Pachatel
§ 22 odst. 1 – definice pachatele: Pachatelem TČ je ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná.
Obecně může být pachatelem kdokoliv, ale např. u vraždy novorozeného dítěte matkou, může být pachatelem jen matka – zvláštní subjekt , zneužití pravomoci úřední osoby – pouze úřední osoba – Speciální subjekt (osoba s určitým postavením), někde pouze dlužník, věřitel, insolvenční správce, zpronevěra – přisvojí si věc, která mu byla svěřena – pachatelem pouze ten, komu byla věc svěřena
- takové trestné činy, které vyžadují, aby pachatel vlastním fyzickým projevem trestný čin spáchal, a proto zde není možné spolupachatelství, např. soulož mezi příbuznými, křivá výpověď, opilství, ohrožení pod vlivem návykové látky
- např. jednatel jedná za s.r.o. – podívá se do kasy a je tam 100,- Kč, na účtě -100,- Kč, závazky 1.000.000,- Kč a pohledávky 0, řekne si kamarádovi o vystavení faktury, aby mu mohl zaplatit tu 100, a pak si to rozdělí – v tom milionu se schovávají závazky, pak se ale věřitel dozví, že tady on vyplácí 100,- kamarádovi, ale mu dluží 100.000,- a mu to nedá. Používá se tedy jen u PO.
Požadavky na pachatele
Věk
Srovnávání s cizí právní úpravou – hranice 15 let je průměrná (např. v Polsku je 17 let) – a navíc jen tato hranice nic neříká o nakládání s nezletilcem – musíme porovnávat komplexně, nejen tuto hranici. Tato hranice (15 let) je určena konvenčně, ale jinak být určena nemůže – nějaký věk se musí stanovit a navíc 15 let má souvislost s mnoha jinými navazujícími instituty – občanský průkaz, dokončení povinné školní docházky, správní odpovědnost. Je zde úzká souvislost s věkovou sexuální hranicí, která je 15 let (pohlavní zneužití). Profesor Jelínek se domnívá, že samotné snížení věkové hranice nic neřeší. Je nutné se postarat o důslednou realizaci zákona o soudnictví ve věcech mládeže a případně ho zpřísnit, než snižovat věkovou hranici. Trestní zákoník vychází z věku 15 let (§ 25 TZ) – osoby mladší 15 let nejsou trestně odpovědné, mohou spáchat jen čin jinak trestný. Trestní odpovědnost nastává dnem následujícím po dni 15. narozenin - § 39
§ 2 odst. 1 písm. c) – definice mladistvého (nedovršila 18. roku věku) - na den svých 18. narozenin je stále ještě mladistvý
věk blízký věku mladistvých – není nikde normován - nějak kolem 18. a 19. roku věku, může být podmíněně upuštěno od jeho potrestání s dohledem - § 48 odst. 5 TZ, soud mu může uložit opatření ještě podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, ochranou výchovu není možné uložit po 18. roku věku, ale těm osobám, které ji měli uloženu, je možné ji prodloužit do 19. roku věku, obecná přitěžující okolnost – svedení mladistvého
Určení věku - vychází se z věku matričního, další způsob je souhlasné prohlášení rodičů, ale to se taky zapisuje do matriky, většinou s ním problémy nejsou – problémy bývají pouze s cizinci, kteří zápis v matrice nemají
celá řada násilných trestných činů se v dnešní době přesunuje do věku 12 let – je právně významný i tím, že osoby, které se dopouštějí deliktů, které mají povahu činu jinak trestného, za který je sazba odnětí svobody nad 5 let, tak i těmto osobám ve věku 12 – 15 (byť jsou mimo režim trestního zákona) se v civilním řízení ukládá ochranné opatření, těmto osobám se obligatorně uloží ochranná výchova, fakultativně se ochranná výchova může uložit osobě mladší 15 let.
děti od 3 do 12 let – dopouštějí se občas jednání, která mají charakteristiku společenské škodlivosti, např. vzájemná šikana, napadání. Právní reakce na tyto situace – proti nim žádná, pouze reakce ve vztahu k rodičům.
