Právní stát

Z Iurium Wiki

Právní stát je pojmem označujícím západní koncepci státu, kterou začali utvářet právní pozitivisté v Evropě v 19. století a která přetrvává do současnosti. Poprvé byl tento termín jako právní doktrína použit koncem 19. století v německé právní literatuře. Jedná se v podstatě o ideální stav, kdy je státní moc podřízena a omezena platným právem, jehož se demokratická státní zřízení snaží dosáhnout. Jeho základy však lze nalézt již u antických řeckých filozofů, anglických juristů 17. století nebo ve Francii koncem 18. století, kde výraznou změnu koncepce státu vyvolala Velká francouzská revoluce.[1] Pojem právní stát prolíná několik právních disciplín; nachází se na pomezí právní teorie, státovědy, právní filozofie, ústavního práva a právní politologie.[2]

Kontinentální právní systém vs. angloamerický právní systém

Vztah státu a práva je v západních právních systémech odlišný, což je dáno především historickými souvislostmi. Odlišnost pojetí je patrná i ze samotných názvů. V kontinentální právním systému jde o pojem právní stát – německy Rechtsstaat (právní stát), francouzsky ľétat de droit (stát práva), zatímco v angloamerickém právním systému je jako obdoba používán pojem rule of law (vláda práva nebo či panství práva). Nicméně základní principy jsou v podstatě shodné.[3]

Definice právního státu a jeho základní principy

Obecně je právní stát takový, který se řídí platným právem a vychází z něj. Podle Harvánka je však velmi obtížné pojem právní stát přesně vyjádřit podrobnou definicí, protože se jedná, jak již bylo zmíněno, o komplexní termín označující ideální stav státního zřízení. To, zda je státní zřízení právním státem, se určuje na základě naplnění alespoň základních znaků právního státu. Mezi základní principy právního státu patří:[4]

Záruky základních práv a svobod

Právní stát vytváří pomocí zákonů prostředí pro ochranu a kontrolu základních lidských práv. K jejich ochraně běžně slouží obecné soudy a další státní orgány, např. veřejný ochránce práv, v zákonech stanovených podmínkách pak i Ústavní soud nebo Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, pokud došlo k porušení evropské Úmluvy o ochraně lidských práv. Důležitá je také zásada in dubio pro libertate podle níž musí být nejednoznačná ustanovení interpretována v souladu se zaručenými lidskými právy.[5]

Ústavnost a zákonnost

Zákonnost neboli legalita znamená všeobecnou vázanost zákony pro všechny právní subjekty. Má dvě roviny, aplikační a legislativní. Aplikační rovinou se rozumí povinnost zákony dodržovat, legislativní to, že nové právní předpisy smějí vydávat pouze oprávněné subjekty (stát a jeho orgány), které se zároveň musí držet zákonem stanovených postupů a vydávat je pouze v zákonem stanovené normě.

Ústavnost neboli konstitucionalismus v podstatě rozšiřuje princip legality, protože kromě všeobecné vázanost platným právem ještě vyžaduje, aby veškeré právo bylo v souladu s ústavou.

S principem legality a jeho jednostranným zdůrazněním pak podle Harvánka souvisí tzv. minimální koncepce právního státu, v níž je stát vázán pouze vlastním právem. To není v současnosti příliš obvyklé, většina států je kromě vnitrostátního práva vázána i právem mezinárodním.[6]

Právní jistota

Právní jistota je další základní demokratickou zásadou. Jedná se o stav, kdy je možné předpovídat, jak bude v daném případě rozhodnuto – tedy že v podobných případech bude rozhodnuto podobně a v odlišných případech různě. Skládá se z pěti atributů: jistoty, že bude tvořeno dobré právo, jistoty, že nikdo nebude bez zákonných důvodů omezen ve svých právech, jistoty, že bude šetřeno nabytých práv, jistoty, že se každý domůže svých práv a jistoty, že bude spravedlivě postižen každý, kdo právo porušuje.[7]

Suverenita lidu

Suverenita lidu zdůrazňuje prioritu občana před státem, a to z důvodu, že stát je uměle vytvořený nástroj pro to, aby chránil zájmy a blaho lidu. Proto má stát jen takovou moc, jakou mu lid poskytne – neměl by nikdy vystupovat proti zájmu občanů.[8]

Dělba a kontrola moci

V právním státu je moc rozdělena do několika na sobě nezávislých mocí, které se navzájem kontrolují (princip brzd a rovnovah). Autorem mechanismu dělby moci na soudní, výkonnou a zákonodárnou je Montesquiue, nicméně základní princip dělby a kontroly moci byly používány již starověkými civilizacemi. Současná dělba moci již není nevychází pouze z této teorie, ale působí na ní i nadstátní mezinárodní organizace.[9]

Omezená moc

Souvisí s principem zákonnosti a ústavnosti. Všechny formy státní moci (i ty nadstátní) jsou omezeny ústavou a zákony (mezinárodními smlouvami) a to především v oblastech, jako jsou základní lidská práva a svobody, pravidla fungování trhu nebo sociální politika. Touto limitací je státu a jeho orgánům zabráněno omezovat, potlačovat či rušit základní hodnoty, na nichž stojí.[10]

Legitimita státní moci a demokratismus činnosti státních orgánů

Legitimita je odůvodnění a ospravedlnění platného práva a tím tedy i jeho tvůrce. To je zprostředkováno ústavním a právním pořádkem, kde je toto ospravedlnění státních orgánů výslovně uvedeno a specifikováno a dává tím státní moci legální legitimaci.[11] Tento způsob legitimizace je typický pro právní pozitivismus, protože říká, že co je legální (platné), to je „správné“ a oprávněné.

