Omisivní trestné činy

Z Iurium Wiki

Omisivní trestné činy jsou trestné činy spáchané opomenutím.

OMISIVNÍ TRESTNÉ ČINY ÚVOD

Mezi obligatorní znaky objektivní stránky trestného činu patří jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.

A) JEDNÁNÍ

Jednáním chápeme „projev vůle pachatele ve vnějším světě jako vědomé činnosti člověka, zaměřené na dosažení určitého cíle, záměru.1 Pro trestněprávně relevantní jednání je tedy požadována jednota vnitřní (psychické) a vnější (fyzické) složky, tudíž vůle a projevu. Chybí-li jedna z těchto složek (vůle nebo naopak jí odpovídající trestněprávně relevantní projev) nepůjde o jednání ve smyslu trestního práva, půjde pouze o chování se a nebude možné uvažovat o trestní odpovědnosti.

Tudíž nelze mluvit o jednání např. při fyzickém donucení (vis absoluta), kdy fyzické násilí vylučuje projev vůle. (př. „A silou uchopil B za ruku, v níž B držel pistoli, a stiskem prstu B na spoušti způsobil výstřel a usmrcení C2). Nebyl-li případ posouzen jako fyzické donucení, bude se nepochybně jednat o donucení opírající se o psychický nátlak, tedy vis compulsiva, jež jen více či méně omezuje vůli, nikoliv vylučuje. Dále nelze mluvit o jednání v případech, kdy byl pohyb vyvolán vnější silou nebo na jinou na člověku nezávislou událostí, ledaže byla vyvolána jeho předchozím jednáním. O tom více viz VII. Jednání.

Mezi základní formy jednání patří:

  • a) konání (neboli jednání komisivní)
  • b) opomenutí (neboli jednání omisivní)

Konání a opomenutí není možné přirovnávat k úmyslu a nedbalosti, neboť patří do znaků objektivní stránky, zatímco úmysl a nedbalost jsou formami zavinění, což je obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu. Obě formy jednání mohou být spáchány jak úmyslně, tak i nedbalostně.

B) KONÁNÍ A OPOMENUTÍ

Podstata konání (jednání komisivního, činnostního) spočívá v činnosti, tedy ve fyzické a psychické aktivitě ve formě pohybu. Lze jej definovat jako vůlí řízený svalový pohyb zaměřený k určitému cíli3. Konání lze spáchat pouze konáním. Příkladem lze uvést facka, odejmutí cizí věci, rdoušení poškozeného.4

Opomenutí (jednání omisivní) naopak v nečinnosti, tedy ve zdržení se jednání. Opomenutí je definováno jako vůlí řízení zdržení se svalového pohybu.5 Příkladem bude neposkytnutí potřebné potravy dítěti, neoznámení trestného činu…

Díky tomuto dělení lze rozdělit trestné činy na základě toho, zda jsou spáchány:

  • a) pouze konáním (tedy komisivní delikty, příkladem trestní čin vyzvědačství podle § 316 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále TZ).
  • b) pouze opomenutím (pravé či čistě omisivní delikty, viz dále, např. neposkytnutí pomoci podle § 150 TZ)
  • c) konáním i opomenutím (pokud byly spáchány opomenutím, hovoří se o nepravých, výsledečných omisivních trestných činech).

Zvláštní u těchto deliktů je, že v trestním zákoníku nenajdeme formu jednání, a proto jak konání, tak i opomenutí může vést k v zákoně vymezenému účinku (např. vraždu lze spáchat na základě podání jedu, když pachatel oběť uškrtí, zastřelením, ale i opomenutím péče o kojence).

OMISIVNÍ TRESTNÉ ČINY – dělení

Trestné činy spáchané opomenutím lze dále rozdělit na omisivní trestné činy pravé (tzv. čistě omisivní, v historii starší skupina než omisivní nepravé delikty) a omisivní trestné činy nepravé (tzv. komisivní spáchané per omisionem). Obě tyto formy omise vyžadují různá kritéria ke svojí trestnosti, zejména tím bude různá povaha právních povinností, příkazů něco činit, jejichž nesplnění vytváří jádro různých kategorií opomenutí.