80 a více let – některé trestní zákony na to reagují – je možné si říci, že osoby přestárlé by neměli mít plnou trestní odpovědnost (náš na to nedbá), ale jsou zvýhodněné z hlediska trestání – jsou např. liberovány podmínky upuštění od potrestání (u nás může být věk pouze polehčující okolnost)
věk 15 až 18 let – věk mladistvý – kromě příčetnosti je požadován ještě další znak – rozumová a mravní vyspělost. Nedopouštějí se trestného činu, ale dopouští se provinění. Rozumová a mravní vyspělost se zkoumá s přihlédnutím k tomu, jakého právního jednání se dopustili
příčetnost
Zákon neobsahuje definici, ale v § 26 jsou uvedeny důvody, které ji vylučují - Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. - 3 kritéria - 1) biologickým kritériem je duševní porucha; 2) psychologickým kritériem je schopnost rozpoznat protiprávnost činu a ovládat své jednání - porucha musí mít vliv na schopnosti rozpoznávací nebo ovládací (samotná duševní porucha nestačí) - stačí neexistence pouze jedné složky, např. narkoman ví, že je protiprávně vloupat se do lékárny, ale on prostě nemůže jinak – nedokáže se ovládnout vs. způsobilost k právnímu jednání – je v občanském právu - jsou zde jiná kritéria, skutečnost, že osoba má způsobilost k právně jednat, neznamená, že osoba nebyla nepříčetná. 3) Duševní porucha zde musí být v době spáchání trestného činu a má za následek rozpoznávací nebo ovládací schopnosti, pokud by zde byla až poté, nemá význam z hlediska viny, ale může mít význam z hlediska trestního řízení (§ 173 TŘ) – trpí duševní poruchou, která znemožňuje vnímat smysl trestního stíhání. Duševní poruchu částečně vymezuje § 123 – je demonstrativní, duševní porucha je širší než duševní choroba, zahrnuje několik případů: a) duševní nemoc; b) hluboká porucha vědomí – jak povaha kvalitativní, tak kvantitativní (kvalitativní – dezorientace, kvantitativní – bezvědomí), c) mentální retardace – schopnost rozumových dovedností – počítá se ne na inteligenčním kvocientu (70 a méně je mentální retardace), d) těžká sociální porucha osobnosti - např. u několikanásobných recidivistů páchajících činy proti zdraví, nedostatek empatie, e) jiná duševní nebo sexuální odchylka - právě toto kritérium dělá § 123 demonstrativní
příčetnost je pojem právní – orgán činný v trestním řízení si ji musí zjišťovat sám - musí si ji zjišťovat prostřednictvím znalce
judikatura: 17/79, 67/80, 25/92
jsou určité standardizované otázky, které se v posudcích o duševním zdraví kladou: první otázka, jestli trpěl duševní poruchou a pokud ano, jakou; jestli duševní porucha měla vliv na schopnost rozpoznávací a ovládací; trpí v současné době psychickou poruchou a jakou?; má to vliv na smysl řízení v současnosti; konkrétní otázky - jestli je závislý na návykových látkách; jestli znalec navrhuje ochranné léčení, pokud ano, jaké; pak ještě pojem zmenšená příčetnost - § 27 TZ. Kritéria jsou stejná jako kritéria nepříčetnost – duševní porucha a schopnost rozpoznávací a ovládací. U nepříčetnosti duševní poruchy vede ke ztrátě schopnosti. Zde jsou tyto schopnosti podstatně a výrazně oslabeny. Musí to být taková odchylka, která je diagnostikovatelná a zřetelná. Dříve se vykládalo mechanicky – na jednom konci příčetnost a na druhém nepříčetnost a od poloviny úsečky byla zmenšená příčetnost. To už ale neplatí – nemusí být nadpoloviční zmenšení, ale musí to být výrazné u té které osoby. Nemusí být polehčující okolností – zvlášť v případech, kdy si ji sám zavinil.
