Pojem trestní odpovědnosti právnických osob

Z Iurium Wiki

S účinností od 1. ledna 2012, byla do českého právního řádu, zákonem č. 418/2012 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, dále jen TOPO, zavedena kolektivní trestně právní odpovědnost. České trestní právo doposud ctilo zásadu societas delinquere non potest, tedy, že se se právnické osoby nemohou dopustit trestného činu.

TOPO obsahuje jak hmotněprávní, tak i procesněprávní normy, neboť upravuje „podmínky trestní odpovědnosti právnických osob, tresty a ochranná opatření, které lze za spáchání stanovených trestných činů právnickým osobám uložit, a postup v řízení proti právnickým osobám“.[1] Tento zákon ovšem neobstojí pouze sám o sobě a je zapotřebí jej vnímat v souvislosti s trestním zákoníkem (dále jen TZ)[2] a trestním řádem (dále jen TŘ)[3] . Mezi TOPO a TZ, případně TŘ, panuje vztah subsidiarity a z části speciality.

Tyto dva zákony se použijí pokud:

  1. TOPO nestanoví jinak a
  2. není to z povahy věci vyloučeno.

V důsledku této úpravy vzniknou tyto aplikační možnosti:

  1. Úplná zvláštní úprava v TOPO – pokud je stanovena zvláštní úprava, nepoužije se ani TZ ani TŘ.
  2. Nedostatek zvláštní úpravy v TOPO – pokud není konkrétní institut upraven v TOPO, platí obecná úprava dle TZ a TŘ, pokud to není vyloučeno povahou věci.
  3. Dílčí zvláštní úprava v TOPO – pokud je některý institut upraven jen částečně, platí zde subsidiární použití TZ a TŘ, opět pokud to není vyloučeno povahou věci.[4]

Působnost zákona

Místní působnost

Podle toho zákona se bude posuzovat trestnost činu právnické osoby, dopustí-li se ho osoba, která „má sídlo v České republice nebo má na území České republiky umístěn podnik nebo organizační složku, anebo zde alespoň vykonává svoji činnost nebo zde má svůj majetek“.[1]

Tato osoba se musí dopustit jednání

„a) zcela nebo zčásti na území České republiky, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo

b) v cizině, pokud porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nastalo nebo mělo, byť i jen zčásti, nastat na území České republiky“.[1]

Osobní působnost

TOPO rovněž vychází ze zásady aktivní personality. Tato zásada spočívá v odpovědnosti právnické osoby za trestný čin spáchaný i mimo území České republiky. V těchto případech je určující sídlo právnické osoby, je-li jím Česká republika, bude právnická osoba odpovědná dle ustanovení TOPO. Z dikce zákona je vyloučena Česká republika a územní samosprávné celky, tyto však jen při výkonu veřejné moci.

Univerzální působnost

Stejně jako TZ v § 7 a 8 upravuje i TOPO v § 4 zásadu univerzality, tedy dle českého právního řádu, konkrétně TOPO, bude stíhána a trestána právnická osoba, nemající sídlo v ČR a spáchala trestný čin mimo území ČR, byl-li čin spáchán ve prospěch právnické osoby mající sídlo na území ČR. Dále jsou rovněž upraveny jednotlivé trestné činy, pro které výše zmíněná podmínka neplatí, tedy tyto činy nemusí být spáchány ve prospěch právnické osoby se sídlem na území ČR. Dle § 4 odst. 1 TOPO jsou to trestné činy: Mučení a jiné nelidské a kruté zacházení (§ 149 TZ), padělání a pozměnění peněz (§ 233 TZ), udávání padělaných a pozměněných peněz (§ 235 TZ), výroba a držení padělatelského náčiní (§ 236 TZ), neoprávněná výroba peněz (§ 237 TZ), rozvracení republiky (§ 310 TZ), teroristický útok (§ 311 TZ), teror (§ 312 TZ), účast na teroristické skupině (§ 312a TZ), financování terorismu (§ 312d TZ), podpora a propagace terorismu (§ 312e TZ), vyhrožování teroristickým trestným činem (§ 312f TZ), sabotáž (§ 314 TZ), vyzvědačství (§ 316 TZ), násilí proti orgánu veřejné moci (§ 323 TZ), násilí proti úřední osobě (§ 325 TZ), padělání a pozměnění veřejné listiny (§ 348 TZ), genocidium (§ 400 TZ), útok proti lidskosti (§ 401 TZ), apartheid a diskriminace skupiny lidí (§ 402 TZ), příprava útočné války (§ 406 TZ), válečná krutost (§ 412 TZ), perzekuce obyvatelstva (§ 413 TZ), plenění v prostoru válečných operací (§ 414 TZ), zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků (§ 415 TZ), zneužití vlajky a příměří (§ 416 TZ) a ublížení parlamentáři (§ 417 TZ).

