Nasciturus
Z Iurium Wiki
Obsah
- 1 1) definice nascitura
- 2 2) úprava nascitura v právním řádu
- 3 3) ochrana nascitura na ústavní úrovni
- 4 4) možnosti zastoupení nascitura v praxi
- 5 5) procesní stránka zastoupení nascitura
- 6 6) funkce institutu nascitura
- 7 7) historie ve vztahu k pojmu nasciturus
- 8 8) domněnka narození živého dítěte
- 9 9) paradox zabitého plodu
- 10 10) vztah práva a určení počátku a konce života
- 11 11) judikatura ve vztahu k pojmu nasciturus
1) definice nascitura
= Nenarozené dítě, na které se hledí jako na subjekt práva, pokud se narodí.[1]
- Lat. Ten, kdo se má narodit. Termín užívaný v dohodách týkajících se manželství, na označení potomka, který se z manželství zrodí, na rozdíl od natus, dítěte již narozeného.
- Jedná se o právní institut, jenž zakládá fikci (vyznačující se spojením „hledí se na něj jako na”) narozené osoby, jenž je nositelem práv a povinností, a tedy má právní osobnost ve smyslu § 15 odst. 1 OZ („Právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti”), i když se o narozenou osobu nejedená.
- I přestože může být nasciturus nositelem povinností, je nutné posoudit, zda jejich nabytí vyhovuje jeho zájmům.[2] Při interpretaci pojmu „zájem nascitura“ lze samozřejmě vycházet analogicky z pojmu „zájem dítěte“ užívaného v druhé části OZ (rodinné právo), a je tedy potřeba posuzovat objektivně, nikoli tedy např. s ohledem na zájmy rodiny.[3]
2) úprava nascitura v právním řádu
Úprava nascitura je obsažena na několika právních úrovních.
- V rámci mezinárodního práva se jedná o Deklaraci práv dítěte (New York, 1959), jenž ve své preambuli uvádí, že dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a zvláštní právní ochranu před narozením i po něm.
- Na ústavní rovině je pojem nasciturus implicitně obsažen v čl. 6 Listiny základních práv a svobod, kde z odstavci 1 plyne, že „lidský život je hoden ochrany již před narozením“.
- Na zákonné úrovni jsou zájmy nascitura chráněny v rámci § 25 NOZ. „Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo.“
3) ochrana nascitura na ústavní úrovni
Postavení a ochrana nascitura je na ústavní úrovni odvislá od okamžiku, za který je předpokládán počátek života.
- „Je třeba konstatovat, že český ústavodárce k určení počátku lidského života příliš nepřispěl. Problematickou otázku ohledně možné aplikace práva na život i na oblast prenatálního vývoje lidského života totiž ponechává zcela nejasnou a otevřenou. Znění čl. 6 odst. 1 věty druhé Listiny je výsledkem snahy o nalezení kompromisního řešení mezi dvěma protichůdnými přístupy, kdy obecně zastánci jednoho plédují pro rozšíření rozsahu ochrany práva na život i na plod matky, a to již od samého početí, zatímco zastánci druhého přístupu zastávají stanovisko, že právo na život lze aplikovat striktně až od okamžiku narození.“ [4]
- Taktéž k tomu již Friedrich Carl von Savigny: „Počátek přirozené právní způsobilosti je podmíněný narozením, tedy úplným oddělením žijícího člověka od matky.“ K tomu ale dodává, že v literatuře neexistuje shoda v otázce právního statusu nascitura: „Mnohé autority římského práva říkají zcela jasně, že v tomto stavu dítě ještě není člověkem, nemá vlastní existenci a že ho máme uvažovat jenom jako součást těla matky. Jiné autority ale takové dítě kladly na roveň již narozenému.“ [5]
4) možnosti zastoupení nascitura v praxi
V případě nutnosti zastoupení nascitura (a to pro případ dědictví či práva plynoucímu ze závazku) přichází v úvahu několik variant:
- zastoupení zákonným zástupcem, jímž se může stát v souladu s § 779 odst. 1 OZ otec, jenž souhlasným prohlášením s matkou před soudem či matričním úřadem prohlásí, že se cítí být otcem dítěte (analogicky i těhotná žena se může tímto prohlášením stát zákonnou zástupkyní dítěte, neboť zákon nikde nedefinuje, že by se žena v očekávání již nazývala matkou očekávaného dítěte, a tudíž automaticky i jeho zákonnou zástupkyní),[6]
- druhou variantou zastoupení je zastoupení opatrovníkem v souladu s § 465 odst. 1 OZ,[7]
- třetí variantou je zastoupení veřejným opatrovníkem (obec, právnická osoba k těmto účelům) v souladu s § 471 odst. 3 OZ.[8]
5) procesní stránka zastoupení nascitura
Procesní stránka zastoupení nascitura bude zpravidla vycházet z řízení o pozůstalosti, jenž bude aplikováno pro potřebnost řešení dědictví nascitura. Problematiku opatrovníka dědice upravuje § 118 ZŘS, jenž stanoví, že „zjistí-li soud, že dědic, který nemůže samostatně jednat před soudem, nemá zákonného zástupce nebo opatrovníka nebo opatrovníka, jmenuje mu pro řízení o pozůstalosti usnesením opatrovníka, nebylo-li dosud přijato v příslušením řízení ve věcech opatrovnictví člověka nebo opatrovnictví právnické osoby odpovídající opatření.“
- Úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti provádí jako soudní komisař notář, kterého tím soud pověřil (dle § 100 ZŘS).