Vývoj ideje právního státu

V kontinentálním právním systému byl právní stát nejprve definován pomocí formálního pojetí. Právní stát podle formálního pojetí je vázán právem, v němž jsou přesně určeny pravomoci a limity jednotlivých státních orgánů. Tvůrce práva je zároveň sám vázán zákonem a jeho změna je možná pouze za dodržení předem určených postupů (zákonodárné procedury).

Později byl zákonodárce omezen ústavními zákony, ale možný obsah nikdy omezen nebyl. Zejména první polovina 20. století pak ukázala, že takto nastavená pravidla bylo možné zneužít a obejít (hlavně události předcházející a provázející první a druhou světovou válku). Tyto události vedly k vytvoření materiální koncepce právního státu. Základní znaky materiálního pojetí právního státu jsou:

Vázanost státu právem

Stát je vázán právem vycházejícím ze tří složek – vůle lidu, hodnotové orientace a principů legality – tedy právem vzniklým z vůle lidu, dodržujícím svobodu, rovnost a další nezadatelná práva a splňujícím zákonné zásady jak při tvorbě práva, tak i při jeho aplikaci.[12]

Lidská práva

Základní lidská práva a svobody jsou zaručeny jak na mezinárodní (mezinárodní smlouvy závazné pro Českou republiku), tak na vnitrostátní úrovni (Listina základních práv a svobod). První ucelený katalog lidských práv je Všeobecná deklarace základních lidských práv přijatá OSN roku 1948. Základní lidská práva jsou nezadatelná, nezrušitelná, nezcizitelná a nepromlčitelná, ne však neomezitelná. Omezená mohou být pouze zákonem a pouze ve dvou případech: je-li to nutné pro výkon jiných práv, nebo je-li to nutné z důvodu ochrany veřejného zájmu. V případě jejich porušení poskytují ochranu soudy (obecné soudy, Ústavní soud České republiky nebo Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku).[13]

Dělba moci

První, kdo přišel s rozdělení státní moci byl John Locke, který rozdělil moc na zákonodárnou a výkonnou. Na něj navázal Charles Luis Montesquieu a k výkonné a zákonodárné moci přidal ještě soudní. Soudní moc má být nezávislá a výkonná je omezena zákony, jež sama nemůže vytvářet a upravovat. Montesquieovu myšlenku později rozvinul James Madison v Listech federalistů.[14] Podle Gerlocha je však Montesquieuovo klasické horizontální rozdělení moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní již překonané. Přidává ještě moc dozorovou a moc kontrolní, kterou představují mezinárodní závazky a členství v mezinárodních organizacích, ústavodárná moc a lid a dále územní samospráva.[15]

Demokratický charakter státu

Protože právní stát vychází mimo jiné i z lidu, tak nemůže být nedemokratický, odporuje to jeho samotné podstatě.

Záruky zákonnosti v právním státě

Zákonnost je základním principem právního státu. V minulosti se ukázalo, že je potřeba ji zaručit i v praxi, a ne pouze formálně, a proto je chráněna právními instituty zvanými záruky zákonnosti. Tyto instituty jsou zakotveny v ústavě a v zákonech a mají preventivní (ochrannou), kompenzační (vyrovnávací, odškodňující) a represivní (trestající) funkci. Podle Haply se mezi záruky zákonnosti řadí:[16]

Zakotvení základních lidských práv a svobod a mechanismů jejich kontroly a ochrany

Jsou zakotvena jak na mezinárodní (například Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Úmluva o právech dítěte), tak na vnitrostátní úrovni (Listina základních práv a svobod). Mechanismus jejich kontroly a ochrany je nejčastěji řešen soudní cestou – přes obecné soudy, ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, nebo mimosoudní cestou – například přes Radu OSN pro lidská práva.

Dozor a kontrola

Kontrolu provádí k tomu pověřené státní orgány zákonem stanoveným postupem, mezi ně patří: parlament, zastupitelské orgány, Nejvyšší kontrolní úřad ČR, státní zástupce, odborné orgány státní správy (Státní úřad inspekce práce, Česká obchodní inspekce), veřejný ochránce práv, obecní a krajské samosprávy, soudci.

