jimi nadán pouze původce díla, které je výsledkem jeho tvůrčí činnosti (např. autor díla, původce vynálezu apod.). [1] Právo na ochranu osobnosti lze charakterizovat následovně:

  • jedná se o přirozené právo
  • absolutní povahu= to znamená, že tomuto právu odpovídá povinnost všech ostatních zdržet se jakéhokoli jednání, které by mohlo znamenat zásah (příp. ohrožení či porušení) do práva na ochranu osobnosti
  • je nemajetkové povahy
  • je nezadatelné a nelze se jej vzdát
  • je nezcizitelné= není tedy možné toto právo převést na jinou osobu
  • nelze jej omezit, pokud by takový zásah do práva byl v rozporu se zákonem, dobrými mravy nebo veřejným pořádkem
Právní úprava

Právo na ochranu osobnosti je zaručeno jak na úrovni národní, tak mezinárodní. Je garantováno např. v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Národní úprava ochrany tohoto práva se poskytuje jednak v rovině ústavní, tj. v Ústavě a Listině základních práv a svobod (zejména čl. 6- 10), a také zákonné, a to hlavně v občanském zákoníku. Pokud by tak došlo ke kolizi práva na ochranu osobnosti a nějakého dalšího ústavně zaručeného práva (např. práva na informace, práva projevu) bylo by třeba k vyřešení takového problému využít tzv. testu proporcionality. [2]

Obecné principy:

  • zásada v pochybnostech ve prospěch života (zásada pro vitae, for life)
  • zásada přednosti ochrany lidské bytosti před zájmy společnosti nebo vědy,
  • zásada nedotknutelnosti osobnosti, nedotknutelnost lidské bytosti, stránek osobnosti včetně kupř. soukromí a rodinného života, projevů osobní povahy atd. - lze však udělit svolení (tj. licenci) dotčeného anebo výjimečně zákonem
  • zásada odvolatelnosti svolení, je založena na možné změně přesvědčení svolujícího (limity – zákaz zneužití, poctivost)
  • zásada zákazu těžení finančního prospěchu z lidského těla nebo jeho částí,
  • zásada pietní ochrany

Právo na ochranu osobnosti je neoddělitelně spjato s osobností člověka a je tedy představováno několika absolutními subjektivnímu právy jako je např. právo na život, právo žít podle vlastních představ, právo na ochranu vážnosti a cti, právo na ochranu zdraví, právo na soukromí, apod. V občanském zákoníku je upravena v § 81 až 117, ale některé otázky s tímto právem související jsou ustanoveny v části V., a to zejména náhrada újmy při neoprávněném zásahu do tohoto práva (§ 2951 a násl.).

  • Základním východiskem celé zákonné úpravy je § 3 odst. 1 OZ, který stanoví, že: " Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým."
  • Druhým neopomenutelným ustanovením v oblasti ochrany osobnosti je nadále § 81 odst. 1 OZ: "Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého." [3]

Občanský zákoník pak dále rozebírá některá jednotlivá práva ochrany osobnosti, jako např.:

  • právo na ochranu podoby a soukromí- § 84 a násl. OZ, zahrnuje zejména zákaz neoprávněného vyobrazení jedince, ze kterého by bylo možné jej zpětně identifikovat, a dále pak zákaz neoprávněného šíření podobizny. Takový zásah by byl možný jen se souhlasem takového člověka anebo ze zákonných důvodů (tj. pořízení a případné použití takové podobizny na základě zákonných licencí- např. úřední licence, vědecká a umělecká licence).
  • právo na duševní a tělesnou integritu- § 91 a násl. OZ, zákon stanovuje, že člověk je sám o sobě nedotknutelný a do jeho integrity je tak možné zasáhnout zásadně jen se souhlasem této osoby.
    • práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu- § 104 a násl. OZ
    • nakládání s částmi lidského těla- § 111 a násl. OZ
    • ochrana lidského těla po smrti člověka- § 113 a násl. OZ

=> z právní úpravy tak vyplývají 3 hlavní zásady spojené s právem na duševní a tělesnou integritu, a sice:

  1. k zásahu do integrity je třeba souhlasu
  2. lidské tělo (příp. jeho část) se nesmí stát zdrojem majetkového prospěchu
  3. právní ochrana se na lidské tělo vztahuje i po smrti člověka

Občanský zákoník ovšem není jediný, který právo na ochranu osobnosti upravuje. Některé specifické otázky jsou obsaženy také ve veřejnoprávních předpisech. Jedná se zejména o tzv. antidiskriminační zákon (zákon č. 198/2009 Sb.), transplantační zákon (zákon č. 285/2002 Sb.) a další. [1]

Ochrana práva na ochranu osobnosti

K ochraně práva na ochranu osobnosti je aktivně legitimován každý člověk, do jehož práva na ochranu osobnosti bylo neoprávněně zasaženo. Pokud ovšem tento jedinec zemřel, je oprávněna domáhat se ochrany jakákoli osoba jemu blízká (§ 22 + 82 odst. 2 OZ).