- Příslušnost soudu je odvislá dle § 98 ZŘS od zůstavitele, resp. jeho trvalého pobytu, bydliště, nemovitého majetku či místa smrti.
- Ostatní případy se budou v praxi objevovat minimálně, a i přestože by bylo případně možné řešit procesní zastoupení ustanoveními péče soudu o nezletilé (§ 466 ZŘS an.), obvykle bude možné a prakticky jednodušší vyčkat až na narození dítěte.
6) funkce institutu nascitura
Funkce institutu nascitura je mj. použitelnost ve vztahu k
- právní osobnosti
- dědickému právu (nabytí dědictví)
- závazkovému právu (nabytí daru, právo z náhrady škody nebo jiné újmy)
7) historie ve vztahu k pojmu nasciturus
- Historicky byla jeho aplikace zaznamenána i do římskoprávních Diegest, kde například Paulus v knize O částkách, které připadají dětem odsouzených uvádí následující: „Qui in utero est, perinde ac si in rebus humanis esset custoditur, quotiens de commodis ipsius partus quaeritur: Quamquam alii antequam nascatur nequaquam prosit” (Ten, kdo se nachází v lůně, je chráněn stejně, jako kdyby již byl na světě; co se týče výhod samotného počatého dítěte, nemohou prospívat nikomu dříve, než se narodí), což lze také vyjádřit: „Conceptus pro iam nato habetur” (Počatý je, jako kdyby se již narodil) nebo „Nasciturus pro iam nato habeturquotiens de commodo eius quaeritur” (Počatý je, jako kdyby se narodil, kdykoli se jedná o jeho výhody).[9]
- § 22 Obecného zákoníku občanského. „I nenarozené děti mají od doby svého početí nárok na ochranu zákonů. Pokud jde o jejich práva a nikoliv o práva třetí osoby, hledí se k nim, jako ku zrozeným; dítě mrtvě narozené pokládá, se zřetelem ku právům zůstaveným mu pro případ života, jako by nikdy nebylo počato.“
- Pohled českých právníků z přelomu devatenáctého a dvacátého století nebyl ve vztahu k nasciturovi ve všech ohledech sjednocený. Emanuel Tilsch zastává existenci fikce (popisované autory úslovím má se za to, že), která odpovídá dnešnímu pojetí nascitura. Oproti tomu Jaromír Sedláček uvádí jisté rozpaky nad automatickým užitím fikce, jenž nabízí i Pisko ve svém komentáři. Sedláček však bližší řešení nenabízí a ponechává problematiku v rukou soudu, jenž má být řešitelem této otázky, přičemž dodává, že ani samotný Zeiller žádné vodítko k výkladu nedává. Ve vztahu hájení zájmů nascitura před narozením uvádí shodně Tilsch i Sedláček nutnost zastoupení opatrovníkem, přičemž Krčmář ještě specifičtěji ve vztahu k odkazu upozorňuje na nutnost náležitého uložení listin u soudu.