Petiční právo

Petiční právo je jedním z práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, konkrétně v článku 18. odstavci 1. Je upraveno v petičním zákoně (zákon č. 85/1990 Sb.). Petice má předepsanou písemnou formu, orgán veřejné moci je povinen na ni písemně odpovědět do 30 dnů, pokud není příslušný, postoupí ho příslušnému orgánu.[17]

Zrušení nezákonných právních aktů

Na právní akty se aplikuje předpoklad správnosti, tedy dokud není zrušen nebo změněn, je platný. Zrušen nebo změně může být pouze právním aktem stejné nebo vyšší právní síly.[18]

Neplatnost právního jednání

Neplatná právní jednání se dělí na absolutně neplatná a relativně neplatná. Na absolutně neplatná právní jednání se hledí jako by nikdy nevznikla, ruší se od počátku a soud na něj tak pohlíží z úřední povinnosti. Absolutní neplatnost je zákonem stanovena pouze v některých případech – pokud se zjevně příčí dobrým mravům, odporují zákonu nebo zjevně narušují veřejný pořádek. Relativní neplatnosti právního jednání je třeba namítnut, námitku neplatnosti ale nemůže vznést ten, co neplatnost způsobil (zásada nemo turpitudinem suam allegare potest).

Rozhodování sporů

Rozhodování sporů probíhá prostřednictví soudního řízení, které se zahajuje na návrh žalobce. Slouží k zaručení zákonného výsledku sporů o subjektivní právo.

Donucení

Donucení se dělí na přímá a nepřímá. U přímých donucení jde o okamžité nucené splnění právní normy, jehož účinky nastávají okamžitě, například soudní výkon rozhodnutí. Nepřímé donucení je realizováno pomocí sankce, může jít například o náhradu škody, trest za spáchaný trestný čin.[19]

Závěrem

Právní stát je termín označující západní koncepci ideálního státu, v němž je státní moc omezena právem. Státní moc je rozdělena na výkonnou, soudní a zákonodárnou, mezi nimi probíhá kontrola na základě principu brzd a rovnováh. Právo musí být předvídatelné a musí být vytvářeno, měněno či rušeno pouze na základě předem stanovených pravidel a pouze těmi subjekty, které k tomu byly pověřeny. Jsou zaručena základní lidská práva a svobody, hlavním předmětem zájmu práva je zájem a blaho lidu. Dozor nad právním státem je prováděn pomocí tzv. záruk zákonnosti. Ten vykonávají jednak orgány k tomu určené (např. NKÚ), jednak lid a to zejména pomocí petičního práva.

  1. Gerloch, A. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2017, s. 216.
  2. Kozel, L. Materiální ohnisko ústavnosti. 2013, diplomová práce, Západočeská univerzita v Plzni, Právnická fakulta, s 13. [cit. 18. 7. 2021] https://otik.zcu.cz/bitstream/11025/8926/1/Ladislav%20Kozel%20-%20Diplomova%20prace.pdf
  3. Pelán, M. Právní stát a demokracie. 2017, diplomová práce, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, s. 49. [cit. 15. 7. 2021] https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/92204/DPTX_2014_1_11220_0_321977_0_157308.pdf?sequence=1&isAllowed=y
  4. Harvánek, J. a kol. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2013, s. 126
  5. Harvánek, J. a kol. Právní teorie. s. 127.
  6. Harvánek, J. a kol. Právní teorie. s. 127.
  7. Boguszak, J., Čapek, J. a Gerloch, A. Teorie práva, Praha: ASPI, 2003. s. 281-287.
  8. Harvánek, J. a kol. Právní teorie. s. 127.
  9. Harvánek, J. a kol. Právní teorie. s. 128-129.
  10. Harvánek, J. a kol. Právní teorie. s. 129.
  11. Harvánek, J. a kol. Právní teorie. s. 129.
  12. Gerloch, A. Teorie práva. s. 219-223.
  13. Gerloch, A. Teorie práva. s. 223-228.
  14. Helešic, N. Liberalismus a dělba moci. 2006, bakalářská práce, Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, s. 5-22. [cit. 13. 8. 2021] https://is.muni.cz/th/yqtxf/LIBERALISMUSaDELBA.pdf
  15. Gerloch, A. Teorie práva. s. 228-232.
  16. Hapla, M. Právní záruky zákonnosti, stěžejní přístupy k právu [online] Právnická fakulta Masarykovy univerzity. [cit. 27. 7. 2021]. https://is.muni.cz/el/law/podzim2015/BEP101Zk/um/2015_12_14_Pravni_nauka_I_-_Pravni_zaruky_zakonnosti__stezejni_pristupy_k_pravu.pdf
  17. Malinová, D. Petice a stížnosti jako právní záruky ve veřejné správě. 2009, bakalářská práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 16-24. [cit. 27. 7. 2021] https://is.muni.cz/th/hjmh8/Bakalarska_prace.pdf
  18. Hapla, M. Právní záruky zákonnosti, stěžejní přístupy k právu.
  19. Hapla, M. Právní záruky zákonnosti, stěžejní přístupy k právu.
Autoři článku: Aternb (Anna Ternbachová)