Iura novit curia

Z Iurium Wiki
Našli jste v článku závažné chyby? Klikněte prosím.
Tato revize článku byla z tohoto počítače již nedávno hodnocena!
   
   Děkujeme za Vaše hodnocení (★)   
star1-0star2-0star3-0star4-0star5-0
Přejít na: navigace, hledání

V českém soudnictví platí tradiční zásada, že soud zná právo (iura novit curia) a jeho činností je nalézání práva, a to podřazováním konkrétního případu pod obecnou právní normu. Soud není vázán právními názory účastníků řízení, přísluší mu zásada volného hodnocení důkazů a nalézání práva je jeho výsostnou pravomocí. Soud tak civilním řízení poskytuje postupem podle občanského soudního řádu ochranu soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků.

Naproti tomu účastník sporného řízení před soudem „právo znát nemusí“, není jeho povinností předestírat právní hodnocení věci, uvádět judikaturu, odkazovat na právní literaturu. Samozřejmě tak činit může a lze to jen doporučit. Účastník má podle platného občanského soudního řádu povinnost (zejména pokud chce ve sporu uspět) vylíčit všechny rozhodné skutečnosti, tedy povinnost tvrzení, navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení, povinnost důkazní. Účastník v pozici žalobce má ještě povinnost uvést, čeho se domáhá. Aspoň tak tomu bylo doposud.

Do této zavedené praxe poněkud zasáhl rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 ze dne 16. 9. 2015 ve věci zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, když soud v tomto rozsudku mimo jiné uvedl:

V řízení je to žalobce, kdo žalobou uplatňuje nárok na zaplacení peněžité částky, kterou považuje za přiměřené zadostiučinění. Aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy na žalobci, aby v rámci žaloby provedl srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk.

Zcela zjevně by se ukázala nesprávnost požadavku soudu v situaci, když by účastníkem řízení byl žalobce bez právního vzdělání a bez zastoupení advokátem. Ani ve sporech o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním není zastoupení advokátem povinné a žalobci by v důsledku takového postupu soudu byla fakticky odepřena spravedlnost, i když by dostál své povinnosti tvrdit a přeložil by důkazy, neboť by ztroskotal na požadavku předložit rozbor judikatury.

Máme za to, že není možné spojit povinnost neoznačení přiléhavé judikatury s neunesením břemene tvrzení nebo důkazního břemene a tedy s neúspěchem ve věci, když se ani o jedno nejedná. To by soud mohl udělat pouze za předpokladu, zakládalo-li by se v budoucnu uložení takové povinnosti spolu s následky jejího nesplnění na zákonném ustanovení, konkrétně tedy v některém z ustanovení občanského soudního řádu, což se zatím nestalo. Přenesení takové povinnosti na účastníky by nejspíše muselo být spojeno i s povinným zastoupením advokátem.[1]
  1. Uložení procesní povinnosti nad rámec zákona epravo.cz | 18.7.2016 | Rubrika: Články, praktické rady, občanské právo, Články a komentáře, ostatní právní obory | Strana: 0 | Téma: Nejvyšší soud ČR JUDr. Ervín Perthen, MBA,