Právní záruky zákonnosti

Z Iurium Wiki
Našli jste v článku závažné chyby? Klikněte prosím.
Tato revize článku byla z tohoto počítače již nedávno hodnocena!
   
   Děkujeme za Vaše hodnocení (★)   
star1-0star2-0star3-0star4-0star5-0
Přejít na: navigace, hledání

V širším smyslu to jsou právní činnosti státních orgánů. Ty mají zabezpečovat tvorbu práva a jeho realizaci. „Jsou to tedy v ČR jednak normativní právní akty, jednak individuální (nenormativní) právní akty (čili akty aplikace práva) orgánů státu.“ [1] V užším smyslu chápeme právní záruky zákonnosti jako upravené právní normy, které nám zaručují zákonnost právních aktů a které směřují proti porušování práva. „Základní podmínkou pro uplatňování právních záruk zákonnosti je existence a fungování demokratického právního státu, který vytváří základní právní rámec pro zakotvení a fungování právních záruk zákonnosti, a to včetně jejich ústavnímu zakotvení.“ [2]

Preventivní a následné záruky zákonnosti

Právní záruky zákonnosti dělíme na preventivní a následné. Většinou však neexistují takto striktně odděleny, daleko častěji se prolínají. Preventivní záruky zákonnosti se uplatňují vydáním právního aktu státním orgánem nebo orgánů veřejné správy.Následné záruky zákonnosti se realizují po nedodržení nějaké právní normy

Základní právní záruky zákonnosti

ústavní zakotvení základních lidských práv a svobod a mechanismus jejich kontroly a ochrany

Základní lidská práva a svobody jsou zakotvena v Listině základních práv a svobod. Ta je, spolu s Ústavou České republiky, součástí Ústavního pořádku České republiky. „Tato základní práva a svobody jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Jsou přímo aplikovatelná.“ [3]Vymáhání a ochranu základních lidských práv a svobod zaručuje Ústavní soud.

Kromě státního zakotvení lidských práv a svobod existuje i nadnárodní Všeobecná deklarace lidských práv'''. Deklaraci přijala Charta OSN v roce 1948. Práva zakotvená ve Všeobecné deklaraci lidských práv byla postupně rozšiřována. Dnes poskytují právní ochranu tělesně i duševně postiženým, ženám, menšinám, migrantům a dalších.

Kontrola, dozor a dohled

Rozdíly mezi pojmy kontrola, dozor a dohled nejsou příliš ostré, přesto se mezi nimi objevují nepatrné rozdíly. Kontrola přesahuje právní zákonnost a obsahuje i účelnost (hospodárnost). Disponuje prostředky k odstranění nedostatků.

Správní kontrolu můžeme dělit na vnitřní a vnější. Vnitřní správní kontrola je povinností všech orgánů a vedoucích pracovníků veřejné sféry. Předmětem této kontroly jsou činnosti podřízených pracovníků. Vnější správní kontrola je aplikována na subjekty, které nejsou součástí kontrolujících orgánů. Neexistuje mezi nimi žádný vztah, jsou jim podřízeny. „Má buď charakter obecné státní kontroly nebo speciální kontroly prováděné zvláštními kontrolními (revizními, inspekčními) orgány.“ [4] Obecnou státní kontrolu provádí Nejvyšší kontrolní úřad. Mezi zvláštní kontrolní orgány patří například Česká obchodní inspekce, Český úřad bezpečnosti práce, Nejvyšší kontrolní úřad nebo Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Vedle správní kontroly existuje i samosprávní kontrola, obě spadají pod kontroly vykonávané orgány územními samosprávami. Samosprávní kontrola je prováděna orgány samosprávy. Nad zachováváním zákonnosti v trestím řízení poskytuje dozor státní zástupce. Ministr spravedlnosti vykovává dozor nad předpisy o výkonu vazby.

Dalším vykonavatelem dozoru je veřejný ochránce práv, neboli ombudsman. Ten je volen Poslaneckou sněmovnou na šest let. Jeho úkolem je ochrana fyzických a právnických osob před úřady, jejichž jednání by bylo v rozporu s právem. Kromě dozoru vykovává ombudsman i kontrolu. Jeho pravomoc se nevztahuje na prezidenta, vládu, Parlament, NKÚ (Nejvyšší kontrolní úřad), soudy, státní zastupitele ani na zpravodajské služby. Nalezne-li ombudsman porušení práv, vyzve daný úřad o vyjádření do třiceti dnů a následně rozhodne o zjednání nápravy. „Může navrhnout zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí, zahájení disciplinárního, trestního či přestupkového řízení, poskytnutí náhrady škody…..“ [5] Volnějším, namátkovým ověřováním dodržování práv je dohled. Příkladem může být probační dohled nebo dohled České národní banky nad finančním trhem.

