Nabytí vlastnického práva od neoprávněného

Z Iurium Wiki
Našli jste v článku závažné chyby? Klikněte prosím.
Tato revize článku byla z tohoto počítače již nedávno hodnocena!
   
   Děkujeme za Vaše hodnocení (★)   
star1-0star2-0star3-0star4-0star5-0
Přejít na: navigace, hledání

Obecně k nabývání od neoprávněného

Nabytím vlastnického práva od neoprávněného se rozumí modelová situace, kdy prodávající (subjekt A) převede své vlastnické právo k věci na kupujícího (subjekt B) na základě kupní smlouvy, která je však stižena vadou absolutní neplatnosti, případně dojde k zániku smlouvy v důsledku odstoupení. Dříve, než subjekt A uplatní vůči subjektu B své vlastnické právo, převede subjekt B (přestože mu vlastnické právo k věci nesvědčí) vlastnictví na nového kupujícího (subjekt C). Takto může subjekt C následně převést vlastnické právo na další subjekty.

V české civilistice panuje shoda nad tím, že nabytí od neoprávněného (subjektu B) je obdobně jako v případě vydržení nabytím originárním, přičemž vlastnické právo nabyvatele (subjekt C) není odvozeno od vlastnického práva původního vlastníka (subjekt A), ale vzniká ex lege, jsou-li k tomu naplněny zákonné předpoklady. Důsledkem originárního nabytí je zánik vlastnického práva dosavadního vlastníka (subjekt A), přičemž zanikají s využitím argumentu a majori ad minus i jiná věcná a zástavní práva k věci, a to za předpokladu, že nabyvatel v dobré víře (subjekt C) o těchto právních vadách nevěděl.

Úprava v novém občanském zákoníku

Tvůrci nového občanského zákoníku otevřeně přiznávají návrat k tradicím velkých kodifikací 19. století. Předlohou institutu nabytí od neoprávněného byly výše uvedené právní předpisy ABGB, Code Civil a BGB. Nový občanský zákoník ruší dvojkolejnost soukromého práva a zavádí institut nabytí od neoprávněného v generální klauzuli jednotně pro podnikatele a nepodnikatele. Přínosem nového občanského zákoníku je koncepčnost tohoto institutu a formulace generální klauzule nabytí od neoprávněného. Nabytí vlastnického práva od neoprávněného je zařazeno do části třetí, hlavy II, dílu 3, oddílu 2, pododdílu 7 v ustanoveních § 1109 až § 1113 NOZ.

Platnost právního jednání není dotčena tím, že zcizitel není vlastníkem věci (§ 1760).To ale neodpovídá na otázku, jestli se nabyvatel stane vlastníkem – jen nám to říká, že smlouva je platná. Je jisté, že má práva z vad.


Generální klauzule

Generální klauzule v ustanovení § 1111 NOZ stanoví: „Získal- li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § 1109 nebo 1110, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.“

Toto ustanovení dopadá bez konkretizace nabývacího titulu pouze na věci movité, jejichž výčet není uveden v ustanovení § 1109 a ustanovení § 1110 NOZ. Ustanovení § 446 ObchZ přitom limitovalo nabytí od neoprávněného pouze na kupní smlouvu. Zákonné podmínky nabytí od neoprávněné- ho jsou dle generální klauzule naplněny při splnění dvou podmínek.

  1. První podmínkou je dobrá víra nabyvatele v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. Dobrou víru je v uvedeném případě povinen prokázat nabyvatel, čímž dochází k odchylce od zásady stanovené v ustanovení § 7 NOZ, dle kterého se dobrá víra presumuje.
  1. -Druhou je podmínka, že původní vlastník nepozbyl věc ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.

nabytí od neoprávněného privilegovanými způsoby

Nový občanský zákoník po vzoru právních řádů evropských zemí umožňuje nabytí od neoprávněného privilegovanými způsoby nabytí dle podmínek ustanovení § 1109 a ustanovení § 1110 NOZ. Dle ustanovení § 1109 NOZ se „vlastníkem věci stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo:

  1. ve veřejné dražbě,
  2. od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku,
  3. za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil,
  4. od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno,
  5. při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele, nebo
  6. při obchodu na komoditní burze.“

