Konvenční pokuta

Z Iurium Wiki


1. Pojem a funkce konvenční pokuty

Konvenční (smluvní) pokuta je institutem obligačního práva, v římské době zřizovaným nejčastěji stipulací stipulatio poenae (přísliby pokut). Nesplnila-li zavázaná strana (promissor) „řádně jinou svou povinnost“,[1] mohla po ní oprávněná strana (stipulátor) požadovat uhrazení této pokuty. Přitom se nepřihlíželo k promissorově zavinění: stačilo, aby se nechoval způsobem, kterým se stipulátorovi chovat slíbil;[2] např. neplnil-li slíbené, a stipulátor o tom získal důkaz.[3]

Předmětem konvenční pokuty bylo plnění peněžitého rázu, jež byl promissor povinen zaplatit stipulátorovi jako trest v případě nesplnění primární smluvní povinnosti.[4] Jelikož se mnohdy výše škody, způsobené stipulátorovi, špatně prokazovala, institut – často vysoké – pevně stanovené konvenční pokuty přicházel do úvahy jako vhodné řešení jednak dluh utvrzující a jednak motivující promissora ke splnění jeho dluhu.

V rámci závazkového práva plnila konvenční pokuta donucovací (represivní) funkci, podněcujíc promissora k řádnému plnění jeho povinností (uhrazovací funkce). Za další funkci konvenční pokuty můžeme pokládat větší jistotu stipulátora o tom, že se mu od promissora dostane nazpět plnění určité výše – ať už ve formě náhrady škody, nebo ve formě předem pro tento případ pevně určené pokuty (utvrzovací funkce).[5]

2. Vznik a vývoj stipulace a konvenční pokuty

a) Stipulatio

Stipulace (stipulatio) se jakožto jednostranný[6] formální verbální kontrakt vyvinula ze starší sponsio,[7] upravené již v Zákoně XII desek.[8] Využití tento typ kontraktu našel v oblasti soukromého práva během celé doby trvání římského impéria. Předmětem stipulace se mohlo stát libovolné plnění, a to i plnění nežalovatelné.

Mohlo se jednat kupř. o záruku proti hrozící škodě (cautio damni infecti), jíž se chránil vlastník sousedního pozemku,[9] či o záruku vrácení věna manželce pro případ rozvodu manželství (cautio rei uxoriae). Tu později císař Justinián nahradil žalobou přísného práva actio ex stipulatu (zvanou též condictio[10]), na základě níž se věno manželce vracelo po rozvodu manželství vždy.[11]

Přísné podmínky perfektnosti stipulace – např. použití stejného slovesa při slibech stran, ústní forma slibu, použití latinského jazyka či podmínka římského občanství – byly postupně rozvolňovány do té míry, že na základě císařské konstituce císaře Leona z roku 472 n. l. se mohla užít – i v písemné formě – libovolná slova, pronesená (sepsaná) ve stejném čase na stejném místě, vyjadřující shodu stran.[12] Stranou dohody se mohl stát i cizinec (peregrinus);[13] odpadla též podmínka použití latiny při uzavírání smlouvy. Hluchá ani němá osoba však smlouvu již z povahy věci tímto způsobem uzavřít nemohla.[14]

Aby byla stipulace platná, mohla zavazovat jen přítomné strany, a nikoliv třetí osoby.[15] Předmět smlouvy ani ve smlouvě uvedená podmínka nesměly být nemožné a odpověď promissora nemohla obsahovat podmínku.[16] Nesmělo se taktéž jednat o stipulaci, jež měla být plněna až po smrti jedné ze stran, a která by tedy vázala její dědice.[17] Slib daný promissorem byl neodvolatelný, totéž platilo u podmínky dané promissorem: Jestliže kdokoli, kdo se stal vázaným pod určitou podmínkou, bránil následně splnění této podmínky, zůstával jí přesto i nadále vázán.[18]

