Nacistické právo

Z Iurium Wiki

Když se zmíní nacistické právo, lidé si představí souhrn zákonů s důsledky, které jsou v rozporu s naším vnímáním spravedlnosti a morálkou. Z toho hlediska vznikla představa, že tento systém jako systém založený na právním pozitivismu ignoroval zásady přirozeného práva, a proto se často také představuje jako jeden z příkladů toho, kdy pozitivismus jako právní filozofický směr selhal. Jako jeden z podkladů pro tento názor je článek Gustava Radbrucha, který v jednom ze svých článků napsal: "Pozitivismus se svým přesvědčením, že zákon je zákon, učinil právnický stav bezbranným vůči zákonům se svévolným a kriminálním obsahem." Toto Radbruch konstatoval, ovšem nikterak nepodložil - poválečná jurisprudence ovšem tento názor nekriticky přijala, což mělo za následek obrat v názorech, který začal být označován jako renezance přirozeného práva (v němčině Naturrechtsrenaissance).[1] To je ve svém důsledku velká ironie, protože nacistické právo bylo založené na jasně protipozitivistické teorii.

"Obhájci přirozeného práva bojovali proti právnímu pozitivismu jako proti hlavnímu viníkovi, v tomto procesu ale přehlíželi skutečnost, že používali stejné argumenty, kterými národní socialismus oponoval pozitivismu, ačkoliv nyní pod jiným politickým praporem."[2]

Právo Třetí říše bylo v teoretické, ale i praktické rovině výrazně formované národněsocialistickou morálkou povinnosti, oddanosti, bojové odvahy, rasové čistoty, kamarádství, národní cti a zdravého národního cítění, čímž se v konečném důsledku zcela popřelo pozitivistické oddělení práva, politiky a morálky.[3]

  1. SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva, 2011, s. 328.
  2. Slova Michaela Stolleise z jeho knihy Law under the Swastika citovaná v SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva, 2011, s. 328.
  3. SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva, 2011, s. 329.
Autoři článku: Gealfow (Mgr. Bc. John A. Gealfow)