A) PRAVÉ

1. obecné

V rámci této kategorie (čistě omisivních, pravých deliktů) pachatel nesplní příkaz konat, kterým je obecně zavázán přímo z trestního zákoníku, tím že jej nesplní, např. neposkytne-li pomoc poškozenému za požadavků vyplývajících z § 150 odst. 1 TZ („Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ nebo neoznámí-li trestný čin jiného pachatele podle § 368 TZ („Kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný spáchal trestný čin vraždy (§ 140)…neoprávněné výroby peněz (§ 237)…vlastizrady (§ 309)…a takový trestní činy neoznámí bez odkladu státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu…")

2. speciální

O tuto kategorii půjde i v případě, kdy jednal proti příkazu konat, který jej zavazuje speciálně i z jiného, tedy mimotrestního právního předpisu, než je trestní zákoník. Zařadíme sem příklad, kdy pachatel neplní zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 196 odst. 1 TZ.

Čistě omisivní delikty tak můžeme dále kategorizovat na čistě omisivní delikty obecné (§ 150 odst. 1 TZ, obecná povinnost konat, kterou má každý) a čistě omisivní delikty speciální (§ 150 odst. 2, § 151…TZ). Charakteristickým znakem pro obě formy je, že opomenutí je výhradním znakem jejich objektivní stránky. Jinou formou jednání je tedy spáchat nelze, proto tedy čistě omisivní delikty. Tato subkategorie omisivních trestních činů pravých má zejména praktickou návaznost na omisivní delikty nepravé. Především omisivní delikty pravé speciální snadno konvertují v trestné činy omisivní nepravé, např. právní kvalifikace činu podle § 150 odst. 2 TZ se změní v § 145 TZ. Nebude se tedy jednat o jednočinný souběh, neboť bude z důvodu konverze vyloučen a pachatel bude odpovědný pouze za trestní čin omisivní nepravý (§ 147 odst. 1, 2 TZ), nikoliv za neposkytnutí pomoci lékařem a nedbalostní ublížení na zdraví.

Obecná povinnost konat

V rámci obecné povinnosti konat, kterou má každý, platí, že porušení této obecné povinnosti nezakládá trestní odpovědnost za následek (účinek), který byl tím opomenutím způsoben, a to i kdyby tento následek předem zamýšlel způsobit. V daných případech tedy pachatel odpovídá pouze za porušení příslušné obecné povinnosti.

Příklad: Pachatel, který neposkytnul poškozenému pomoc (§ 150 TZ), nebude odpovídat za následky na životě nebo na zdraví, ke kterým v důsledku opomenutí došlo.

B) NEPRAVÉ

U nepravých omisivních deliktů dochází k porušení zákazu konat, jež je pachateli opět obecně ukládán trestním zákoníkem. Pachatel se toho ovšem dopustí tak, že neplní pouze speciální a jemu adresovanou právní povinnost konat. Mezi zdroje této povinnosti patří dle § 112 TZ: „jiný právní předpis“, „úřední rozhodnutí“, „smlouva“, „dobrovolné převzetí povinnosti konat“ (garance) nebo „vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání“ (ingerence) anebo k němuž byl z jiného důvodu „podle okolností a svých poměrů povinen“.

Zvláštní povinnost konat

K tomu, aby opomenutí mělo při posuzování v rámci trestního zákoníku zhruba stejnou závažnost jako konání, je tedy třeba, aby šlo o opomenutí postihující osobně pachatele, tedy opomenutí povinnosti vyplývající z jeho konkrétního postavení v systémů společenských vztahů a z okolnosti případu (tudíž ji nemá každý). Hovoří se o opomenutí zvláštní povinnosti konat, kde komunita předem spoléhá na konání určité osoby, a proto ji stanoví jako povinnost právní. Opomenutí zvláštní povinnosti zakládá dle § 112 TZ trestní odpovědnost za následek (účinek).