Stipulace se hojně užívala ještě klasické době, neboť jakožto institut mající abstraktní povahu „umožňovala žalovat z kauz, které nebyly uznanými poměry obligačními“.[19] Pro příklad uveďme darování, věno či smír, uzavřený mezi stranami. Postupem doby pak došlo k odvratu od abstraktnosti závazku (kdy k tomu, aby měl závazek právní účinky, stačilo prosté složení slibu), a k příklonu k jeho kauzálnosti (v závazku musel být vyjádřen účel slibu, ospravedlňující stipulátorův požadavek vůči promissorovi).[20] V důsledku oslabování formy stipulace se tato časem stala neformálním slibem, jímž byly strany vázány pouze na základě své vůle.[21]

b) Konvenční pokuta

Již ve starší době bývala plnění, jež nebylo lze zachytit právně či která „neměla pro příjemce žádnou majetkovou hodnotu“,[22] zajišťována přísliby pokut (stipulationes poenae). Později sloužily konvenční pokuty stipulátorovi k utvrzení již existujících závazků. Ten po nesplnění promissorova závazku nemusel dokazovat výši škody, jež mu vznikla (a žalovat pak na náhradu škody), nýbrž jej mohl žalovat přímo o částku slíbenou (stipulovanou) v jejich smluvním ujednání.[23] Šlo tedy o jakousi sekundární povinnost, jež vznikala promissorovi po nesplnění jeho primární povinnosti vůči stipulátorovi.[24]

Konvenční pokuta se stávala splatnou vypršením lhůty k plnění či vykonáním toho, čeho se měl promissor zdržet. Nebyla-li lhůta k plnění závazku stanovena, stával se závazek splatným, jakmile mohlo být plněno. Promissor však v této situaci mohl splnit až do litiskontestace. Svůj závazek mohl splnit také pouze částečně s tím, že ve splněné části mu povinnost splnit závazek odpadla; toto však bylo možno jen tehdy, bylo-li to v souladu s úmyslem stran. V případě více dědiců jedné ze stran byli tito vázáni nedílně; jednotlivci pak pro parte.[25]

3. Druhy konvenční pokuty

1. Dělení dle žalovatelnosti plnění, jež konvenční pokuta zajišťuje:

a) Konvenční pokuta pravá

Pravou se stávala konvenční pokuta tehdy, připojovala-li se k hlavnímu závazku. Šlo tedy o stipulaci – podmíněnou splněním obligace hlavní –, jež usnadňovala stipulátorovo postavení. Byla-li hlavní obligace rovněž stipulací, mohl stipulátor požadovat – stipulační žalobou – jen smluvní pokutu. Jestliže však byl hlavní kontrakt bonae fidei či jinou kauzální (bezforemnou) smlouvou, mohl stipulátor požadovat stipulační žalobou smluvní pokutu, nebo žalobou z hlavního kontraktu splnění hlavní obligace. Jestliže stipulátor zvolil jednu možnost, přičemž by však na základě druhé získal více, mohl se tohoto rozdílu domáhat druhou ze zmíněných žalobou.

Kumulace právních nároků – zaplacení smluvní pokuty i splnění hlavního závazku – byla však možná pouze v případě, že si ji strany předem smluvily.

b) Konvenční pokuta nepravá

O nepravou konvenční pokutu se jednalo v případě, že tato zajišťovala nežalovatelné plnění. Mohlo se jednat o zajištění splnění hlavní obligace, jež se upínala k neurčitému předmětu (incertum) – hlavně ke konání (facere) –, a to až do doby, než se tato obligace stala žalovatelnou.

2. Dělení dle následku neplatnosti hlavní obligace:

a) Neplatnost konvenční pokuty

Jelikož se konvenční pokuta přidružovala k hlavní smlouvě, měla zpravidla akcesorickou povahu. S prohlášením hlavní smlouvy za neplatnou se potom stávala neplatnou i akcesorická konvenční pokuta.

b) Platnost konvenční pokuty

Nemělo-li pro stipulátora slíbené plnění majetkovou hodnotu či jednalo-li se o slíbené plnění ve prospěch třetí osoby či o slíbené jednání třetího, byl takový příslib – navzdory neplatnosti hlavní obligace – platný.

