Příbuzenství

Z Iurium Wiki

Římské právo znalo příbuzenství dvojího druhu: přirozené neboli pokrevní a právní, umělé neboli agnátské.[1]

Příbuzenství pokrevní

Založeno na společenství krve. Rozlišuje se linie přímá a linie pobočná, ty mají význam převážně u práva rodinného a dědického.

Linie přímá

=děti, rodiče, vnuci,... Nejbližší příbuzní, ty dělíme na předky a potomky. Předkové tvoří linii horní, stoupající a potomci linii dolní, klesající. V přímé linii platí absolutní příbuzenství, není možné manželtsví mezi jednotlivci. (absolutní překážky manželství)

Linie pobočná

=sourozenci, sourozenci rodičů nebo děti sourozenců rodičů. Sourozenci se dělí na vlastní a nevlastní (tak jako dnes). Byly zde relativnín překážky manželství. (vyloučeno od určitého stupně příbuzenství) Za císaře Claudia došlo ke změne, aby si mohl vzít svou sestřenku Agrippinu --> tím uvolnit třetí stupeň, ale jen pro dceru bratra!.

Pokrevní příbuzenství je dáno přírodou a v případě nutnosti důkazu se vždy obrátí na matku. Řídí se zásadou, že "matka je vždy jistá". V dokazování otcovství nastávaly komplikace, často bylo nemožné něco dokázat. U vdaných žen byl za otce dětí považován automaticky manžel. Děti narozené mimo manželství, tvz. děti nemanželské jakoby otce neměly --> žádné pokrevní příbuzné z otcovy strany.

Příbuzenství agnátské

Příbuzenství právní, umělé. Narozdíl od příbuzenství kognáckého se dalo podle situace založit či zrušit. "V agnáckém příbuzenství žily osoby, které byly podřízeny téže moci otcovské nebo manželské, jakož i osoby, které by této moci byly podřízeny, kdyby její nositel ještě žil.[2]

Otec rodiny má moc i nad lidmi, se kterými není spojen kognácky (pokrevně), např. manželka syna, otroci.... Agnácké příbuzenství má větší význam než kognácké. Agnácké příbuzenství nebylo omezeno do počtu stupňů, počítá se do té stupně, do které je jej možno dokázat. Kognácké je maximálně do 7.stupně.

Odkazy

  1. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice,71.str., ISBN 80-717-9031-1.
  2. Tamtéž str.73
Autoři článku: Valerie.Lukas (Valerie Lukášová)