Příklad: Lékaři vyplývá ze zákona povinnost poskytnout pomoc. V situaci, kdy by tuto povinnost nesplnil a v důsledku toho by zemřel pacient, neodpovídal by pouze za neposkytnutí pomoci, ale taktéž za následek (smrt).

Zákon

Respektive jiný právní předpis vydaný na základě zákona. Příkladem je zvláštní povinnost rodičů pečovat, vychovávat a vyživovat své děti, a to na základě občanského zákoníku přijatého v roce 2012. Z toho plyne, že pokud matka svému dítěti pravidelně nepodala pití a stravu, a to v úmyslu dítě usmrtit, bude trestně odpovědná za trestní čin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) TZ, jehož se dopustila opomenutím, ne však zanedbání povinné výživy dle § 196 TZ.

Dále sem patří zvláštní právní povinnost manželů podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti.

Zvláštní povinnost konat plynoucí ze zákona mají i lékaři, resp. ostatní odborně způsobilí zdravotníci ve službě a podle okolností i mimo ni (povinnost zdravotníka poskytnout ihned odbornou první pomoc všem, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jejich život nebo zdraví a nelze-li pomoci včas dosáhnout obvyklým způsobem.

Dalším příkladem je povinnost policisty vyplývající ze zákona o Policii České republiky provést služební zákrok, služební úkon nebo učinit jiná nezbytná opatření během služby a podle okolností mimo ni (policista je povinen zasáhnout v případě, kdy vidí, že na nádraží napadla osoba A jinou osobu, železným řetězem zasáhl jeho hlavu, pěstmi bije oběť do obličeje, oběť krvácí.)

Úřední rozhodnutí

Jiným druhem zvláštní povinnosti, která plyne ze zákona či jiného právního předpisu vydaného na základě zákona je povinnost stanovená úředním výrokem (rozhodnutím). Například stanovení konkrétních právních povinností opatrovníkovi, který byl soudem ustanovený dítěti. Pokud kvůli neplnění takto jemu uložených povinností vznikne na majetku dítěti škoda nikoli malá, bude se jednat o trestný čin podle § 220 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaný per omissionem.

Smlouva

Zvláštní povinnost konat může vyplývat ze smlouvy písemné, ústní, ale i konkludentní. Příkladem je povinnost šatnářky plynoucí z pracovní smlouvy pečovat o uschovaný majetek. Nesplněním této povinnosti v úmyslu podpořit pachatele trestného činu krádeže lze považovat za určitou formu účastenství podle § 24 TZ, a to za předpokladu, že se o krádež alespoň pokusil. (§ 21 odst. 1 TZ). Pokud ovšem jednání pachatele zůstane ve stádiu přípravy k tomuto trestnému činu, lze nesplnění povinností šatnářky posoudit jako přípravu k trestnému činu. To pouze za předpokladu, že je v daném případě trestná.

Dále skladník, kterému vyplývá z pracovní smlouvy povinnost pečovat o uskladněné zboží. Pokud tuto povinnost poruší v úmyslu podpořit zloděje tím, že sklad neuzamkne, bude trestně odpovědný za pomoc ke krádeži podle § 24 odst. 1 písm. c), § 205 TZ.

Dobrovolné převzetí povinnosti konat (garance)

Jde o případy tzv. garance, při které pachatel přebírá svým předchozím obecným jednáním záruku za integritu zájmu na ochraně příslušného právního statku. Patří sem situace, kdy pachatel pomůže nevidomému, ale poté v úmyslu mu způsobit újmu na zdraví ho zanechá na nebezpečném místě, např. mu nabídne pomoc při přechodu přes silnici, ale poté ho vprostřed silnice zanechá a slepce něco srazí. Mezi jiné příklady lze zmínit převzetí dohledu nad dítětem, dobrovolné zajišťování výuky potápění nebo jiného nebezpečného sportu.