Soudní kontrola a právo na soudní ochranu

Soudní kontrolu vykonávají soudy, přičemž nejde jen o rozhodování sporů, ale také o kontrolu a zkoumání zákonnosti jednotlivých právních aktů. Soudní kontrolu popisuje právo na soudní ochranu, jež je zakotvena v Ústavě. Každé soudní rozhodnutí může být přezkoumáno výše postaveným soudem, v tom spočívá právní jistota. Každé rozhodnutí provádí nezávislí soudci. Tuto kontrolu soudního rozhodnutí provádí zejména Nejvyšší soud. V případě ústavní stížnosti Ústavní soud. Hlavním úkolem Ústavního soudu je kontrola normativních právních aktů. Ten může rozhodnout o zrušení zákona nebo nějaké jedné části. Zabývá se i podzákonnými právními předpisy. Řídí se ústavním pořádkem České republiky, v případě podzákonným právních předpisů i jednotlivými zákony. „Správní soudnictví je zvlášť výrazným projevem soudní kontroly moci výkonné a garantuje i ústavně zakotvené právo na soudní ochranu.“ [6] Rozsah přezkoumání je velký, správní soud může přezkoumat téměř všechna správní rozhodnutí.

Petiční právo a stížnosti

Petiční právo zaručuje čl.18 v Listině základních práv a svobod.

„Čl.18 (1) Petiční právo je zaručeno, ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. (2) Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu. (3) Peticemi se nesmí vyzývat k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou.“ [7]

Stížnost je obsažena ve vyhlášce č. 150/1958 Ú.l. o vyřizování stížností, oznámení a podnětů. Petice jako kolektivní stížnost nalezneme kromě Listiny základních práv a svobod také v zákoně č. 85/1990 Sb. O právu petičním. „Petiční právo je v nejširším slova smyslu právní zárukou občanské kontroly zákonnosti a účelnosti v činnosti státních orgánů.“ [8] Petice nesmí ovlivňovat rozhodnutí soudu ani nabádat k porušování základních práv a svobod. Pod pojmem petice rozumíme stížnost nebo návrh obsahující více podpisů občanů. Státní orgán je nucen petici přijmout a podat odpověď do třiceti dnů. Petice musí být vždy v písemné podobě a každý, kdo ji má podepsat, musí mít možnost si ji celou přečíst. Vedle petice jako kolektivní stížnost existuje i individuální stížnost. Tu lze podat písemně nebo ústně. Odpověď musí být podána do šedesáti dnů ode dne doručení konkrétnímu státnímu orgánu.

Zrušení nebo změna nezákonných právních aktů

Právní akty disponují presumpcí správnosti, to znamená že i vadný právní akt je považován za správný. Vadný právní akt je užíván a považován za bezvadný pokud není změněn nebo zrušen. Zrušit jej může vydání aktu nového a to stejným orgánem nebo orgánem s vyšší právní silou. „Ústavou má svěřenu derogační pravomoc Ústavní soud.“ [9] Nedostatkem nebo překročením pravomoci vznikne paakt, tj. nicotný právní akt. Nemá žádné právní účinky.

Neplatnost právního jednání

Neplatné právní jednání je takové, které nesplňuje očekávané účinky anebo má jiné účinky než by mělo bezvadné právní jednání. „Jedná se o právní jednání, které nesplňuje náležitosti stanovené právní normou.“[10] U neplatných, resp. vadných, právních jednání se neuplatňuje presumpce správnosti. Jsou neplatná, tu dělíme na absolutní a relativní neplatnost. Absolutní neplatnost působí od počátku. Absolutní neplatnost platí pro všechny, relativní jen pro ty, kterých se dotýká. Dovolat se absolutní neplatnosti může kdokoli, relativní neplatnosti se může dovolat jen ten, který jí byl dotčen, ale ne ten, který ji způsobil. Relativní neplatnost právních jednání se stanovuje až doby, kdy je za neplatnou prohlášena oprávněnou osobou. Relativní neplatnost upravuje občanský zákoník. „Právní teorie rozlišuje mezi neexistencí právního úkonu (non negotium) a neplatností právních úkonů (negotium nullum).“ [11]

