Nemajetková újma

Z Iurium Wiki
Našli jste v článku závažné chyby? Klikněte prosím.
Tato revize článku byla z tohoto počítače již nedávno hodnocena!
   
   Děkujeme za Vaše hodnocení (★)   
star1-0star2-0star3-0star4-0star5-0
Přejít na: navigace, hledání
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 520/2014, ze dne 17.2.2016

O nemajetkové újmě lze hovořit, pokud nastalá újma spočívá v narušení osobního zájmu poškozeného, který nemá hodnotu měřitelnou v penězích, a proto nevede ani k žádnému snížení jeho majetku. Tyto újmy vznikají a napravují se zvláště tam, kde je narušena osobnost člověka [právo na život, zdraví, svobodu, soukromí, důstojnost, čest, jméno apod., srov. Bezouška, P. in Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vyd. Praha: C. H. BECK, 2014, s. 1498].

V důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým byl pojem nemajetková újma zaveden do zákona č. 82/1998 Sb., se uvádí, že nemajetkovou újmou je škoda jiná než materiální (hmotná), tj. škoda morální, ideální, imateriální.

Ze samotné podstaty nemajetkové újmy plyne, že spočívá v oprávněně úkorném pocitu poškozeného, do jehož práv bylo zasaženo (např. v duševních útrapách). Pokud by poškozený žádný úkorný pocit neprožíval, nelze o nemajetkové újmě na jeho straně uvažovat. Nelze proto ani přijmout žalobcem zastávanou tezi, že jakýmkoliv zásahem do základních lidských práv a svobod vzniká bez dalšího „odškodnitelná“ újma člověku, do jehož práv či svobod bylo zasaženo. Pokud žalobce o zásahu do svých práv nevěděl, nemohl žádný úkorný pocit prožívat, a nemohla mu proto žádná nemajetková újma vznikat.

Uvedeným však není vyloučeno, že žalobci mohla újma vzniknout ve chvíli, kdy se dozvěděl o nesprávném postupu soudu a jeho důsledcích, spočívajících například v neplatnosti žalobcem učiněných právních úkonů.

Vyšel přitom ze své judikatury, jež vysvětluje, ve kterých případech a jakým způsobem se nemajetková újma prokazuje a kdy ji naopak prokazovat není třeba a její vznik se předpokládá (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014).

Nejvyšší soud přijal závěr, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část V).

Mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Uvedené se aplikuje v situacích, kdy je prima facie zřejmé, že jakékoliv osobě ve stejném postavení by za stejných okolností újma rovněž vznikla.

Kromě výše uvedených výjimek musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat. Nicméně ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními prožitky člověka, plyne, že je vznik nemajetkové újmy prokazatelný jen obtížně. Vznik nemajetkové újmy se proto zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně.

Obdobně Nejvyšší soud uvedl, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. V řízení se tedy obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb., že totiž nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život apod.). Dospěje-li soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové (morální) újmy (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011).

Neprokazuje se tedy, jak se poškozený cítí, ale jestli má důvod se cítit poškozeným - srov. Kolba, J., in Kolba, J., Šuláková, M.: Nemajetková újma způsobená protiprávním výkonem veřejné moci, 1. vyd. Praha: Leges, s. 55.

Zde je předně nezbytné připomenout, že úplné zbavení způsobilosti k právním úkonům (ale i její omezení) je extrémním zásahem do práv jednotlivce. Prostřednictvím způsobilosti k právním úkonům (jednáním) a procesní způsobilosti se uvádí v život ústavní garance právní subjektivity jednotlivce (čl. 5 Listiny). Práva či nároky, které by postrádaly prostředek k ochraně jejich zachování, by byly jen prázdnými proklamacemi. (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04, publikovaný pod č. 223/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Zbavením způsobilosti k právním úkonům je člověk připraven o možnost sám účinně vykonávat velké množství svých práv i o možnost domáhat se sám ochrany svých práv soudní cestou.

Ústavní soud institut zbavení způsobilosti k právním úkonům označil za značně problematický a za relikt minulého režimu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 188/2009).

Ostatně zákonodárce již v nové právní úpravě (obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) úplné zbavení způsobilosti k právním úkonům (v nové terminologii svéprávnosti) vůbec nepřipouští. Přípustné je podle zákona pouze omezení svéprávnosti, a i to musí být nově vždy pouze dočasné. K omezení svéprávnosti lze přitom podle zákona přistoupit, jen nepostačí-li mírnější a méně omezující opatření (podpora při rozhodování, zastoupení členem domácnosti). Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku uvádí, že nové pojetí institutu omezení svéprávnosti se odchýlilo od koncepce vycházející z totalitního práva, bere zřetel na mezinárodní úmluvy a přihlíží i k moderním právním úpravám. Dále uvádí, že se jedná o podstatný zásah do přirozených práv člověka, který musí být jasně regulován.

V souvislosti s tím, že se jedná o velmi významný zásah do práv jednotlivce, Ústavní soud zdůraznil nezbytnost naplnění vysokých standardů procesu při rozhodování o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům (srov. Baroš, J. in Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012).

Nelze proto tolerovat postup, kdy dojde k odnětí části právní osobnosti obecnými soudy, aniž by byl člověku, o jehož právní osobnost se jednalo, ustanoven opatrovník, prostřednictvím kterého by daný jedinec mohl nadále svá práva vykonávat.

Pokud soudy osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům neustanoví opatrovníka, jehož prostřednictvím by mohla dále jednat, pak tato osoba nejenže nemůže svá práva vykonávat nebo bránit sama, ale nemá ani nikoho, kdo by je mohl vykonávat či bránit jejím jménem. Z člověka, subjektu práv, je tak pochybením soudů formálně učiněn pouhý bezprávný objekt, věc. Takové zvěcnění člověka je pak nepochybně extrémním zásahem do jeho práva na důstojnost.

Takový postup okresního soudu je Ústavnímu soudu zcela nepochopitelný, neboť doslova útočí na základy ústavní státnosti tak, jak bylo vyloženo vpředu. Formálně tak nastolil právní situaci, v níž bylo stěžovateli zcela zabráněno vykonávat svá práva (…). Avšak čl. 5 Listiny stanoví, že každý je způsobilý mít práva, což zavazuje obecné soudy, aby v opatrovnickém řízení nevydaly rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům dříve, než určí osobu, jejímž prostřednictvím bude omezovaný nadále vykonávat svá práva“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 412/04 citovaný výše).