Legitimita

Z Iurium Wiki
Našli jste v článku závažné chyby? Klikněte prosím.
Tato revize článku byla z tohoto počítače již nedávno hodnocena!
   
   Děkujeme za Vaše hodnocení (★)   
star1-0star2-0star3-0star4-0star5-0
Přejít na: navigace, hledání

Legitimita

  • Oprávněnost, ospravedlnitelnost, právoplatnost státní moci
  • Moc je v demokratickém státě legitimována na základě voleb, přičemž platí zásada vlády na čas
  • Souvisí s pojmem legalita
  • Oba pojmy se mohou dostat do sporu, protože to že je něco legální neznamená, že je to legitimní (např. totalitní vláda – je legální, protože se řídí svými zákony, které vydala, ale není legitimní na základě toho, že odporuje zájmu státu a občanů)


  • koncepce legitimity moci -> teze spojení práva světského a božího - legitimita dána Bohem - pomazání panovníka = inaugurace
  • legitimita daná Bohem – maxima omezení světské moci (právo na odpor)
  • VFR – legitimita se odvíjí od suverenity lidu – neomezená moc suveréna
  • přelom 18. a 19. století – racionalismus – paradigma suverenity lidu a paradigma národního státu - racionalistickou verzí Boha se stává morálka – nutnost vyplnit uprázdněný prostor – zahrnuje i fundamentální hlediska spravedlnosti a svobody - snaha o nezávislé rozumové zdůvodnění morálky
  • morálka = sféra principů (přízrak Boha) – jedna velká pravda (Bůh) se náhle rozpadá na tisíce relativních pravd (morální pravidla)
  • prolínání pozitivního lidského práva a transcendentna – odkud transcendentní systém pochází? potřeba najít soulad, po VFR již končí božský předpoklad práva, státy stále počítají s hodnotovou podstatou práva
  • moderna má ambici vytvořit soustavu mocenských institucí naplňující ve vztahu k hodnotovým základům společenství maximu úplnosti – tento koncept selhává


  • pro pozitivněprávní teorie je právo institucionální faktum bez ohledu na svůj obsah:
  • ANALYTICKÁ JURISPRUDENCE – apriorní – rekonstrukce faktu práva je výsledkem analytického poznání
  • SOCIOLOGICKÁ JURISPRUDENCE – aposteriorní – výsledek induktivního zobecnění
  • u pozitivistů dva hlavní prvky pro definování pojmu práva – autoritativní určení + sociální účinnost normy -> různá interpretace a vzájemná kombinace -> mnohotvárnost pozitivistických definic

HERBERT HARTteorie o minimálním přirozenoprávním obsahu práva – systém pozitivního i přirozeného práva vyrůstá ze společného základu, morálka i právo mají za svůj cíl přežití -> bez specifického obsahu by morálka i právo nemohly podporovat minimální cíl přežití, který lidé při sdružování s jinými mají

  • důvody minimálního společného obsahu morálky a práva:
  1. lidská zranitelnost -> odráží se v morálce i právu formou zákazů (zabít člověka),
  2. omezenost zdrojů -> institucionalizace vlastnictví a úcty k němu
  • v souvislosti s nacistickou vládou odmítá testovat platnost morálních norem mravními hledisky -> vyrovnávání s minulostí prostřednictvím dvou zel
  1. zlo porušení právní jistoty (prolomení principu zákazu retroaktivity)
  2. zlo spáchaných zločinů
  • řešení není v popření platnosti práva z důvodu jeho rozporu s morálkou, ale ve vztahu dvou platných právních systémů
  • Hart akceptuje morální důvody jako důvody prolomení standardních právních principů jako je právní jistota nebo zákaz retroaktivity

O. WEINBERGER – přirozené právo je problematikou právnické argumentace – tvrzení, že přirozené právo prostě existuje, je bezvýznamné -> zdůvodnění platných přirozenoprávních principů, které lze uplatnit jako argumenty v právnických argumentacích je relevantní

  • stanovení norem není v etice ani v právu něčí libovůle
  • právo je součástí nějakého systému a plní určité funkce -> funkční určení není přirozenoprávní složkou právního řádu, protože není kognitivně určeno, jak se tyto otázky řeší
  • přirozené reakce a způsoby chování nejsou přirozeným právem – je to přirozený základ ovlivňující způsob tvorby norem a institucí

pro Kelsena je kategorie suverenity státu normativní, nikoliv faktuální – může být ovlivňována jen normou, která identifikuje samostatný právní řád a zakládá výlučnost jeho platnosti = Grundnorma

  • stát z hlediska normativní teorie = soustava norem (právní řád) nachází svůj poslední důvod platnosti a jednotnost v normě, která jakožto základní norma nemá žádné další odůvodnění nebo odvození
  • díky této normě je státní řád jednotný – je to ústava ve smyslu právně logickém, nikoliv pozitivně právním (tato ústava byla ustanovena na základě grundnormy)

Weyr – nezávislost suveréna nemůže plynout z nějaké normy, nezávislost je výrazem absolutní svobody, tedy protikladem normy

  • aby se pozitivní (suverénní) mocenský řád (právní řád) nestal svévolí, musí pohledem iusnaturalistickým obsáhnout metafytický apendix – metanormativní materiální jádro, pohledem analytickým pak musí vyplývat z hypotetické základní (ohniskové) normy

Böckenfördeho diktum – svobodný sekularizovaný stát žije z předpokladů, které sám nemůže garantovat

  • může existovat, jen pokud se svoboda, kterou zaručuje svým občanům, reguluje zevnitř, z morální podstaty jednotlivce a z homogenity společnosti – práva jednoho končí tam, kde začínají práva druhého
  • tyto vnitřní regulační síly však nemůže garantovat sám ze sebe (právním nátlakem, autoritativním příkazem) aniž by se vzdal své svobodné povahy a propadl totalitnímu nároku
  • integrující sílu transcendence a národního státu nahradila idea svobody a lidských práv
  • vše pochází od Boha, my ho nemáme -> oddělení státu a církve – nyní stát už negarantuje základní hodnoty, stát vytváří právo založené na těchto hodnotách, ale tyto hodnoty negarantuje -> hodnoty se mění v něco vnějšího nepocházejícího od státu – vnější hodnotový nástroj – stát je potřebuje, ale negarantuje je
  • mnohost postojů, konec homogenity – co je základem? -> individuální, kdo hodnoty bude garantovat? -> není jednoznačná odpověď
  • zdůvodnění existence lidských práv (danost bez ohledu na pozitivní podobu psaného, obyčejového nebo soudcovského práva) naráží na Humovu tezi – nemožnost odvodit normy z výroků o skutečnosti (faktuálních výroků)
  • dvojí limity demokratické legitimity
  1. nemožnost vytvořit racionální modely fungování institucí uplatňující si ambici na úplnost – skepse vůči možnosti formulovat proceduru, která by byla schopna sledovat Paretovo optimum
  2. civilizační výzvy jednotlivých epoch – nutnost modifikace utváření a fungování veřejných institucí s ohledem na proti sobě stojící hodnoty