- Emanuel Tilsch (1925) ve vztahu k počátku osoby fyzické uvádí u osoby nenarozené: „Čeká-li se, že se narodí dítě již splozené (nasciturus), jemuž by připadalo nějaké právo, kdyby se již bylo narodilo, zachovává se mu toto právo pro případ, že se narodí živé (§22) a zřídí se mu prozatím opatrovník (§ 274). Narodí-li se později toto dítě živé, vstupuje do práva mu zachovaného a to zásadně ex tunc, tj. od doby, kdy původně právo připadlo, ne teprve od narození. Nedojde-li k narození živého dítěte (buď že matka zemře i s plodem, aneb nastane potrat aneb dítě se narodí mrtvé), má se za to, jakoby dítě nikdy nebývalo počato a zruší se tedy všechna opatření rovněž ex tunc (§22). Objeví-li se teprve později, že v rozhodné době tu byl nasciturus, má ovšem volnost, domáhati se svých práv dodatečně (až do promlčení nebo preklusivní lhůty, která snad dle předpisů všeobecných pro dotyčný nárok je stanovena), při čemž po případě mu prospěje domněnka § 138.“ [10]
- Jan Krčmář (1937) ve vztahu k dědictví uvádí „je nutno, aby ten, komu má býti deferováno (tj. komu má být převedeno jmění zůstavitele), v okamžiku delace (tj. ke dni dědického nápadu) byl již na živu, a to aspoň jako plod v těle mateřském“. [11] Dále ve vztahu k pozůstalosti uvádí, že „odkazy zanechané osobám nesvéprávným nebo anebo takovým, které jsou nejisty (nasciturus), musí býti u soudu uloženy nebo náležitě zajištěny“. [12]
- Jaromír Sedláček (1935) v komentáři § 22 OZO uvádí. „Občanský zákoník považuje dítě zplozené, ale dosud nezrozené za bytost, která má nárok na ochranu zákonnou.Na tomto místě jde nám ovšem pouze o ochranu civilně-právní a nikoliv snad o ochranu trestněprávní. Na druhé straně musíme však uvážiti, že občanský zákoník embryo nikde neprohlašuje za osobu a tudíž nemůže embryo býti subjektem nějakého jmění, aniž býti účastno osobních práv. Situace, ve které je nalézáme, když máme vyložiti toto ustanovení, není právě jednoduchá. Zeiller sám ve svém komentáři parafrasuje zásadu obecno-právní. Pisko ve svém komentáři k § 22 má za to, že musíme vidět v tomto ustanovení fikci: narodí-li se dítě, má se za to, jakoby bylo již zrozeno v době početí, jde-li o to, že by tím získalo nějakou výhodu. Tato konstrukce Piskova není nejdokonalejší, neboť fikce nás svádí k příliš pohodlnému výkladu. Jisto je tolik, že zákon zachovvá nenarozenému dítěti určité výhody pro případ jeho narození. Jak máme tuto výhodu posuzovati, nemáme v občanském zákoníku nikde řečeno a redaktoři nevhodným způsobem zamezili si také možnost, aby naznačili cestu, jak bychom tuto výhodu měli posuzovati. Bude tedy ponecháno na soudci, aby rozhodl, co je pro dítě vhodnější, zda má se vzíti za základ právní situace, jaká byla v době koncepce, anebo ta, jež byla dána v době porodu.“ [13]
- Jaromír Sedláček (1931)dále ve vztahu k zákonnému zastoupení neexistujícího uvádí. „K hájení zájmů osob, které teprve budou existovati, ale dosud neexistují, zřizuje se opatrovník. To je případ dítěte zplozeného, ale dosud nenarozeného, ...“ [14]
- Rozhodnutí prvorepublikového Nejvyššího soudu
- „Dítě ještě nenarozené, avšak již počaté, pokládá se za narozené, pokud jde o jeho vlastní práva. Dítě, které v době smrti domnělého nemanželského otce bylo již počato, patří k osobám, o jejichž výživu měl usmrcený, předpokládajíc, že jest nemanželským otcem, pečovati podle zákona (§ 1327 obč. zák.) a jemuž musí býti nahrazeno to, co mu smrtí živitele na výživě ze zákona ušlo.“ [15]
- „Při otázce, byla-li tu osoba dítěte, je lhostejno, zda dítě vyšlo z lůna matčina a stalo-li se tak uměle a násilím.“ [16]
- „§ 22 platí jen ve prospěch nenarozeného, tedy neplatí v jeho neprospěch.“ [17]
- „Také podmíněná práva nenarozených mají býti podle § 22 o.z.o. chráněna.“ [18]
- § 5 odst. 1 a 2 OZ 1950
- (1) Dítě, které je počato, posuzuje se, pokud jde o jeho práva, jako by se již bylo narodilo, narodí-li se pak živé. (2) Jsou-li pochyby, zdali se dítě narodilo živé či mrtvé, má se za to, že se narodilo živé.
