Kontrakty v římském právu - reálné
Reálné kontrakty v římském právu požadují ke svému vzniku předání věci. Bylo nutno, aby měl věřitel věc v rukou. Pokud byla smlouva uzavřena bez věci, jednalo se pouze o smlouvu o smlouvě budoucí.
Obsah
Mutuum (zápůjčka)
Zápujčka byla smlouvou jednostrannou. Z toho plyne, že má pouze jednu žalobu. Mutuum je nejstarším a nejdůležitějším reálným, pojmenovaným kontraktem. S cílem posytnout druhému úvěr převede věřitel do vlastnictví dlužníkova určité množství věcí zastupitelných (genericky určených) a dlužníka si tak zaváže, aby mu po nějakém čase totéž množství věcí téhož druhu vrátil[1] Genericky určené věci jsou takové, kde nezáleží na individuálním předmětu, ale je rozhodující počet, míra nebo váha určitého druhu. Jsou to věci, které měříme, vážíme nebo počítáme. Příkladem může být víno, obilí, olej, zlato, stříbro.[2] Čas na vrácení je buď ujednán nebo může věřitel žádat vrácení kdykoli. Věřiteli příslušena žaloba, actio certae pecuniae, jednalo-li se o peníze tak actio certae creditae rei. Dlužník mohl být žalován jen na danou sumu, nepříslušely mu žádné úroky.
Commodatum (půjčka/výpůjčka)
Commodatum byla stejně jako depositum a pignus dvoustrannou nerovnou smlouvou. Obsahuje dvě žaloby, jednu hlavní a druhou žalobu. Jednu na vrácení plněného a druhou na slíbené protiplnění. Je dvoustranná smlouva nerovná, při kterém věřitel - komodant dává dlužníkovi - komodatáři individuálně určenou věc do bezplatného užívání na určitou dobu s tím, že komodatář potom věc neporušenou vrátí[3] Komodatář musel věc vrátit n eporušenou a byl také zodpovědný za nižší náhodu (napříkald za krádež nebo ztrátu). Komodatář oproti tomu měl právo na vrácení svých nákladů, pokud věc užitečně vylepšil nebo mu způsobila škoduo, které mohl komodant předejít.
Depositum (úschova)
Depositum je také dvoustrannou smlouvou nerovnou. Deponent při ní odevzdává do detence depozitáře nějakou movitou věc, aby ji bezplatně ohlídal a na vyzvání deponentovi vrátil[4] Depozitář věc nesmí užívat a odpovídá i za náhodu. První žaloba se nazývá actio depositi directa, žaloba na vydání věci, druhou je actio depositi contraria, která znamená nároky depozitáře vůči deponentovi.
Pignus (smlouva o zástavě ruční)
Pignus je posledním pojmenovaným, reálným kontraktem. Věřitel odevzdává movitou nebo nemovitou věc, aby zajišťovala jeho pohledávku. Pokud dlužník zaplatí dluh, musí mu věřitel věc vrátit, a to bez poškození a se vším přírůstkem. K navrácení věci sloužila actio pigneraticia directa. Zájmy věřitele bránila actio pigneraticia contraria. Věřitel měl nárok na náhradu nákladů nebo na způsobenou škodu, kterou utrpěl zástavou.[5]
Odkazy
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 245 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 87 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 246 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 247 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 247 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
