Kontrola veřejné správy vykonávaná soudy

Z Iurium Wiki

Verze z 4. 3. 2017, 11:45, kterou vytvořil PHan (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Soudní kontrola veřejné správy vychází z článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Soudní kontrola veřejné správy je vykonávána zejména správním soudnictvím. Posláním soudů je poskytnout ochranu tam, kde bylo veřejnou správou narušeno právní postavení subjektů. Na soudní přezkum je nárok.

Dělení soudní kontroly

  1. Kontrola správními soudy - jsou nezávislé na veřejné správě, i na obecných soudech
  2. Kontrola obecnými soudy
  3. Kontrola ústavním soudem

Kontrola správními soudy

Ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Ve správním soudnictví rozhodují krajské soudy, to a prostřednictvím specializovaných senátů či samosoudců, a Nejvyšší správní soud, který rozhoduje o kasačních stížnostech. Úprava je zakotvena v soudním řádě správním. Subsidiárně je možné využít občanský soudní řád. Správní soudy uplatňují při přezkumu režim tzv. plné jurisdikce.[1]

Za současné právní úpravy soudy ve správním soudnictví rozhodují:

  1. o žalobách proti rozhodnutí
  2. o žalobách proti nečinnosti
  3. o žalobách proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu
  4. kompetenční žaloby

Dále správní soudnictví rozhoduje:

  1. ve věcech místního referenda
  2. v řízení o zrušení opatření obecné povahy
  3. kárné žaloby
  4. ve věcech krajského referenda
  5. ve věcech politických stran a hnutí[2]
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004 – 42
Z ustanovení § 85 s. ř. s. plyne, že ve vztahu mezi žalobou proti rozhodnutí a žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu má primát žaloba proti rozhodnutí a možnost úspěšně podat žalobu proti nezákonnému zásahu nastupuje teprve tehdy, pokud žaloba proti rozhodnutí nepřipadá v úvahu. Účastník řízení tedy nemůže volit, kterou z těchto žalob bude považovat za výhodnější a které řízení bude žalobou iniciovat.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2004, č. j. 1 Ans 1/2003 – 50
Žalobou na nečinnost se lze domáhat ochrany u soudu jen tehdy, pokud je správní orgán nečinný při vydání rozhodnutí, jímž má být založeno, změněno, zrušeno nebo závazně určeno právo nebo povinnost žalobce. Jestliže úkon správního orgánu nemůže zasáhnout do práv a povinností žalobce (není rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky § 65 odst. 1 s. ř. s.), není v pravomoci soudu poskytovat ve správním soudnictví ochranu proti správnímu orgánu, který je s provedením takového úkonu v prodlení; nemůže proto rozhodnout o povinnosti správního orgánu úkon provést.
Rozsudek ze dne 29. 11. 2012, č. j. 5 As 43/2012 – 40
Vyřízení obecné stížnosti odsouzeného podané dle § 26 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, příslušným zaměstnancem Vězeňské služby ČR nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Tím není vyloučena možnost přímé správní žaloby proti úkonu či nečinnosti Vězeňské služby, které byly předmětem stížnosti odsouzeného, zasahuje-li takový úkon nebo nečinnost do práv či povinností odsouzeného.

Kontrola obecnými soudy

Rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen "správní orgán") podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.[3] Jde o případy, v nichž rozhodl orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu. Úprava je zakotvena v části páté občanského soudního řádu. Soudnímu přezkum přísluší zásadně okresním soudům, někdy též krajským.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2005, č. j. 2 Aps 2/2005 – 43
Prodej obecního majetku (zde obecního bytu) se děje pomocí instrumentů soukromoprávní regulace, a proto se nemůže jednat o vztah veřejnoprávní; subjektivní práva osob v takových vztazích tak nejsou chráněna správním soudnictvím, neboť nespadají do okruhu subjektivních veřejných práv ve smyslu § 2 s. ř. s., nýbrž do okruhu subjektivních soukromých práv, o nichž podle § 7 o. s. ř. rozhodují soudy v občanském soudním řízení.


Kontrola Ústavním soudem

Ústavní soud může přezkoumat pravomocná rozhodnutí správních orgánů. Účastník řízení může podat ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí v případě, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva nebo svobody. Účastníkem řízení je i správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal. Ústavní stížnost lze podat do 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zjistí-li Ústavní soud, že opravdu došlo k zásahu do účastníkových práva, zruší stávající rozhodnutí nálezem.

Nicméně ústavní soud se nezabývá pouze ústavními stížnostmi, ale posuzuje i soulad normativních správních aktů s ústavním pořádkem. Jde zejména o oblast ústavnosti a zákonnosti právních předpisů obcí a krajů.[4]

Odkazy

  1. PRŮCHA, Petr. Správní právo: obecná část. 8., dopl. a aktualiz. vyd., (V nakl. Doplněk 3.). Brno: Doplněk, 2012, 427 s. ISBN 978-80-7239-281-0.
  2. § 4 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
  3. § 244 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
  4. PRŮCHA, Petr. Správní právo: obecná část. 8., dopl. a aktualiz. vyd., (V nakl. Doplněk 3.). Brno: Doplněk, 2012, 427 s. ISBN 978-80-7239-281-0.
Autoři článku: PHan (PHan)