- § 7 odst. 1 OZ 1964
- (1) Způsobilost občana mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé.
8) domněnka narození živého dítěte
§ 25 NOZ obsahuje domněnku narození živého dítěte (má se za to, že se dítě narodilo živé), která v minulé právní úpravě (OZ 64) absentovala (byť byla dovozována alespoň v podobě skutkové domněnky), a to přestože v OZ 1950 tato domněnka byla. Tato domněnka může být vyvrácena pouze v případě, že se dítě nenarodilo živé, na její místo tehdy nastupuje nevyvratitelná domněnka, hledí se na něj, „jako by nikdy nebylo“.[19] Na rozdíl od předchozí právní úpravy se zde nejedná o domněnku skutkovou, ale právní, která je s to převrátit důkazní břemeno. [20] Důkazní břemeno tedy v současnosti tíží osobu, jenž tvrdí, že se dítě narodilo mrtvé.
9) paradox zabitého plodu
- Teoretické pojednání Tomáše Sobka nad konsekvencemi podmíněné právní subjektivity (tj. osobnosti).
- Sobek vychází z premisy, že každému právu odpovídá určitá povinnost, přičemž uvažuje nad ilegálním zabitím plodu. Pokud máme povinnost plod nezabít, znamená to, že plod má současně i právo na život? Sobek dochází k závěru, že záleží pouze na tom, zda se plod skutečně narodí či nikoli. Tím dochází k paradoxu, neboť problematika potencionální subjektivity způsobí následující efekt: Pokud se dítě narodí – právo na život má, a vždy mělo; avšak pokud se dítě nenarodí, resp. se narodí mrtvé – právo na život nemá a nikdy nemělo. Pokud tedy dojde k protiprávnímu zabití plodu, dojde k porušení povinnosti plod nezabít, avšak nikoli k porušení práva plodu na život, neboť to by mělo pouze v případě, že by se narodilo živé.
- Výsledkem paradoxu je tedy to, že tedy ne každému právu odpovídá současně i povinnost.
- Paradox zabitého plodu zní: Předpokladem toho, že lidský plod má právo na život, je to, že nebude zabit.[21]
- I přestože se daný paradox nachází na teoreticko-logické rovině, veřejnost je k problematice nascitura (resp. nenarozeného jedince či plodu) citlivá a do jisté míry rozdělená, což se projevuje i hodnotovým odmítnutím zlehčování problematiky legální i nelegální interrupce. To se projevuje blíže v rámci diskuzního fóra u Sobkova příspěvku.
10) vztah práva a určení počátku a konce života
„Za nejproblematičtější otázky spojené s právem na život jsou dlouhodobě a ještě intenzivněji v dnešní moderní době považovány otázky vymezující jeho počátek a konec, tj. otázky, kdy lidský život začíná a kdy, resp. jak končí. Je zcela nepochybné, že na tyto otázky nemůže právo samotné nalézt odpověď a ani by se o to nemělo izolovaně pokoušet. Právo by zde mělo spíše hrát vedlejší úlohu, neboť řešení těchto otázek zřetelně přesahuje jeho hranice. Dotýkají se totiž samotných základů hodnotového řádu společnosti, jenž byl po staletí spoluutvářen a ovlivňován nejen právem, ale šířeji náboženskými, filosofickými, mravními či kulturními zdroji a tradicemi absorbujícími v sobě i významné dějinné události a procesy.“ [22]
11) judikatura ve vztahu k pojmu nasciturus
- Právo nascitura na porod v domácím prostředí
- Nejvyšší správní soud v kasační stížnosti zrušil rozhodnutí krajského soudu, kterým byla odmítnuta žaloba podaná jménem nascitura, v němž mělo dojít k porušení jeho práva na porod v domácím prostředí. Krajský soud odmítl žalobu nacsitura z důvodu podání osobou zjevně neoprávněnou, i přestože se později nasciturus narodil jako živé dítě. Krajský soud svůj závěr odůvodnil tak, že„[z]působilost mít práva a povinnosti má však podle věty druhé § 7 odst. 1 i počaté dítě za podmínky, že se narodí živé. Úmyslem zákonodárce zde bylo konstruovat právní subjektivitu nascitura, tedy počatého, avšak dosud nenarozeného dítěte. V posuzované věci v době porodu, kdy mohl nastat nezákonný zásah nebo jeho důsledek ve