Právní jednání

Z Iurium Wiki

Verze z 23. 2. 2017, 21:30, kterou vytvořil Valerie.Lukas (diskuse | příspěvky) (Dolus (podvod))

Právní jednání (negotium) chápeme jako projev vůle, který na základě právní normy působí vznik, změnu či zánik soukromých práv. Římské právo nemělo pro právní jednání přesný termín, proto se používal termín negotium, který má ale mnohem širší použití. U každého právního jednání předpokládáme způsobilost k právnímu jednání, že jednající projevuje svou skutečnou vůli a že obsah jednání je právně přípustný.[1]

Dělení právních jednání

  1. Jednostranná a dvoustranná - projev vůle jedné osoby, např. propuštění otroka nebo sepsání poslední vůle a projev vůle a souhlasu dvou nebo více osob, například smlouva nebo úmluva
  2. jednání inter vivos (mezi živými) a jednání mortis causa (na případ smrti) - poměry se vyřizují v době života nebo se jedná o úpravu vztahů po smrti, pozn. taková jsou odvolatelná
  3. jednání úplatná (onerozní) / bezplatná (lukrativní) / smíšená - vyskytuje se protiplnění/protihodnota nebo ne, např. darování věci, výpujčka. U smíšeného jednání existuje protihodnota, ale je menší než nabytý prospěch (negotium mixtum cum donatione)

Formy projevu vůle

Aby měla vůle člověka nějaký právní účinek musí být projevena! Projevena může být různými způsoby:

  • přímo a výslovně - obyčejně slovy, může být ale projevena jen kývnutím nebo podpisem
  • nepřímo, mlčky (konkludentním jednáním) - vůle není projevena výslovně, z jednání člověka ale vidíme, že jeho jednání je projevem jeho vůle.
Např. toho, kdo platí pozůstalostní dluhy, považujeme za dědice. I kdyby neprohlásil, že nabízenou pozůstalost přijímá.[2]


  • mlčení je sporné - Rčení "Mlčení znamená souhlas" je považováno za římské. Ve skutečnosti tomu tak není. Římané se řídili spíše: "Kdo mlčí souhlasí tam, kde promlluvit mohl a měl."[3]

Projevy vůle můžeme dále dělit na formální a bezforemné. Formální projevy vůle byly velmi často používány ve starém římském ius civile (občanské právo). Přílišná formálnost a ceremoniálnost byla jedním ze způsobů udržení moci. Používal se zejména v primitivních právních řádech s nízkou frekvencí obchodu. V pozdější době začalo docházet k omezování přílišné formálnosti, zejména praetorskými edikty. Ačkoli bylo formální jednání velmi uvolněno, v římském právu vlastně nikdy nebylo přijato bezforemné, volné jednání, projevy vůle.

Vady vůle a projevu

Pro každé právní jednání musí být vůle projevena, a také musí být mezi vůlí a projevem shoda. Pokud nastane neshoda nebo rozpor, jednání je naplatné.

Příklady rozporu mezi vůlí a projevem
  1. Jednající říká něco jiného, než chce
  2. Jednající něco říká, ale obecný význam jeho slov je jiný, než jim jednající přikládá

Shrnul to klasický právník Paulus: ""Kdo říká něco jiného, než chce, neříká ani to, co znamenají slova, protože to nechce, ani to, co chce, protože to neříká"[4]

Nesouhlas vůle a projevu - různé situace:


  1. jasný nesouhlas - řečeno žertem, na divadle nebo pro uvedení příkladu
  2. nepozornost jednajícího - přeřek nebo přehlédnutí v listině - v takovém případě se nemůže odvolat, protože nesouhlas vůle a projevu sám zavinil
  3. Jiný význam - jednající jedná, ale projevu připisuje jiný význam - tzv.nepravý omyl (nedostatek vůle)

Jednání se stává neplatným pouze v případě, existuje-li omyl podstatný (error)

  • error in negotio - nedorozumnění - strana se domnívá, že dostává dar. Druhá strana, že poskytuje zápůjčku
  • error in persona - omyl v osobě - muž si vzal ženu, kterou omylem považoval za svou snoubenku
  • error in corpore - omyl v předmětu - kupec koupil omylem jiného otroka
  • error in materia - omyl v látce - ten se uznával až době pozdní

Jednání předstírané (simulované) - př. manželé uzavřou naoko trhovou smlouvu, která je dovolena, aby zakryli zákonem zakázané darování. Taková uzavřená smlouva je neplatná, strany ovšem chtějí dosáhnout nějakého jiného cíle. Je-li cíl legální, je i disimulované (předstírané) jednání platné.

Difuciární jednání - strany uzavřou smlouvu, která svými důsledky daleko přesahuje sledovaý cíl. Jedna strana je tedy neporměrně zvýhodněna, zároveň ale slibuje, že svého zvýhodnění nezneužije. Příkladem může být ruční zýstava.[5]

Pohnutky právního jednání

K pohnutkám začal přihlížet až preatorský edikt. Neprohlásil jednání za neplatné, ale umožnil poškozeným domáhat se svých práv jistými prostředky.

Vis ac metus (násilí a strach)

Donucení může být fyzické (vis compulsiva) nebo psychické (vis absoluta).Takové jednání je neplatné pro nedostatek vůle i projevu již podle civilního práva. Ochranu proti psychickému násilí zavedl až praetor Octavianus (1.st.př.n.l.). Podle Octavianova ediktu existují jisté předpoklady pro poskytnutí ediktu.

  1. výhružka je bezprávná - pokud hrozící nemá právo vymáhat to, čím hrozí
  2. mezi výhružkou a jednáním je příčinná souvislost - př. bál se a tak něco podepsal
  3. výhružka obsahuje hrozbu značkou újmou - značná újma je např. smrt, ublížení na těle nebo ztráta svobody

Při vynuceném jednání postiženému pomáhá praetor. Praetor může dát postiženému žalobu na vrácení nedobrovolného plnění (žaloba na to, co ze strachu/ formule Oktaviova). Tato žaloba se používá bylo-li jednání realizováno. Pachatel buď vydá věc v původním stavu nebo zaplatí čtyřnásobek hodnoty sporné věci (musí být vznesena do jednoho roku). Pokud plnění neproběhlo, poskytne praetor tzv. excepci. Tím bude věc navrácena do původního stavu.[6]

Dolus (podvod)

Ochranu podle podvodu zavedl praetor Aquillius Gallus (cca. 66 př.n.l.). Zavedl žalobu proti podvodníkovi (action doli). Tato žaloba se musela uplatnit do jednoho roku a požadovala náhradu škody vzniklé podvodem. Člověk na kterého byla podána taková žaloba se stal člověkem bezectným, měla tzv. infamující účinky. Nepřipouštěla se proto proti rodičům a patronovi. Používala se pouze tehdy, pokud podvedený neměl k dispozici žalobu jinou.

Obsah právního jednání

Vedlejší ustanovení právních jednání

Zastoupení

Neplatnost a naříkatelnost právního jednání

Odkazy

  1. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.92
  2. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.93
  3. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.93
  4. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.95
  5. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.95
  6. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.98
Autoři článku: Valerie.Lukas (Valerie Lukášová)