Základy trestní odpovědnosti právnické osoby

Trestní odpovědnost je konstruována podobně jako u osob fyzických. Z důvodů subjektivní i objektivní povahy však nemůže být odpovědnost zcela shodná s odpovědností fyzických osob. Shodně jsou upraveny základní zásady, jako např. zásada zákonnosti (nullum crime, nulla poena sine lege). Ve zbytku se český zákonodárce inspiroval v nám blízkých právních řádech, tedy např. v rakouském či německém. Nově byl např. vytvořen institut přičitatelnosti jednání.

Trestní odpovědnost právnických osob je striktně omezena jen na určité trestné činy, které jsou uvedeny ve zvláštní části TZ. Výčet trestných činů je stanoven negativně v § 7 TOPO, tedy právnická osoba se může dopustit všech trestných činů uvedených ve zvláštní části TZ s výjimkou trestných činů zabití (§ 141 TZ), vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142 TZ), účasti na sebevraždě (§ 144 TZ), rvačky (§ 158 TZ), soulože mezi příbuznými (§ 188 TZ), dvojího manželství (§ 194 TZ), opuštění dítěte nebo svěřené osoby (§ TZ), zanedbání povinné výživy (§ 196 TZ), týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199 TZ), porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 trestního zákoníku, vlastizrady (§ 309 TZ), zneužití zastupování státu a mezinárodní organizace (§ 315 TZ), spolupráce s nepřítelem (§ 319 TZ), válečné zrady (§ 320 TZ), služby v cizích ozbrojených silách (§ 321 TZ), osvobození vězně (§ 338 TZ), násilného překročení státní hranice (§ 339 TZ), vzpoury vězňů (§ 344 TZ), nebezpečného pronásledování (§ 354 TZ), opilství (§ 360 TZ), proti branné povinnosti uvedených ve zvláštní části hlavě jedenácté trestního zákoníku, vojenských uvedených ve zvláštní části hlavě dvanácté trestního zákoníku a použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 411 TZ).[1]

Předpoklady spáchání trestného činu právnickou osobou. Aby šlo o trestný čin spáchaný právnickou osobou, musejí být kumulativně splněny tyto předpoklady:

  • a) jde o čin protiprávní,
  • b) protiprávní čin je spáchán buď v zájmu dané právnické osoby, anebo v rámci její činnosti,
  • c) protiprávní čin je spáchán osobou uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d),
  • d) musí být přičitatelný právnické osobě podle § 8 odst. 2, 3, popř. 4,
  • e) právnická osoba se nezprostí odpovědnosti podle § 8 odst. 5 (přesněji se jí z těchto důvodů nepřičte – viz výklad v bodě 1 k tomuto ustanovení shora).

1.Protiprávnost činu

Stejně jako v TZ, TOPO trestá pouze takové jednání, které je společensky škodlivé, nedovolené, tedy protiprávní. Rovněž rozlišuje protiprávnost formální, tedy porušení konkrétní ustanovení TZ či zákona na který TZ odkazuje a protiprávnost materiální tedy závažnost jednání dosahující takové intenzity, že je potřeba na něj trestněprávně reagovat.[5] V tomto tedy TOPO nevytváří speciální právní úpravu k TZ.

2.Objekt trestného činu

V této oblasti neprovádí TOPO žádnou změnu oproti TZ. Objekty jednotlivých trestných činů tedy dovozujeme ze zvláštní části TZ. Častými objekty se stávají zájem na ochraně vlastnických vztahů, na plnění daňových povinností, na ochraně měny, ochraně životního prostředí atd.