3. Dělení dle nároků vznikajících nesplněním hlavní obligace:

a) Nárok na zaplacení konvenční pokuty

Předmětem tohoto závazku – jedné uzavřené obligace – byla konvenční pokuta, již promissor platil po nesplnění primární obligace.

b) Nárok na zaplacení konvenční pokuty, nebo splnění primární obligace

Předmětem – v tomto případě dvou uzavíraných obligací – byly dva závazky: jeden se týkal plnění, kdežto druhý konvenční pokuty. Na základě nesplnění primárního závazku – plnění – mohl stipulátor uskutečnit ocenění (aestimatio) škody, jež mu nesplněním stipulace vznikla, nebo se na promissorovi domáhat zaplacení pokuty.

c) Nárok na zaplacení konvenční pokuty i splnění primární obligace

Ke kumulaci právních nároků – konvenční pokuty i splnění primárního závazku – mohlo dojít pouze na základě smluvního ujednání mezi stranami.

  1. ↑ BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994, s. 259.
  2. ↑ KINCL, Jaromír. URFUS, Valentin. SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 226.
  3. ↑ REBRO, Karol. BLAHO, Peter. Rímske právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, s. 289.
  4. ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského [online]. digi.law.cz. [cit. 02. 02. 2022]. https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/31/Pravni_dejiny_1801_1918_0056-1910-1.pdf?sequence=3&isAllowed=y, s. 4, 171. Cit. podle KINCL, Jaromír. Učebnice práva ve čtyřech knihách [online]. is.muni.cz. [cit. 21. 02. 2022]. https://is.muni.cz/el/phil/jaro2019/DSBcA027/um/Gaius-ucebnice-prava-ve-ctyrech-knihach.pdf
  5. ↑ HEYROVSKÝ, op. cit., s. 644–645.
  6. ↑ Obligací byl vázaný pouze promissor. Stipulátor nabýval právo podat žalobu v případě nedodržení slibu. DOMINGO, Rafael. Roman Law: An Introduction. London: Routledge, 2018, s. 185.
  7. ↑ Sponsio bylo institutem římského práva náboženského původu. Ibid., s. 184–185.
  8. ↑ LDT VIII, 22. Cit. podle SKŘEJPEK, Michal. Texty ke studiu římského práva. Praha: Orac, 2001, s. 45.
  9. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 226.
  10. ↑ Kupř. DOMINGO, op. cit., s. 185, má ale za to, že se jedná o dvě odlišné stipulační žaloby. O condictio jde tehdy, je-li předmětem stipulace platba pevně stanovené částky či individuální věc (res certa), zatímco o žalobu ex stipulatu se dle něj jedná v ostatních případech.
  11. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 244.
  12. ↑ DAJCZAK, Wojciech. GIARO, Tomasz. De Bérier, F. L. Právo římské: Základy soukromého práva. Olomouc, 2013, s. 317–318.
  13. ↑ D 45, 1, 141, 1. Citováno dle MOMMSEN, Theodorus (recogn.) – KRUEGER, Paulus (retract.). Digesta seu Pandectae Iustiniani Augusti. Vol. I.+II. Berolini : Apud Weidmanos, 1870. Citováno dle: The Roman Law Library [online]. [cit. 24. 02. 2022]. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/digest.htm
  14. ↑ DOMINGO, op. cit., s. 184. D 45, 1, 1, pr.
  15. ↑ Stipulace však zavazovala patera familiae, za něhož jednal jeho otrok či syn. DOMINGO, op. cit., s. 185. D 45, 1, 38, 17.
  16. ↑ D 45, 1, 1, 3.  
  17. ↑ SKŘEJPEK, M. Římské právo soukromé. Systém a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, s. 170.
  18. ↑ BORKOWSKI, J. A., Du PLESSIS, Paul. Textbook on Roman Law. Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 295. D 45, 1, 85, 7.
  19. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 244.
  20. ↑ DAJCZAK, GIARO, de BÉRIER, op. cit., s. 317–318.
  21. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 244.
  22. ↑ Ibid., s. 226.
  23. ↑ BARTOŠEK, op. cit., s. 259.
  24. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 226.
  25. ↑ HEYROVSKÝ, op. cit., s. 646.
Autoři článku: Vojtech.ertl (Vojtěch Ertl)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Konvenční_pokuta&oldid=382390“