Namísto původně zamýšleného demonstrativního výčtu způsobů privilegovaného nabytí se tedy v novém kodexu uplatnil výše uvedený výčet taxativní. Rozdíl oproti generální klauzuli zakotvené v ustanovení § 1111 NOZ je v těchto případech ten, že dobrá víra nabyvatele se v souladu s ustanovením § 7 NOZ presumuje. Na původním vlastníku spočívá důkazní břemeno, že nabyvatel nebyl v dobré víře. Privilegované způsoby nabytí rovněž postrádají podmínku, že původní vlastník pozbyl panství nad věcí nedobrovolně (tj. ve smyslu ustanovení § 1111 NOZ ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu).

Ustanovení § 1110 NOZ stanoví zvláštní podmínky pro nabytí použité věci (tj. typicky bazarový prodej) následovně: „Získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje takovými věcmi, vydá ji vlastníku, který prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.“ Dle tohoto ustanovení se může i přes dobrou víru nabyvatele původní vlastník domoci v tříleté lhůtě navrácení věci, prokáže-li, že pozbyl panství nad věcí nedobrovolně (tj. svémocným odnětím, nebo ztrátou).

Z textu zákona vyplývá, že institut nabytí od neoprávněného se neuplatní na věci zapsané ve veřejném seznamu, mj. tedy také na nemovitosti evidované v katastru nemovitostí. Nový občanský zákoník zakotvuje v ustanovení § 984 odst. 1 NOZ zásadu materiální publicity, když stanoví, že není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Dle důvodové zprávy k NOZ by tedy měla být prosazována přednost zapsaného práva v katastru nemovitostí před právem nezapsaným. Ustanovení § 985 a násl. NOZ promítá zásadu vigilantibus iura scripta sunt, kdy legitimuje a především i v poměrně krátkých lhůtách limituje původní vlastníky k odstranění nesouladu zápisu v katastru nemovitostí se skutečným stavem.[1]

ÚS

Pokud obecné soudy při posouzení nabytí vlastnictví od nevlastníka, zapsaného v katastru nemovitostí, nepřistoupí k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele nemovitosti, porušují čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť je k tomu zavazují vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu.


Ústavní soud nejprve připomněl, že princip dobré víry, chránící účastníky soukromoprávních vztahů, je jedním z klíčových projevů principu právní jistoty, odvíjejícího se od principu právního státu. Z ustálené judikatury vyplývá, že osoby, které při nabytí nemovitostí evidova-ných v katastru jednaly v dobré víře v konstitutivní akt státu, jímž byl do katastru jako vlast-ník předmětné nemovitosti zapsán ten, který na ni vlastnické právo převedl, byť tak ve sku-tečnosti jako neoprávněný vlastník předmětných nemovitostí učinit nemohl, požívají ústavní ochrany. Při zohlednění těchto závěrů Ústavní soud shledal, že právní názor, na jehož základě Nejvyšší soud zamítl stěžovatelovo dovolání, nemůže z hlediska ústavnosti obstát, a to jak v rovině práva na řádný soudní proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny, tak z hlediska respektování právního názoru Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. S odkazem na již uvedenou nálezovou judikaturu Ústavní soud konstatoval, že daný postup je trvale v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, a to s ohledem na ustálený právní názor, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitostem, nabytých od neoprávněné osoby, byla náležitě zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku. Pominutím tohoto požadavku se postup Nejvyššího sou-du dostal do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako je respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku či obecněji hodnota veřejného pořádku, a to v kontextu posouzení mechanismů právní ochrany původního vlastníka.

Ústavní soud proto přisvědčil stěžovateli, jakožto eventuálně "dobrověrnému" nabyvateli, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť byl bez dalšího upřednostněn princip, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, před principem ochrany dobré víry a důvěry v akty státu. Tento postup tak fakticky představuje aplikaci nesprávné právní normy, respektive opomenutí jiného pravidla, jež na danou věc obecně také dopadá. Z tohoto důvodu tak Ústavní soud přikročil ke zrušení na-padeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. III. ÚS 705/16 19. 4. 2016
  1. SPÁČIL Ondřej, Bulletin-advokacie., Publikováno 03.04.2014, http://www.bulletin-advokacie.cz/nabyvani-od-neopravneneho?browser=mobi