Ne bis in idem

Ústavní soud nejprve připomněl, že zásada ne bis in idem v trestním řízení znamená zákaz opakovaného trestního stíhání nebo potrestání za týž čin. Zákaz ne bis in idem se přitom zá-sadně vztahuje pouze na stíhání v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu, takže osoba může být pro týž skutek stíhána v jiném státu. Mezi státy Evropské unie je však toto omezení relativizováno díky čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie, zakotvujícímu ex-trateritorialitu unijní ne bis in idem při uplatňování práva Unie v návaznosti na čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody z roku 1985, který je v českém právním řádu promítnut do ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu.

V posuzované věci vzal Ústavní soud v potaz závěry vyplývající z relevantní judikatury Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva a konstatoval, že orgány činné v trestním řízení dostatečným způsobem neověřily a ani Ústavnímu soudu neobjasnily, zda je trestní stíhání stěžovatelky za dílčí skutky vyjmenované v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 10. 2015 z hlediska ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu přípustné. Rozsudek Okresního soudu v Chemnitz, na jehož základě byla stěžovatelka odsouzena za část skutků, a nařízení Státního zastupitelství v Chemnitz o částečném zastavení trestního stíhání stěžovatel-ky totiž tvoří ucelený komplex pokračující trestné činnosti a takto je k nim třeba přistupovat. Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky tedy trpí zásadní vadou, neboť bylo vydáno, aniž by bylo dostatečně posouzeno, zda se v případě v něm vyjmenovaných dílčích skutků nejedná o totožné skutky, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto v SRN, a tedy o překážku věci rozhodnuté. II. ÚS 143/16, 14. 4. 2016