Někdy je pojem garant používán v širším smyslu, než tomu je výše, tedy jako označení všech osob, kterým náleží zvláštní povinnost konat. Tato právní povinnost může mít funkci dohledu (garant dozorce, který chrání neurčité množství předem neznámých právních statků tím, že zabezpečí konkrétní zdroj nebezpečí, kupříkladu vadnou střechu) nebo ochrannou funkci (garant ochránce, který má povinnost ochraňovat jeden určitý konkrétní právní statek, například život dítěte před pádem do vody (před předem neznámým nebezpečím) nebo obojí.)

Ingerence

Povinnost plynoucí z předchozího ohrožujícího jednání, tzv. ingerence je povinnost odvrátit nebezpečí, jež bylo vyvoláno jednáním původce nebezpečí. Tento princip vyplývá ze zásady, že nikdo nemá jinému škodit. V případě, že je zásada narušena, pak je oprávněné požadovat po narušiteli zákazu škodit, aby zabránil vzniku této škody. Předchozí ohrožující jednání, vedoucí ke vzniku odpovědnosti, může spočívat v úmyslu i nedbalosti, ale může být i nezaviněné, což je rozdílné od případů garance, kde musí z povahy věci jít o úmysl.

Příkladem lze uvést pachatele, který v ranních hodinách v baru, po předchozí slovní hádce, bodnul kuchyňským nožem poškozeného do oblasti levé bederní krajiny, kudy čepel nože pronikla do dutiny břišní a poranila levou ledvinu, čímž bylo poškozenému způsobeno poranění o charakteru těžké újmy na zdraví. Po tomto incidentu pachatel z baru odešel a nechal poškozeného bez pomoci, ani pomoc nezajistil a ponechal poškozeného na pospas svému osudu. Na základě svého předchozího nebezpečného jednání, které poškozenému přivodil, má pachatel povinnost zabránit ještě vážnějším následkům, než které způsobil. Jestliže tak neučiní bude odpovídat jak za následek (účinek), který způsobil předchozím konáním (bodnutí nože), ale i následek, který vznikl jeho opomenutím.

Případ ingerence tedy znamená, že předchozí nebezpečné jednání (nemusí mít ovšem znaky trestného činu) zakládá pro pachatele povinnost něco konat a povinnost zapříčinit se o odstranění nebezpečí vzniku trestněprávně relevantních následků.

Judikatura říká, že opomenutí je postaveno na roveň konání jen tehdy, pokud osoba nevykonala to, co bylo její právní povinností. Nenastává tak v případě porušení povinnosti plynoucí z morálních pravidel.

Jiný právní důvod

V trestním zákoníku pod § 112 TZ je též zdůrazněno, že zvláštní povinnost konat může plynout i z jiného důvodu za podmínky, že pachatel byl k takovému konání, které opomenul, podle okolností a svých poměrů povinen. Za takový důvod lze uvést např. tzv. společenství v nebezpečí při účasti v horolezeckém týmu, při odpovědnosti za opomenutí poskytnutí pomoci při ohrožení života nebo zdraví, či některé případy poskytovatelů internetových služeb, kteří poskytují prostor na internetu, při odpovědnosti za opomenutí odstranit protiprávní obsah internetových stránek osoby využívající služby určitého serveru či za opomenutí zabránit dalšímu přístupu třetích osob na takové internetové stránky (kupříkladu při rozšiřování dětské pornografie).

K tomu, aby byl pachatel trestně odpovědný za následek (účinek) konkrétního trestného činu, je třeba, aby zde byla dána příčinná souvislost spojující opomenutí s tímto následkem (účinkem) a zavinění.

JUDIKATURA NEJVYŠŠÍHO SOUDU

V daném soudním rozhodnutí se jednalo o případ ingerence, kdy pachatelka svým předchozím úmyslným nebezpečným jednáním, tedy podáním dvou tablet kodeinu nezletilému poškozenému, založila svou povinnost konat v zájmu ochrany příslušného právního statku (život dítěte). Obviněná ovšem neposkytnula jakoukoliv pomoc, a to i přes zjevné zdravotní komplikace, jež poškozený před svou smrtí vykazoval.

