Práva národnostních a etnických menšin
Práva národnostních a etnických menšin jsou upravena zejména v hlavě třetí Listiny základních práv a svobod, ale v čl. 3 Listiny, ustanovení Ústavy o ochraně menšin. Této ochrany požívají všechny národnostní a etnické menšiny. Jde o práva jednotlivců, ne práva kolektivní.[1] Jsou považována za práva komplementární, které zajišťují individuální rovnost osob. Nejedná se o „nadpráva“ proti právům ostatních národnostní a etnik, které nepatří k menšinovým.
V souvislosti s Listinou vznikl nový zákon č.273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin, který mimo jiné definuje pojem národnostní menšina. Dle něj za národnostní menšinu mohou být považováni lidé, kteří jsou občany ČR, žijí na území ČR, odlišují se etnickými znaky od českého etnika, společně s jinými nikoli českými občany tvoří početní seskupení menšinového počtu a jednotlivě projeví vůli přihlásit se k jiné národnosti než české a projevuji tak přání být za příslušníka menšiny považován.[2] Pojem etnická menšina není v právním řádě České republiky definován.[3]
Tuto skupinu práv lze tedy rozlišit na práva přiznávaná každému jedinci a práva vázaná na státní občanství a bez výslovné úpravy předpokládající trvalé osídlení určitého území.[1]
Menšinová práva přiznaná každému jednotlivci
Podle Listiny je ponecháno každému na svobodné vůli rozhodnutí o své národnosti (čl. 3 odst. 2 Listiny). Listina neupravuje procesní způsob takového rozhodnutí. Národnost může být během života několikrát měněna.[3] Je zakázáno jakýmkoliv způsobem ovlivňovat toto rozhodování nebo jiné způsoby nátlaku, které směřují k odnárodňování.[1] To je podpořeno i trestním zákoníkem, který vymezuje jako trestné činy hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob a podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod.
Čl. 24 Listiny stanovuje, že příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. Toto ustanovení vychází z principu rovnosti a je poskytnuto každému (ne jen občanům).[3]
Menšinová práva přiznaná občanům
Čl. 25 Listiny se vztahuje pouze na občany České republiky, kteří tvoří národnostní nebo etnické menšiny. Čl. 25 odst. 1 jim zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyce a sdružovat se v národnostních sdruženích. Podrobnosti jsou vázány na vydání prováděcího zákona.[3]
Odstavce druhý téhož článku uvádí taxativní výčet práv občanů ČR, kteří příslušejí k národnostní či etnické menšině. Jedná se o stav, kdy se občané k určité menšině hlásí, a proto u tohoto odstavce prováděcí zákon stanoví nejen podrobnosti, ale i podmínky, za kterých je lze uplatňovat. Jde o právo na vzdělání v mateřském jazyce, právo užívat mateřského jazyka v úředním styku a právo účasti na řešení věcí, které se týkají národnostních a etnických menšin.[1]
- ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva.2. vyd. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1., s. 108 - 112.
- ↑ KLÍMA, K. Ústavní právo.4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, ISBN 978-80-7380-261-5., s. 362 – 366.
- ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky.1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-90-5., s. 628 - 637.