Zvláštní úprava aktivní legitimace je obsažena v ustanovení § 78 odst. 2 OZ a týká se zásahu do práva na ochranu jména (resp. pseudonymu). Zde je možné, aby se za určitých podmínek domáhal ochrany někdo jiný než samotný nositel postižených osobnostních práva, tj. manžel, potomek, předek nebo partner. Specifická úprava směřuje také k právnické osobě. Podle § 83 OZ, pokud došlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti člověka související s jeho činností v právnické osobě, může být právo ochrany osobnosti uplatněno také touto právnickou osobou.

Pasivně legitimovaný je pak každý (tj. jak člověk, stát, právnická osoba), kdo zasáhl, ohrozil nebo porušil právo na ochranu osobnosti. Zákon připouští také společnou odpovědnost několika subjektů. [1]

Prostředky ochrany práva na ochranu osobnosti

Předpokladem pro uplatnění takovýchto prostředků je neoprávněný zásah objektivně způsobilý přivodit nemajetkovou újmu na právech, která jsou chráněna zákonem. Právo na ochranu osobnosti je subjektivní absolutní soukromé právo a je tedy vybaveno nárokem (vymahatelností). Občanský zákoník vymezuje obecné a zvláštní žalobní nároky:[4]

A) obecné žalobní nároky

  • nárok na náhradu vzniklé nemajetkové újmy (= přiměřené zadostiučinění), § 2956 OZ
  • nárok na náhradu vzniklé majetkové újmy (= skutečné škody, ušlého zisku), § 2910 a násl. OZ
  • nárok na vydání bezdůvodného obohacení, § 2875 a násl.

B) zvláštní žalobní nároky

  • negatorní (zápůrčí) žaloba= osoba, do jejíhož práva bylo zasaženo se domáhá zdržení se, tj. upuštění od neoprávněného zásahu
  • restituční žaloba= zasažená osoba si nárokuje odstranění škodlivého následku, tj. obnovení původního stavu [5]
Omezení práva na ochranu osobnosti

Aby mohlo dojít k omezení absolutního práva jakým je právo na ochranu osobnosti, je třeba svolení člověka, do jehož práva má být zasaženo. Souhlas je možno poté i odvolat, ale jen s tím rizikem, že odvolávající bude muset nahradit újmu, která tímto jeho jednáním vznikla. Dalším případem, kdy může dojít k omezení tohoto práva (zejm. podoby a soukromí), je využití tzv. zákonných licencí, které jsou bezúplatné. V právní úpravě se vyskytují následující licence:

  • zákonná licence k výkonu nebo ochraně práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob (§ 88 odst. 1 OZ)
  • zákonná licence úřední, včetně situací, kdy někdo vystoupí ve veřejném zájmu (§ 88 odst. 2 OZ)
  • zákonná licence vědecká a umělecká (§ 89 OZ)
  • zákonná licence zpravodajská (§ 89 OZ) [3]

Zásah do tohoto práva nesmí být nikdy nepřiměřený. Pokud k němu tedy má dojít, je vždy třeba využít tzv. testu proporcionality. Zásah nesmí být ani v rozporu s oprávněnými zájmy člověka a vždy musí být zaručena základní ochrana důstojné existence člověka.

Promlčení

Právo na ochranu osobnosti se zásadně nepromlčuje, jelikož je tak uvedeno přímo v § 612 OZ: "V případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech". Samostatné nároky z porušení tohoto práva (např. právo na vydání bezdůvodného obohacení) taky tedy naopak promlčení podléhají.

  1. 1,0 1,1 1,2 DOBROVOLNÁ, Eva, LAVICKÝ, Petr, RONOVSKÁ, Kateřina. Úvod do soukromého práva- obecná část. 1. vyd. Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, z.s., 2017, str. 88. ISBN 978-80-88248-00-2.
  2. MATZNER, Jiří. Svoboda projevu vs. právo na ochranu osobnosti u veřejně činných osob. Právní prostor [online]. Publikováno 15.11.2016 [cit. 24.6.2020]. ISSN 2336-4114. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/ustavni-pravo/svoboda-projevu-vs-pravo-na-ochranu-soukromi-u-verejne-cinnych-osob
  3. 3,0 3,1 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  4. ZEMANOVÁ ŠIMONOVÁ, Hana. Právní prostředky ochrany osobnosti zaměstnance. Bulletin-advokacie.cz [online]. Publikováno 31.10.2016 [cit. 24.6.2020]. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/pravni-prostredky-ochrany-osobnosti-zamestnance?browser=mobi
  5. HURDÍK, Jan a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, str. 308. ISBN 978-80-7380-377-3.
Autoři článku: VeronikaF