Krádež

Z Iurium Wiki

Verze z 26. 2. 2021, 12:34, kterou vytvořil Lsucha2811 (diskuse | příspěvky) (Vymezení pojmu a původ slova)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Vymezení pojmu a původ slova

Krádež (furtum)[1] byla považována za civilní delikt[2] spočívající ve zmocnění se věci nebo jejího užitku, případně držby této věci se zavrženíhodným úmyslem, což bylo dle přirozeného práva zakázáno.[3] Označení furti vycházelo buď ze slova furvus, neboli „tmavý“ (neboť tento čin je prováděn skrytě a tajně, často tedy v noci), nebo z pojmu fraus, jímž rozumíme „zavrženíhodné jednání“, také však lze vycházet z výrazu ferre, což v překladu znamená „nosit“, či řeckého slova zloděj - φώϱ.[4]

Do skutkové podstaty furti můžeme zařadit jak veškeré bezprávné nakládání s věcí (contrectatio rei fraudulosa)[5] nebo osobou alieni iuris (svobodný člověk podrobený moci jiného)[6] s úmyslem si věc přisvojit (furtum rei), tak i vědomé bezprávné odnětí věci z cizí držby a dále i přivlastnění nalezené věci, zpronevěru svěřené věci, přijetí plnění, kterým plnící osoba omylem předpokládala závazek a přebírající přitom věděl, že o závazek nejde, a nakonec i vědomý bezprávný prodej cizí věci. Postačil úmysl se obohatit užíváním nebo držení věci (furtum usus a furtum possesionis).[7]

Předpoklady krádeže

Rozlišujeme předpoklady z objektivního a subjektivního hlediska:

Prvním z objektivních předpokladů byl způsobilý objekt krádeže. Vyloučené jako objekty furti byly nemovité věci, dále res nullius (tj. věc nikomu nepatřící),[8] věci posvátné (res divini iuris[9], ty byly objektem criminis sacrilegii) nebo státní věci (u nich šlo o spáchání criminis peculatus).[10] Dále za objektivní předpoklad považujeme i faktické nakládání s věcí neboli contrectatio rei, což spočívalo v neoprávněné držbě a kontaktu s věcí.[11] Fyzický kontakt však nebyl bezpodmínečný, například pokud došlo ke ztrátě ukradeného páva, zloděj nad ním ztratil možnost jej fakticky držet, stále se však jednalo o krádež.[12]

Mezi subjektivní předpoklady řadíme úmysl ukrást (animus furandi).[13] Zloděj tedy nemohl spáchat takový čin z nedbalosti, bylo zapotřebí jeho vědomí, že koná proti vůli vlastníka, který by takové užívání věci nedovolil[14] , tj. zlodějův dolus malus.[15] Nakonec byla nutná i existence úmyslu obohatit se (animus lucri faciendi)[16], tedy přivlastnit si věc s vidinou vlastního zisku.[17]

Druhy krádeží

Římané rozlišovali čtyři druhy krádeží – furtum manifestum, furtum nec manifestum, furtum conceptum, furtum oblatum, Gaius ve svých Institucích navíc pojedává o páté, furtum prohibitum. Poslední ze tří zmíněných lze považovat spíše za zvláštní druhy žalob z krádeže.[18]

Za furtum manifestum neboli krádež zjevnou lze považovat čin, při němž byl zloděj chycen přímo v místě jeho spáchání. Spadaly sem i skutky, kdy se pachatel s věcí stále nacházel na veřejném místě nebo soukromém pozemku vlastníka, nebo byl chycen na jiném místě, nestihl-li věc odnést do bezpečí.[19] Jako příklad můžeme uvést zloděje, jenž ukradnul olivy a stále se nacházel na olivovém poli. Furtum nec manifestum, tedy krádež nezjevná, je pak vymezeno negativně, tedy jako taková krádež, která není krádeží zjevnou.[20]

V případě odhalení krádeže (furtum conceptum) byla ukradená věc u někoho hledána a nalezena za přítomnosti svědků.[21] Ten, u něhož k tomuto došlo, nemusel být sám zlodějem, v takovém případě proti němu byla přípustná zvláštní žaloba actio furti concepti.[22]

Krádež podstrčená (furtum oblatum) spočívala v nalezení ukradené věci u toho, kdo ji neukradnul, ale byla mu zlodějem nebo jeho komplicem k němu podstrčena za účelem její nalezení u něj. [23] Aktivně legitimovanou k podání žaloby actio furti oblati proti tomu, kdo věc do domu přinesl, byla osoba, u níž byla ukradená věc nalezena.[24]

Furtum prohibitum sestávala v bránění hledání ukradené věci člověku, který se ji snaží nalézt.[25]