obligatorní důsledky: § 40 odst. 1 TZ – pokud si ji nepřivodil ani z nedbalosti, tak se k tomu přihlédne při ukládání druhu trestu a jeho výměře; 25 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže – nerozlišuje se, jestli je nepříčetnost zaviněná nebo ne, je na tom tedy lépe než dospělý pachatel
fakultativní důsledky: je to možný důvod pro uložení ochranného léčení
uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby za současně uloženého ochranného léčení
dokonce upuštění od potrestání za současně uloženého ochranného léčení nebo zabezpečovací detence
způsobilost pachatele pod vlivem návykové látky: stav před aplikací návykové látky: může být příčetný, zmenšeně příčetný, nepříčetnost
stav po aplikaci návykové látky – stav, kdy spáchal trestný čin - může být příčetný, zmenšeně příčetný, nepříčetnost
nejběžnější varianta je, že před aplikací je příčetný a po aplikaci je stále příčetný - nastává tedy obecná trestní odpovědnost
pokud je příčetný a pak zmenšeně příčetný – posuzujeme, jestli si ji zavinil
je příčetný a pak je nepříčetný – to je nejméně četný případ, ale vyvolává nejobtížnější právní posouzení
actio libera in causa dolosa - pachatel se úmyslně před aplikací návykové látky uvede do stavu nepříčetnosti, aby spáchal úmyslný trestný čin, tzv. napití na kuráž, je myslitelná u všech trestných činů
actio libera in cause culposa – pachatel se zaviněně (tedy úmyslně nebo z nedbalosti) uvede do stavu nepříčetnosti, aby spáchal nedbalostní trestný čin, tedy řidič se opije během přípravy na cestu a pak způsobí nehodu. On ví, že bude vykonávat činnost, která vyžaduje soustředění, nebo např. žena hlídá cizí děti, opije se a dítě spadne do kanálu. Její odpovědnost se předsazuje do doby před aplikací návykové látky – tehdy byla příčetná a uvedla se
případ opilství podle § 360 TZ – pachatel se zaviněně přivede do stavu nepříčetnosti a v tomto stavu se dopustí jednání, které má jinak znaky trestného činu (kvazidelikt) - on se nedopustí trestného činu, např. opilec zabil číšníka, znásilnil číšnici, rozbil bar – pachatel ale nic neví - nezavádí odpovědnost za přivádění se do stavu nepříčetnosti, ale za to, že v něm spáchá čin, který by jinak měl znaky trestného činu
požití nebo aplikace (jakýkoliv způsob, jakým je látka vpravena do těla – orálně, do žíly, žvýkáním, šňupáním, …)
pro pachatele je lepší, když je nepříčetný, protože odpovídá za opilství, když je jen zmenšeně příčetný, odpovídá obecně
objekt tohoto trestného činu je veřejný pořádek a klid - je to abstraktní ohrožovací trestný čin; je to odpovědnost za uvedení se do stavu nepříčetnosti a v něm dopuštění se jednání, které má jinak znaky trestného činu, je vyloučeno spolupachatelství a účastenství na trestném činu. Pachatel se sám musí uvést do stavu nepříčetnosti - je možná jedině pomoc – povzbuzování k pití. Navádění není možné, protože nemůžu navádět k tomu, co se stane – jen k tomu, aby pil.
