Křivé obvinění

Z Iurium Wiki
Našli jste v článku závažné chyby? Klikněte prosím.
Tato revize článku byla z tohoto počítače již nedávno hodnocena!
   
   Děkujeme za Vaše hodnocení (★)   
star1-0star2-0star3-0star4-0star5-0
Přejít na: navigace, hledání

Křivé obvinění chápeme jako úmyslně lživé obvinění z trestného činu, nerozhodné vůči komu sdělí takovouto nepravdivou informaci; jakákoli informace, z níž vyplývá, že se dopustil TČ, např. i kolegovi v práci, kadeřnici, vztahuje se jen na TČ; NENÍ možný jednočinný souběh s TČ pomluvy; může se ho dopustit i sám obviněný. Upravuje § 345.


Uvedeného trestného činu se podle soudů dopustil tím, že na policii měl záměrně nepravdivě uvádět, že mu revizor “po cca minutu trvajícím kroucení ruky trvale odcizil jeho digitální diktafon“, že “se revizoři dočasně zmocnili jeho dvou mobilních telefonů, z nichž se snažili smazat data“, přičemž “tomuto jednání nečinně přihlíželi přivolaní policisté“, a že “měl u sebe obálku s částkou 10.000 Kč a tuto po celém incidentu s revizory [a policisty] postrádá“. Stěžovatelovo tvrzení o fyzickém napadení revizorem naopak jako křivé obvinění hodnoceno nebylo, protože podle soudů mohlo mít “nikoliv zcela nepravdivé jádro“.

Jedinými přímými důkazy, jimiž podle soudů byla prokázána nepravdivost stěžovatelových tvrzení, byly svědecké výpovědi zúčastněných policistů a revizorů, které soudy nezpochybnily s tím, že tito svědci vypovídali pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.

Ústavní soud soudům nejprve vytkl, že se v zásadě vůbec nevěnovaly posouzení věrohodnosti výpovědí policistů a revizorů. To přitom bylo o to potřebnější, že zde nebyly žádné jiné přímé důkazy, a jednalo se tedy o situaci “tvrzení proti tvrzení“. Navíc soudy vůbec nezohlednily ani možnost postihu naopak policistů a revizorů v případě, že by se tvrzení stěžovatele ukázala pravdivými. V situaci “tvrzení proti tvrzení“ jsou však obecné soudy vždy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Povinnost důkladného posouzení věrohodnosti i celkového hodnocení takových svědeckých výpovědí je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy takové svědecké výpovědi představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného. Uvedeným povinnostem však obecné soudy v posuzovaném případě vůbec nedostály, pokud se spokojily s nepřesvědčivým konstatováním, že dotčení svědci vypovídali pod hrozbou sankce za případnou křivou výpověď. Ostatně za použití takové argumentace by ani nebylo možno stíhat stěžovatele za křivé obvinění, neboť i on své trestní oznámení učinil po poučení o trestněprávních důsledcích uvedení nepravdivých informací.

Ústavní soud též připomněl, že v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, v žádném případě nelze bez dalšího přikládat větší váhu výpovědím policistů jako vykonavatelů veřejné moci, oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž je veřejná moc vykonávána. To platí zejména v případě jejich konfliktu. Automatické favorizování výpovědí policistů před výpověďmi údajných poškozených by také mohlo zásadně znemožnit potírání tolik nežádoucí nezákonné činnosti policistů, tedy těch, kteří naopak na dodržování zákonů mají dohlížet.

I. ÚS 520/16