Rozhodování sporů

Rozhodovací orgán má právo rozhodovat ve sporech mezi účastníky sporu. Rozhodování sporů je svěřeno obecným soudům, které rozhodují v rámci soudního řízení. Jedná se o záruku subjektivních práv. „Řízení ve věcech trestních je ovládáno zásadou legality a oficiality. Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestní činy, o nichž se dozví (zásada oficiality).“[12] Trestní řízení se řídí také další zásadou, a to obžalovací zásadou. Trestní řízení je možné jen za podmínky, že obžalobu podá státní zástupce. Nemůže jej podat ten, jehož práva byla porušena. Ten se může náhrady škody domáhat až po zahájení, tzv. adherzním řízení. Civilní řízení se zahajuje na základě podání návrhu, ale pouze u sporného řízení. Nesporné řízení nepotřebuje ke svému zahájení návrh. Vedle soudu může soud rozhodnout i rozhodce. Toho si strany určí, aby vyřešil spor a tak se vyhnou soudnímu řízení. Jedná se o mimosoudní řešení sporu. Rozhodčí musí být nezávislý a nestranný. Rozhodování sporů rozhodcem je neveřejné a končí vydáním rozhodčího nálezu. Rozhodčí řízení nebo také arbitráž je méně formální než soudní řízení.

Donucení

„Právo je donucovacím řádem lidského chování. Donucení je realizací sankce stanovené rozhodnutím příslušného státního orgánu vůči tomu, kdo právní normu porušil.“ [13] Postihuje toho, kdo porušil právní normu a vyžaduje od něj její plnění. Ten, kdo právní normu porušil se nazývá delikvent a porušení práva zase delikt. Donucení dělíme na přímé a nepřímé. Nepřímé donucení používá jako prostředek k nápravě sankci. Tím vzniká sankční povinnost, jež znamená určitou újmu. Sankci dělíme podle typu deliktu. Ty se dělí na soukromoprávní a veřejnoprávní delikt. Sankce u soukromoprávního deliktu je většinou peněžní, a to povinnost nahradit škodu. Může se ale také jednat o navrácení věci do původní podoby. Sankce veřejnoprávního deliktu nespočívá na náhradě škody, ale na uložení trestu. Trestem může být například odnětí svobody, výsledek kárného řízení. Přímé donucení spočívá na okamžitém a nuceném plnění. Jako příklad můžeme uvést rozsudek o nepodmíněném trestu odnětí svobody, který nastává ihned po vynesení soudního rozsudku.

Právo na odpor

Právo na odpor je ustanoveno v Listině základních práv a svobod ve čl.23. Zákon č.2/1993 Sb. O vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky.

„Čl.23 Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“ [14]

„Právo na odpor jako právní záruka zákonnosti má přirozenoprávní charakter a lze ji odvozovat z úvah Thomase Hobbese a dalších myslitelů.“ [15]

Odkazy

  1. BOGUSZAK, Jiří a Jiří ČAPEK. Teorie práva. Praha: Codex, 1997. ISBN 80-85963-38-8, str.231.
  2. HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. Monografie (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-458-9, str.375
  3. SCHELLE, Karel. Základy práva. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-68-8, str.93.
  4. HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Brno: Iuridica Brunensia, 1995. Učebnice (Iuridica Brunensia). ISBN 80-85964-23-6,str.226.
  5. KUBŮ, Lubomír, Petr OSINA a Jiří GRYGAR. Teorie práva I. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. ISBN 80-244-0607-1, str.89
  6. HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. Monografie (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-458-9, str.380
  7. Ústava ČR: Listina základních práv a svobod ; Parlament, volby, Ústavní soud, Ombudsman, ministerstva ; Antidiskriminační zákon, Zákon o Sbírce zákonů ; Volba prezidenta : redakční uzávěrka .. Ostrava: Sagit, 1995. ÚZ., str.17
  8. HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Brno: Iuridica Brunensia, 1995. Učebnice (Iuridica Brunensia). ISBN 80-85964-23-6, str.227.
  9. SCHELLE, Karel. Základy práva. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-68-8,str.95.
  10. HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. Monografie (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-458-9, str.383
  11. SCHELLE, Karel. Základy práva. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-68-8, str. 97.
  12. KUBŮ, Lubomír, Petr OSINA a Jiří GRYGAR. Teorie práva I. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. ISBN 80-244-0607-1, str.90
  13. KUBŮ, Lubomír, Petr OSINA a Jiří GRYGAR. Teorie práva I. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. ISBN 80-244-0607-1. Str.90
  14. Ústava ČR: Listina základních práv a svobod ; Parlament, volby, Ústavní soud, Ombudsman, ministerstva ; Antidiskriminační zákon, Zákon o Sbírce zákonů ; Volba prezidenta : redakční uzávěrka .. Ostrava: Sagit, 1995. ÚZ., str.19
  15. HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. Monografie (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-458-9, str.384.