Působnost právních norem: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Založena nová stránka s textem „Právní normativní akty představují existenci právních norem. Působnost právní normy je určena časem, místem, okruhem právních subjektů, jim…“)
 
Řádek 29: Řádek 29:
  
 
== Místní působnost ==
 
== Místní působnost ==
 +
Právní normy zásadně působí v hranicích teritoria daného státu, tedy na území státu, na nějž se vztahuje normotvorná pravomoc příslušného státního orgánu. Základním principem je tak '''teritoriální princip''', jenž je vyjádřen v principu státní suverenity - tedy že především v hranicích státního území uskutečňuje stát svou svrchovanou moc. Mimo toto území je jeho mocenské působení zpravidla omezeno výsostnými právy jiného územního suveréna nebo existencí mezinárodního prostoru. Z toho vyplývá, že státní území nutně musí mít své meze, tj. státní hranice. Územní výsost se vztahuje na všechny fyzické a právnické osoby se státní příslušností ke státu, který územní výsost vykonává, ale i na cizí osoby a osoby bez státní příslušnosti.
 +
 +
Vedle územní výsosti příslušného státu existuje i jeho personální výsost, tj. možnost uplatňovat jeho státní moc vůči osobám (jak fyzickým, tak právnickým), které mají jeho státní příslušnost, i pokud pobývají za hranicemi tohoto státu. Tato zásada souvisí se zásadou věrnosti státních příslušníků svému státu a nemožností vymknout se vládnoucí moci. Důsledkem pak je, že skutečnost, že osoba s příslušností určitého státu je povinna dodržovat právní předpisy svého státu, i když je v zahraničí. Vedle personální výsosti jeho státu však na něj dopadá i územní výsost cizího státu, v němž pobývá, tj. je povinen se podřídit i této územní výsosti.<ref>KUBŮ, Lubomír. HUNGR, Pavel. OSINA, Petr. Teorie práva. 2007. Praha. Linde, s. 83.</ref>

Verze z 17. 4. 2017, 14:06

Právní normativní akty představují existenci právních norem. Působnost právní normy je určena časem, místem, okruhem právních subjektů, jimž je adresována a předmětem právní úpravy. Z toho hlediska hovoříme o časové, místní, osobní a věcné působnosti.

Časová působnost

Tato působnost, tedy účinnost v čase, je dána dvěma momenty: okamžikem, kdy norma nabývá účinnosti, a okamžikem, kdy účinnosti pozbývá. Z toho hlediska jsou pro nás důležité dva pojmy. Platnost právní normy označuje okamžik, kdy se právní norma stává součástí právního řádu. Platnosti norma nabývá vyhlášením. Dnem vyhlášení se přitom rozumí den rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů. Normy nižší právní síly stanovené po platnosti dané normy musí s ní být v souladu.

Účinnost právní normy se rozumí, že právní norma může způsobit následky s jejím přijetím spojené - tedy aplikovatelnost na normou upravené právní vztahy. Účinnost právního předpisu nastává dnem, který je v něm uveden. Pokud není v zákonně účinnost předmětu stanovena, pak právní předpisy nabývají účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení.

Platnost právní normy je současně předpokladem její účinnosti. S tím není v rozporu, že právní norma může nabýt účinnosti současně s její platností, s vyhlášením.[1] Dobu mezi platností a účinností právní normy nazýváme vacatio legis. To vyplývá z požadavků legality (zákonnosti), tedy aby se měli adresáti právní normy prostor seznámit s právy a povinnostmi, které jim právní norma zakládá. Pouze od informovaného subjektu lze očekávat žádoucí orientaci chování k těm cílům, jež jsou právní normativní regulací daného společenského vztahu sledovány. Tím se prohlubuje reálný význam presumpce znalosti práva, či vyjádřeno jinak, minimalizuje se působení zásady, že neznalost práva neomlouvá (tj. ignorantia legis neminem excusat).[2]

Můžeme rozpoznat tři případy, kdy právní norma pozbývá platnosti a účinnosti ve třech případech:

  • uplynutím doby, na níž byla stanovena
  • zrušením právní normy příslušným právotvorným orgánem, aniž by musela nová právní norma mimo zrušení staré normy stanovit cokoliv jiného
  • zrušením právní normy normou upravující nově danou oblast společenských vztahů, aniž by se tato právní norma o zrušení dosavadní výslovně zmiňovala

Ustanovení, které ruší nějakou právní normu, nazýváme derogační klauzule. Derogační klauzule může být taxativní, kdy uvádí ty právní předpisy a normy, které se zrušují, nebo může být generální, kdy obsahuje obecnou formulaci, že se zrušují všechny právní předpisy a ustanovení, která odporují derogujícímu předpisu. V tomto případě o generální derogační klauzuli. Tato klauzule může být doplněna demonstrativním výčtem derogovaných předpisů a ustanovení.

Od případů pozbytí platnosti a účinnosti právní normy je nutno odlišit situaci, kdy právní norma přestane fakticky působit v důsledku podstatných změn či zániku společenských vztahů, které vyvolaly jejich právní úpravu. Takovou právní norma nazýváme obsolentní. Obsolentní právní norma je sice bezúčinná, ale stále platná. V právu tedy nepozbývá norma platnost v důsledku faktické bezúčinnosti, ale tím, že je zrušena či změněna jinou právní normou téže či vyšší právní síly.[3]

Právní normy zásadně platí a jsou účinné do budoucnosti, tj. vyvolávají právní následky na základě těch skutečností, které nastaly po jejich účinnosti. Na subjektivní práva a povinnosti, které jsou okamžité, tj. nemají trvající povahu (např. nabytí zletilosti okamžikem dovršení určitého věku), se vztahuje právní norma, která je účinná v okamžiku, kdy bylo učiněno jednání nebo kdy právní skutečnost nastala. [4] Naproti tomu u právních vztahů s trvající povahou je při změně právního režimu nutno stanovit, kterou právní normu použít na takový právní vztah. V zásadě může dojít ke třem situacím:

  • působení nové právní úpravy pouze na nově vzniklá práva a povinnosti - neretroaktivita
  • zpětné působení právní normy - pravá retroaktivita. Právní norma se tak vztahuje i na ty právní vztahy, které vznikly před její účinnosti. Nová právní norma tak od okamžiku své účinnosti podrobuje svému režimu nejen nově vznikající, ale i dosavadní trvající právní vztahy.
  • zpětné použití právní normy ovšem od doby, kdy počíná působnost nového zákona - nepravá retroaktivita

Nepravá retroaktivita souvisí s ochranou nabytých práv a s problematikou zásahů do těchto práv a je důsledkem změn v právním řádu. Nejde o zpětnou účinnost v pravém slova smyslu. Při změně právní úpravy musí být vznik právních vztahů vždy posuzován podle zákonů účinných v době jejich vzniku. Nepravá retroaktivita tedy nezasahuje do minulosti. Řeší časový střet dvou právních norem.

U retroaktivita pravé platí zásada obecné nepřípustnosti, ze které existují striktně omezené výjimky přípustnosti, u retroaktivity nepravé platí naopak zásada obecné přípustnosti, ze které existují výjimky její nepřípustnosti. Zákaz pravé retroaktivity se projevuje nejvýznamněji při realizaci principu trestního práva "není zločin bez zákona (nullum crimen sine lege). Podle ní se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele přívětivější. Tento princip je možné vymezit obecně - retroaktivita je přípustná ve prospěch subjektu práva (např. zpětné vyplácení sociálních dávek).[5] Historie nám ale ukázala, že k retroaktivitě docházelo i v neprospěch adresáta - jsou to situace, kdy se právo dostalo do příkrého rozporu s právním vědomím a spravedlností, jak tomu bylo např. v Norimberském procesu s nacistickými válečnými zločinci. Nepřípustnost retroaktivity je, mimo jiné, výsledkem respektování důvěry, kterou občané vkládají v právo. Porušení retroaktivity je zde tak odůvodněno tím, že je chráněna oprávněná důvěra v právo, takže ochranu si nezaslouží neoprávněné spoléhání na právo, zejména takové, kdy občan podle právní situace v době, na kterou se vztahuje retroaktivní norma, si musel být vědom její závadnosti a musel tudíž počítat s možností její retroaktivní změny.

Důsledkem realizace zákazu retroaktivity je, že nový normativní akt nechává nedotčeny ty právní vztahy, které vznikly za platnosti předchozího zákona. Teoretická problematika nepřípustnosti zpětnho působení právních norem se překrývá s teorií tzv. nabytých práv. Teorie nabytých práv spočívá v teoretickém zdůvodnění nepřípustnosti toho, aby práva někým podle zákona nabytá mu byla dodatečně a se zpětnou účinností pozdějším zákonem odňata, aby se zpětnou účinností byl dodatečně změněn právní stav, resp. o tento právní stav se opírající právní důvod, o který se nabytí práva opíralo.

Místní působnost

Právní normy zásadně působí v hranicích teritoria daného státu, tedy na území státu, na nějž se vztahuje normotvorná pravomoc příslušného státního orgánu. Základním principem je tak teritoriální princip, jenž je vyjádřen v principu státní suverenity - tedy že především v hranicích státního území uskutečňuje stát svou svrchovanou moc. Mimo toto území je jeho mocenské působení zpravidla omezeno výsostnými právy jiného územního suveréna nebo existencí mezinárodního prostoru. Z toho vyplývá, že státní území nutně musí mít své meze, tj. státní hranice. Územní výsost se vztahuje na všechny fyzické a právnické osoby se státní příslušností ke státu, který územní výsost vykonává, ale i na cizí osoby a osoby bez státní příslušnosti.

Vedle územní výsosti příslušného státu existuje i jeho personální výsost, tj. možnost uplatňovat jeho státní moc vůči osobám (jak fyzickým, tak právnickým), které mají jeho státní příslušnost, i pokud pobývají za hranicemi tohoto státu. Tato zásada souvisí se zásadou věrnosti státních příslušníků svému státu a nemožností vymknout se vládnoucí moci. Důsledkem pak je, že skutečnost, že osoba s příslušností určitého státu je povinna dodržovat právní předpisy svého státu, i když je v zahraničí. Vedle personální výsosti jeho státu však na něj dopadá i územní výsost cizího státu, v němž pobývá, tj. je povinen se podřídit i této územní výsosti.[6]

  1. KUBŮ, Lubomír. HUNGR, Pavel. OSINA, Petr. Teorie práva. 2007. Praha. Linde, s. 80.
  2. KUBŮ, Lubomír. HUNGR, Pavel. OSINA, Petr. Teorie práva. 2007. Praha. Linde, s. 80.
  3. KUBŮ, Lubomír. HUNGR, Pavel. OSINA, Petr. Teorie práva. 2007. Praha. Linde, s. 81.
  4. KUBŮ, Lubomír. HUNGR, Pavel. OSINA, Petr. Teorie práva. 2007. Praha. Linde, s. 81.
  5. KUBŮ, Lubomír. HUNGR, Pavel. OSINA, Petr. Teorie práva. 2007. Praha. Linde, s. 83.
  6. KUBŮ, Lubomír. HUNGR, Pavel. OSINA, Petr. Teorie práva. 2007. Praha. Linde, s. 83.
Autoři článku: Gealfow (Mgr. Bc. John A. Gealfow)