Odvolávací soud nespatřoval v samotném podání léků novorozenci vedoucí k jeho usmrcení úmyslné zavinění (1. fáze ingerence). Úmyslné zavinění však pokrylo následnou nečinnost (druhá fáze ingerence), trvající x hodin, během které měla dost času i prostoru promyslet následky svého prvotního jednání, a především učinit podstatné kroky k eventuální záchraně svého syna. Obviněná mohla kupříkladu informovat lékařku O. K., která rodinu kvůli prohlídce nezletilého navštívila, že dítěti podala léky kodein, na základě čehož mohla odbornice poskytnout specializovanou lékařskou péči, popřípadě mohla dítě transportovat do nemocnice. Obviněná se ovšem o podání těchto léků nikomu nezmínila a neučinila žádné zásadní kroky k jeho záchraně.

Zároveň musela být srozuměna s fatálním následkem, neboť bylo zjištěno, že do vyhledávače na internetu zadala heslo „smrtelná dávka kodeinu“.

Nejvyšší soud tedy posoudil právní závěry odvolacího soudu ohledně formy naplnění subjektivní stránky jako zcela správné, a tudíž i právní kvalifikace jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) TZ.

Je-li příčinou smrti poškozeného omisivní charakter jednání pachatele, který nereagoval na nebezpečí vzniklé z jeho předchozího ohrožujícího jednání (např. dlouhodobé umístění vážně nemocného poškozeného do prostor, z nichž se sám nedokáže vzdálit či přivolat si pomoc), závěr o formě zavinění smrtelného následku je třeba dovodit ze skutkových okolností, které se vztahují zejména k tzv. druhé fázi ingerence, tj. k té části jednání pachatele, která se vyznačuje opomenutím konání, k němuž byl pachatel povinen (omisi). Význam komisivní části jednání se omezuje na to, že zakládá zvláštní povinnost pachatele konat. Pokud neexistovaly skutkové okolnosti, pro které by pachatel, byť bez přiměřených důvodů, mohl spoléhat na to, že smrt poškozeného v důsledku jeho nečinnosti nenastane, nelze učinit závěr, že smrt poškozeného zavinil z vědomé nedbalosti, neboť se vznikem následku byl v takovém případě srozuměn, a je proto odpovědný za trestný čin vraždy.6

ZDROJE

KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 250.

1 ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 157 (§ 13 TZ).

2KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 251.

NOVOTNÝ, Oto. VANDUCHOVÁ, Marie. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6 vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 154.

KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 176.

ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 157 (§ 13 TZ).

FRYŠTÁK, Marek a kol. Trestní právo hmotné – obecná část. 2. vydání. Ostrava-Přívoz: KEY Publishing s.r.o., 2009, s. 39.

3JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné: obecná, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 176-177.

4NOVOTNÝ, Oto. VANDUCHOVÁ, Marie. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6 vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 156.

FRYŠTÁK, Marek a kol. Trestní právo hmotné – obecná část. 2. vydání. Ostrava-Přívoz: KEY Publishing s.r.o., 2009, s. 39.

5JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné: obecná, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 177.

NOVOTNÝ, Oto. VANDUCHOVÁ, Marie. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6 vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 158-159.

KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 253.

KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 253-254.

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné: obecná, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 179.

NOVOTNÝ, Oto. VANDUCHOVÁ, Marie. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6 vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 157.

Přednáška doc. JUDr. Filipa Ščerby Ph.D. ze dne 1.3.2023 na PF UP v Olomouci.

ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2022, s. 147

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné: obecná, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 180.

KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 255.

NOVOTNÝ, František a kol. Trestní právo hmotné. 4. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 96.

ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2022, s. 148.

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné: obecná, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 182-183.

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné: obecná, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 181-182.

ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2022, s. 150.

6Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.02.2021, sp. zn. 8 Tdo 133/2021.]]

Autoři článku: Simonaklimesova, Gealfow (Mgr. Bc. John A. Gealfow), Newman (Petr Novák)