3.Objektivní stránka trestného činu

V této oblasti nachází značné změny, respektive rozšíření, oproti TZ. Vedle obvyklých znaků objektivní stránky trestného činu, je k odpovědnosti právnické osoby zapotřebí naplnění alespoň jednoho z dalších formálních objektivních znaků, tzv. speciální objektivní stránka. Z důvodu kombinace obvyklých znaků se speciálními označujeme tuto objektivní stránku jako kumulativní.[6]

Těmito speciální znaky dle TOPO jsou: spáchání trestného činu alternativně v zájmu právnické osoby nebo v rámci činnosti právnické osoby. Tato podmínka bude splněna pouze v případě, že jednat budou osoby taxativně vymezeny v §8 odst. 1 TOPO, tedy:

„a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat,

b) osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a),

c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby, nebo

d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c),“.[1]

V zájmu právnické osoby jednají výše zmíněné sekundární subjekty tak, že zlepšují, nebo alespoň zachovávají právnické osobě postavení v oblasti jejího působení.[7]

V rámci činnosti právnické osoby se sekundární subjekty dopustí protiprávního činu a je irelevantní, zda-li z toho má právnická osoba nějaký prospěch. „Nezáleží na tom, zda z protiprávního činu spáchaného v rámci její činnosti má právnická osoba nějaký prospěch či nějakou výhodu, tedy na tom, zda je takový čin spáchán v jejím zájmu. Přesto však je třeba upozornit na to, že znak „v rámci její činnosti“ je třeba vykládat restriktivně a z hlediska smyslu a účelu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Neuplatní se zde širší výklad, a proto se pod něj nezařazuje např. jednání pokladníka či jiného zaměstnance, který se v rámci své činnosti v právnické osobě dopustí podvodu vůči jiné osobě, na základě něhož dojde k jeho vlastnímu obohacení jako fyzické osoby. Nepatří sem ani jednání člena statutárního orgánu, který přijme v rámci činnosti právnické osoby úplatek za to, že způsobí, že právnická osoba, v rámci jejíž činnosti jednal, nesplní svůj závazek, a v důsledku toho bude muset zaplatit smluvní pokutu. Taková jednání jistě nemohou zakládat trestní odpovědnost dotčené právnické osoby.“[7]

4.Subjekt trestného činu

Je zcela patrné, že subjektem trestné činnosti právnických osob může být pouze právnická osoba. Tato osoba však jedná výhradně prostřednictvím fyzických osob. Jejich jednání se jí tedy musí přičítat. V tomto ohledu však rozlišujeme primární (samotná právnická osoba), sekundární (osoby uvedeny v § 8 odst. 1 písm. a) – c)) případně terciální subjekty (osoby uvedeny v § 8 odst. 1 písm. d)).

TOPO však nereguluje odpovědnost všech právnických osob. Vztahuje se pouze „na české právnické osoby s výjimkou České republiky a územních samosprávných celků při výkonu veřejné správy […] a na zahraniční právnické osoby, které splňují znaky uvedené v § 2, s výjimkou cizích států a právnických osob s právní imunitou […], nebo které spáchaly některý z trestných činů uvedených v § 4 odst. 1, i když nesplňují znaky uvedené v § 2, anebo spáchaly trestný čin vymezený v § 7 ve prospěch právnické osoby, která má na území České republiky sídlo ve smyslu § 4 odst. 2. Dále se vztahuje i na všechny právnické osoby, o nichž tak stanoví mezinárodní smlouva, a nevztahuje se na právnické osoby, u nichž to mezinárodní smlouva vylučuje.“[7]

5.Subjektivní stránka trestného činu

V této oblasti se úprava v TOPO asi nejvíce liší od obecné úpravy v TZ. U právnické osoby chybí typický volní a vědomostní vztah k ostatním znakům trestného činu. Její vůle je zprostředkovaná fyzickými osobami, proto i rovina trestněprávní akcentuje tento vzájemný vztah. Zavinění tedy dokazujeme prostřednictvím osob, které za právnickou osobu jednají navenek. Toto jednání je pak právnické osobě přičítáno dle § 8 odst. 2 TOPO.

„(2) Právnické osobě lze přičítat spáchání trestného činu uvedeného v § 7, jestliže byl spáchán

a) jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c), nebo

b) zaměstnancem uvedeným v odstavci 1 písm. d) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c) anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v odstavci 1 písm. a) až c) neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.[1]

Jednání bude dané právnické osobě rovněž přičítáno za splnění podmínek uvedených v § 8 odst. 4 TOPO.

