Okupace: Porovnání verzí
m (Značka: editace z VisualEditoru) |
m (Značka: editace z VisualEditoru) |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | Okupace je jedním z nejstarších způsobů nabytí vlastnického práva. V podstatě se jedná o situaci, | + | Okupace je jedním z nejstarších způsobů nabytí vlastnického práva. V podstatě se jedná o situaci, kdy osoba nabývá vlastnictví jednostranným uchopením držby k věci ničí (lat. res nullius).<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice, str.179, <nowiki>ISBN 80-717-9031-1</nowiki>.</ref> |
== Věc ničí (res nullius) == | == Věc ničí (res nullius) == | ||
| Řádek 12: | Řádek 12: | ||
'''c) věci opuštěné (derelikvované)''' - věci, u kterých se jejich dřívější vlastník zbavil držby a vyjádřil tak vůli dále věc nevlastnit.<ref>tamtéž</ref> | '''c) věci opuštěné (derelikvované)''' - věci, u kterých se jejich dřívější vlastník zbavil držby a vyjádřil tak vůli dále věc nevlastnit.<ref>tamtéž</ref> | ||
| − | '''d)''' '''věci nepřátelské (res hostiles)''' - věci, jež byly ukořistěny při římských válečných taženích; platila pro ně pravidla okupace, avšak rozlišujeme dva druhy takového nabytí, a to : okupaci veřejnou = nabytí vlastnického práva pro římský stát) a okupaci soukromou = vlastnictví nabýval jedinec.<ref>Tamtéž</ref> | + | '''d)''' '''věci nepřátelské (lat. res hostiles)''' - věci, jež byly ukořistěny při římských válečných taženích; platila pro ně pravidla okupace, avšak rozlišujeme dva druhy takového nabytí, a to : okupaci veřejnou = nabytí vlastnického práva pro římský stát) a okupaci soukromou = vlastnictví nabýval jedinec.<ref>Tamtéž</ref> |
'''e) ager desertes''' = opuštěné pozemky, ke kterým bylo možno za určitých okolností získat vlastnické právo na základě císařského nařízení.<ref>''Ottův slovník naučný.'' První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 442–443.</ref><ref>HRDINA, Antonín Ignác; DOSTALÍK, Petr. Přehled římského práva soukromého ke státní souborné zkoušce. Plzeň : Aleš Čeněk, 2010. 138 s. <nowiki>ISBN 978-80-7380-235-6</nowiki>. str. 58</ref> | '''e) ager desertes''' = opuštěné pozemky, ke kterým bylo možno za určitých okolností získat vlastnické právo na základě císařského nařízení.<ref>''Ottův slovník naučný.'' První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 442–443.</ref><ref>HRDINA, Antonín Ignác; DOSTALÍK, Petr. Přehled římského práva soukromého ke státní souborné zkoušce. Plzeň : Aleš Čeněk, 2010. 138 s. <nowiki>ISBN 978-80-7380-235-6</nowiki>. str. 58</ref> | ||
Aktuální verze z 24. 3. 2018, 15:34
Okupace je jedním z nejstarších způsobů nabytí vlastnického práva. V podstatě se jedná o situaci, kdy osoba nabývá vlastnictví jednostranným uchopením držby k věci ničí (lat. res nullius).[1]
Věc ničí (res nullius)
= věc, která nikomu nepatří.
Podle římského práva to byly věci, které:
a) vznikly odloučením od věcí všech lidí společných (lat. res omnium communes) - sem spadaly např. nově vzniklé ostrovy v moři, opuštěná říční koryta atd...[2]
b) dosud neměli vlastníka - kupř. volně žijící zvířata (pouze divoká zvířata), dary nebo plody moře atd...[3]
c) věci opuštěné (derelikvované) - věci, u kterých se jejich dřívější vlastník zbavil držby a vyjádřil tak vůli dále věc nevlastnit.[4]
d) věci nepřátelské (lat. res hostiles) - věci, jež byly ukořistěny při římských válečných taženích; platila pro ně pravidla okupace, avšak rozlišujeme dva druhy takového nabytí, a to : okupaci veřejnou = nabytí vlastnického práva pro římský stát) a okupaci soukromou = vlastnictví nabýval jedinec.[5]
e) ager desertes = opuštěné pozemky, ke kterým bylo možno za určitých okolností získat vlastnické právo na základě císařského nařízení.[6][7]
Odkazy
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice, str.179, ISBN 80-717-9031-1.
- ↑ Tamtéž str. 179 - 180
- ↑ Tamtéž str. 179 - 180
- ↑ tamtéž
- ↑ Tamtéž
- ↑ Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 442–443.
- ↑ HRDINA, Antonín Ignác; DOSTALÍK, Petr. Přehled římského práva soukromého ke státní souborné zkoušce. Plzeň : Aleš Čeněk, 2010. 138 s. ISBN 978-80-7380-235-6. str. 58
