Narození a smrt člověka

Z Iurium Wiki

Narození rozhoduje o právním postavení člověka. Dítěti narozenému v řádném manželství je určeno postavení podle otce. Dítě narozené mimo řádné manželství nese postavení posle své matky v době porodu. Stejně jako všude v římském právu, i zde existovaly výjimky. "Například z manželství římské občanky a postavením svobodného cizince - peregrina se rodil cizinec, z otrokyně se zase mohl narodit člověk svobodný."[1] Člověk začíná samostatně existovat narozením. Existují ale i výjimky u nenarozených dětí. Platí zde pravidlo: "nasciturus iam pro nato habetur." - ten, kdo se má narodit se považuji již za narozeného'', ve věcech, které jsou ve prospěch dítěte. Př. dědictví, curator ventris. Po narození musl pater familias (otec) přijmout novorozené dítě do rodiny tím, že jej vyzvedl ze země. Odmítnutí hrozilo v případě, že rodině hrozila bída nebo bylo dítě monstrum bez lidské podoby. Takové dítě bylo utraceno, často vyhozeno nebo odloženo. Právní osobnost člověka končí smrtí nebo tzv. velkou kapitisdeminucí (viz . níže)[2]

Odkaz

  1. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice,str.69, ISBN 80-717-9031-1.
  2. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice,386 str., ISBN 80-717-9031-1.
Autoři článku: Valerie.Lukas (Valerie Lukášová)