tři druhy opilosti: prosté alkoholové opojení – obtížné vyjádřování, zmatená chůze
komplikovaná a patická opilost - bludy a halucinace nezávisle na množství alkoholu – stačí i jedno pivo, ještě jedná, např. abstinent jde do restaurace, dá si džus, ale přátelé mu tam nalijí alkohol – pokud zde není zavinění, není trestní odpovědnost, tato koncepce je cesta uprostřed mezi dvěma extrémy, alkoholická látka je zlo, nebudeme ho omlouvat, bude odpovídat za to, co spáchal, taková právní úprava zde byla do roku 1991 – odpovídal objektivně za trestný čin, který je u něj spáchal, druhá koncepce – když je nepříčetný, je trestně neodpovědný, bylo by to v souladu se zásadou odpovědnosti za zavinění, ale bylo by to společensky nepřijatelné
termín návyková látky – vykládací ustanovení § 130 TZ - tento termín zvolen nešťastně – zahrnuje alkohol, omamné látky, psychotropní látky a jiné látky; jiné látky – kterékoliv látky, které mají stejný účinek – např. barvidla, ředidla, odlakovače
zahrnuje dvě složky: 1) složka rozumová – je měřitelná, je dána psychologickými metodami (testy IQ, Learyho testy – sociální vnímavost). V trestním právu nás nezkoumají psychologické metody, ale tuto složku bereme jako složku rozpoznávací – vážeme ji na to, zda osoba mohla rozpoznat škodlivost svého jednání a škodlivost následku, který tím vznikl
základní předpoklady pro rozpoznání: vzdělání, životní zkušenosti, sociální status, je třeba, aby osoba měla v pořádku počitky – sluch, zrak, chuť, hmat, čich - často se aplikuje u dopravních deliktů a zraku
2) složka volní - musí být přítomná, protože je to, co projevuje osoba navenek. Existují situace, kdy je vůle nějakým způsobem ovlivněná – obvykle nějakou nemocí. Duševní choroby - důsledkem je buď vyloučení nebo omezení (podstatné nebo nepodstatné) volní složky. Pokud jedna ze složek není vyloučena, pak to má za následek pouze omezení – tím pádem není beztrestná – ale omezení se projevuje v rovině viny i trestání.
zjišťování v praxi - obvykle se zjišťuje při první komunikaci osoby (obviněného) a OČTŘ (dotáže se na to, jestli má vady v počitcích a také na to, jestli má nějaké duševní poruchy (choroby) – první kontakt je pouze společná komunikace; pokud obviněný řekne, že má vadu v počitcích – orgán činný v trestním řízení vyžádá za tím účelem nějaké potvrzení
pokud má nějakou duševní chorobu – byl několikrát léčen např. ze závislosti na alkoholu – vyžádá si jednak potvrzení a dále znalecký posudek (lékařská zpráva totiž deklaruje stav, ale ne v čase – neví tedy, jestli tato choroba trvala v době páchání činu) – charakter onemocnění může být v čase proměnlivý
nepříčetnost je pojem právní, je to znak u pachatele – znalec se nevyjadřuje k tomu, jestli je osoba příčetná nebo nepříčetná – vyjadřuje se pouze k tomu, zda osoba trpěla nebo netrpěla duševní chorobou a jaký vliv měla choroba na její jednání, příčetnost tedy posuzuje až soudce x znalec posuzuje pouze skutkový stav věci. Existuje tzv. mezinárodní klasifikace chorob a nemocí – má to charakter standardu (není to právní předpis) – definuje jednotlivé druhy chorob vydává mezinárodní zdravotní organizace. Trestní zákoník udělal příkladný výčet chorob – z hlediska právní aplikace je to k ničemu.
Rozumová a mravní vyspělost
Toto kritérium se vztahuje pouze k mladistvým – její kvalita se posuzuje na základě znaleckého posudku – znalec se zabývá tím, jestli je tato vyspělost na takové úrovni, že je schopen posoudit jednání, kterého se dopustí. Zavedl to zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Nabývá se postupně – lineárně – je to proces biologického, psychologického a mravního vývoje, který probíhá postupně, nikoliv najednou. Tomuto konceptu se říká koncept relativní trestní odpovědnosti. Mladistvý v 15 letech ví, že se nemá krást, ale nemusí mu být zřetelná protiprávnost počítačového deliktu, porušování autorského práva. Zákonodárce na to reaguje právě tím, že zakotvuje nutnost jeho rozumové a mravní vyspělosti.