Tresty za krádež a žaloby

Zákon 12 desek ukládal za furtum manifestum hrdelní trest (poena capitalis), jenž spočíval ve zbičování pachatele, případně toho, u koho byla věc nalezena či toho, kdo bránil ohledání, a jeho následném přiřčení okradenému.[26] Pokud byl pachatelem otrok, mohl být i popraven. V pozdějších dobách zavedl prétorský edikt místo výše uvedeného trestu mírnější actiones, a to na čtyřnásobek hodnoty věci[27] (in quadruplum).[28]

Furtum nec manifestum bylo postihováno trestem na dvojnásobek hodnoty věci (duplum) a prétorské právo toto neměnilo.[29] Ten, u koho byla ukradená věc nalezena a ten, kdo ji jinému k nalezení podstrčil (tj. u furtum conceptum a oblatum) byl nucen zaplatit trojnásobek hodnoty věci (triplum).[30]

Z krádeže vznikají dvě níže uvedené žaloby, tyto bylo možné navíc kumulovat; podáním jedné žaloby nedošlo ke ztrátě možnosti uplatnění druhé z nich, a to z důvodu, že každá ze žalob sledovala jiný cíl:[31]

  • Actio furti – jejímž důsledkem byla pokuta.[32] Aktivně legitimován k podání žaloby nebyl jen vlastník věci, žalovat mohl také držitel v dobré víře či oprávněný z věcného práva k cizí věci nebo z obligace. Žalován pak mohl být nejen pachatel, ale i ten, kdo jej k činu naváděl a v rámci pasivní legitimace bylo vyloučeno zdědění žaloby.[33]
  • Condictio ex causa furtiva – šlo o osobní obligační žalobu na hodnotu věci,[34] kterou mohl podat jen vlastník  (pokud už nepodal jinou žalobu s obdobným cílem, jako je např. reivindikace - vlastnická žaloba směřující na vydání věci)[35] nebo zástavní věřitel.[36] Aktivní i pasivní zděditelnost nebyla vyloučena, pokud dědici žalovaného získali z krádeže majetkový prospěch.[37]

Seznam použité literatury

  1. Just. Inst. 4, 1, 1. Citováno dle: Skřejpek, M. Justiniánské instituce. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2010.
  2. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 110.
  3. Just. Inst. 4, 1, 1.
  4. Ibidem, 4, 1, 2.
  5. Heyrovský, L. Instituce římského práva. Praha: J. Otto, 1894, s. 392.
  6. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 262.
  7. Heyrovský, L. Instituce římského práva. Praha: J. Otto, 1894, s. 392.
  8. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 262.
  9. Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994, s. 118.
  10. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 262.
  11. Ibidem.
  12. D 47, 2, 37. Citováno dle: The Roman Law Library. The enactments of Justinian [online]. [cit. 25. 2. 2021]. Dostupné z: https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/Anglica/D47_Scott.htm#II
  13. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 262.
  14. Gai. Inst. 3, 197. Citováno dle: Gaius. Učebnice práva ve čtyřech knihách, přeložil J. Kincl. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2007.
  15. Bartošek, M. Encyklopedie římského práva, s. 118.
  16. Flaškárová, V. Krádež v rímskom práve a jej následky [online], s. 12. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/pufra/Kradez_v_rimskom_prave_a_jej_nasledky.pdf
  17. D 47, 2, 66.
  18. Gai. Inst. 3, 183.
  19. Just. Inst. 4, 1, 3.
  20. Gai Inst. 3, 184-185.
  21. Just. Inst. 4, 1, 4.
  22. Gai. Inst. 3, 186.
  23. Just. Inst. 4, 1, 4.
  24. Gai Inst. 3, 187.
  25. Gai. Inst. 3, 188.
  26. LDT VIII, 14. Citováno dle: Skřejpek, M. Texty ke studiu římského práva. Praha: LexisNexis CZ, 2004.
  27. Gai. Inst. 3, 189.
  28. Bartošek, M. Encyklopedie římského práva, s. 230.
  29. Gai. Inst. 3,190.
  30. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 262.
  31. D 13, 1, 7, 1.
  32. Heyrovský, L. Instituce římského práva, s. 338.
  33. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 262.
  34. Frýdek, M. Sankce za krádež v římském právu. In COFOLA 2019: the Conference Proceedings. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2010, s. 6. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/sborniky/cofola2010/files/sankce/Frydek_Miroslav__1608_.pdf
  35. Frýdek, M. Sankce za krádež v římském právu, s. 6.
  36. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 263.
  37. Frýdek, M. Sankce za krádež v římském právu, s. 6.
Autoři článku: Lsucha2811 (Lenka)