„(4) Ustanovení odstavců 1 a 2 se užijí i tehdy, jestliže

a) k jednání uvedenému v odstavcích 1 a 2 došlo před vznikem právnické osoby,

b) právnická osoba vznikla, ale soud rozhodl o neplatnosti právnické osoby,

c) právní úkon, který měl založit oprávnění k jednání za právnickou osobu, je neplatný nebo neúčinný, nebo

d) jednající fyzická osoba není za takový trestný čin trestně odpovědná.“ [1]

6.Zánik trestnosti

Stejně jako u TZ i TOPO upravuje možnost zániku trestnosti. V Případě TOPO to rovněž bude nejčastěji účinnou lítostí.

6.1.Účinná lítost

V případě TOPO zákonodárce zvolil odlišnou koncepci účinné lítosti, než je tomu v TZ. Zatímco v TZ takto zanikají pouze trestné činy taxativně uvedené, v TOPO zanikají všechny trestné činy, kromě těch explicitně jmenovaných. V případě TOPO to jsou trestné činy uvedeny v § 11 odst. 2 TOPO: pletichy v insolvenčním řízení (§ 226 TZ), porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. e) TZ, zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 3 nebo 4 TZ, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. b) nebo c) TZ, pletichy při veřejné dražbě podle § 258 odst. 1 písm. b) nebo c TZ, přijetí úplatku (§ 331 TZ), podplacení (§ 332 TZ) nebo nepřímé úplatkářství (§ 333 TZ).“[1]

Další podmínkou je dobrovolné upuštění od dalšího protiprávního jednání. Dobrovolnost je rovněž projev vůle, který právnická osoba sama od sebe není schopná projevit a dovozujeme jej opět z jednání sekundárních či terciálních subjektů. Pod pojmem dobrovolnost chápeme jednání z vlastní vůle ještě předtím, než je trestný čin objeven nebo oznámen.[8] Posledním předpokladem dle § 11 odst. 1 TOPO je naplnění jedné z alternativních možností spočívající v tom že, tato osoba

„a) odstranila nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, anebo škodlivému následku zamezila nebo škodlivý následek napravila, nebo

b) učinila státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu o trestném činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, mohlo být ještě odstraněno nebo škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno.“[1]

Zánik trestní odpovědnosti právnické osoby automaticky neznamená zánik odpovědnosti fyzické osoby. Rovněž není vyžadována, aby účinnou lítost projevil stejný sekundární subjekt, který protiprávně jednal.[9]

6.2.Další důvody zániku trestnosti

V souvislosti se zásadou subsidiárního použití TZ existují i jiné důvody zániku trestnosti, než uvádí TOPO.

6.2.1.Zrušení nebo zánik právnické osoby

Z povahy věci nelze užít smrt pachatele, neboť u právnické osoby nelze hovořit o smrti. Nicméně ke srovnatelné situaci dochází při zániku či zrušení právnické osoby. Je ovšem nutné vzít v potaz ustanovení § 10 a 32 TOPO, které mají zabránit v úniku před spravedlností, účelovým zánikem.

6.2.2.Promlčení trestní odpovědnosti

V tomto případě TOPO zcela odkazuje na použití § 34 TZ.

6.2.3.Milost nebo amnestie prezidenta republiky

Český právní řád nikde nestanovuje omezení prezidentu republiky při udělování milosti či amnestie ve smyslu zákazu udělení právnické osobě.[10]

7.Okolnosti vylučující protiprávnost

TOPO tuto problematiku nikterak neupravuje, je tedy třeba vyjít ze subsidiárního použití TZ a tam, kde to bude vhodné úpravu použít. Všechny okolnosti je třeba posuzovat dle sekundárních či terciálních subjektů, neboť právě jejich jednání se právnické osobě přičítá, a právě ono může být předmětem okolnosti vylučující protiprávnost.

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7 1,8 Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.   
  2. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
  3. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
  4. KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vydání Praha: C.H. Beck, 2012, s. 526.
  5. JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 6., aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2017, s. 127.
  6. FENYK, Jaroslav. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář. 2., podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2018 s. 30–32.   
  7. 7,0 7,1 7,2 ŠÁMAL, Pavel. Trestní odpovědnost právnických osob: komentář. 2. vydání.  Praha: C.H. Beck, 2018, s. 194–196.
  8. Rozhodnutí NS ČR č. 45/2006 Sb. rozh. tr.
  9. KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vydání Praha: C.H. Beck, 2012, s. 540.
  10. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, čl. 62.
Autoři článku: JVKA