smyslu ust. § 82 s. ř. s. také vůči žalobkyni c) (pozn.: tj. osoba nascitura v daném řízení), byla tato ještě nenarozeným dítětem a jako takové sice byla nositelkou práv a povinností, ale nesplňovala dosud podmínku „že se narodí živá“. Tuto podmínku naplnila až poté, co porod skončil. Teprve pak se stala fyzickou osobou s právní subjektivitou. Ust. § 7 odst. 1 OZ je třeba vykládat v kontextu vyhlášky č. 11/1988 Sb., o povinném hlášení ukončení těhotenství, úmrtí dítěte a úmrtí matky, v platném znění, v níž se rozlišuje mezi narozením živého dítěte, narozením mrtvého dítěte a potratem tak, že fyzická osoba nabývá způsobilosti mít práva a povinnosti jenom v případě, že těhotenství 4 Aps 5/2013 skončí narozením živého dítěte. Podle § 2 této vyhlášky, je narozením živého dítěte jeho úplné vypuzení nebo vynětí z těla matčina, jestliže dítě projevuje alespoň jednu ze známek života (dech nebo akce srdeční nebo pulsace pupečníku nebo aktivní pohyb svalstva, i když pupečník nebyl přerušen nebo placenta nebyla porozena) a buď má porodní hmotnost 500 g a vyšší, nebo má hmotnost nižší než 500 g, přežije-li 24 hodin po porodu. Z uvedeného krajský soud dovozuje, že žalobkyni c) nemohlo vzniknout hmotné právo na porod v domácím prostředí z důvodu její nezpůsobilosti být nositelkou práv a povinností v době porodu, a proto nemůže uplatňovat ani procesní právo proti zásahu do práva, kterého nebyla nositelkou.“ [23]
- Nejvyšší správní soud výše uvedené odůvodnění explicitně odmítnul, jako chybné a neudržitelné. „Citovaný právní názor krajského soudu je neudržitelný, a to hned z několika důvodů. Předně jde o právní názor vnitřně rozporný, neboť nejprve se (správně) konstatuje, že zákonodárce vytvořil právní subjektivitu počatého, avšak dosud nenarozeného plodu v těle matčině (nasciturus), aby byl nakonec bez přesvědčivého důvodu konstatován pravý opak, tedy že stěžovatelka c) nebyla v době porodu fyzickou osobou s právní subjektivitou, a proto jí nemohlo vzniknout hmotné právo (na domácí porod), neboť v době porodu neměla způsobilost být nositelkou práv a povinností. Mimo konstatované rozpornosti je dalším důvodem nemožnosti aprobovat právní názor krajského soudu užití omezujícího výkladu zákona aplikací podzákonné právní úpravy, což odporuje hierarchii právního řádu založené na odlišné právní síle zákona a podzákonného předpisu, kdy podzákonný předpis lze vydat, užívat a vykládat jen v mezích zákona (čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR a i čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny). Stejně tak obsah ústavních zákonů garantujících základní práva nelze vykládat z podústavního práva, ale postup musí být právě opačný. Krajský soud však zákonem deklarovanou subjektivitu stěžovatelky c) vyložil omezujícím způsobem opíraje se o podzákonné právní normy, což je nepřijatelné (viz výše).“ [24]
- V trestním právu nelze právně posoudit útok proti těhotné ženě, jako pokus vraždy spáchaný proti dvěma osobám
- „Jednání pachatele bezprostředně směřující k úmyslnému usmrcení těhotné ženy (a tím i jejího nenarozeného dítěte) nelze právně posoudit jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, spáchaný proti dvěma osobám ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy uvedené v § 219 odst. 2 písm. a) citovaného ustanovení, neboť lidský plod nelze pokládat za lidského jedince, který požívá přímé ochrany ustanovením o trestném činu vraždy.“ [25]
- „Při útoku zaměřeném prvotně na život těhotné ženy je ochrana lidského plodu poskytována zprostředkovaně, a to zvýšenou trestností trestného činu vraždy danou znakem spácháním činu „na těhotné ženě“, tj. v podobě kvalifikace podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák.“ [26]
Autoři článku: Jiraskov (Jirásko V.)
