Formulový proces: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Značka: přepnuto z VisualEditoru)
(Značka: přepnuto z VisualEditoru)
Řádek 9: Řádek 9:
  
 
== Jednání před magistrátem (''in iure'') ==
 
== Jednání před magistrátem (''in iure'') ==
Toto stádium se konalo před pontifikem nebo od konce 2. století př. n. l. před magistrátem, kterým byl ve většině případů praetor.<ref>Ibidem s. 61.</ref>  První fáze sloužila k objasnění právní stránky případu, a to součinností obou stran a praetora. Cílem bylo vytvoření smlouvy mezi stranami, jejíž právní otázka je následně rozhodnuta po skutkovém přezkoumání soudcem. Dohoda se skládá z žalobcovy ''editio actionis'', což byla specifikace nároku a souhlasného projevu žalovaného ''iudicium accipere''. Po ní vydá praetor příkaz soudci, aby soudil podle dané písemné formule.<ref>Vážný, J. Římský Proces Civilní. s. 25.</ref>  Aby se jednalo o legitimní proces, musely obě strany být římskými občany, jednání se muselo konat v Římě nebo jeho nejbližším okolí, spor se podroboval nálezu samosoudce, který byl rovněž římským občanem a musel být rozsouzen do jednoho roku a šesti měsíců jinak tzv. odumíral. Na druhé straně máme spory, které se konají z moci úřední, kde mohou figurovat i cizinci a řízení může probíhat dál od Říma, v takové spory jsou po právu platné po dobu úřední pravomoci toho, kdo jejich konání přikázal.   
+
Toto stádium se konalo před pontifikem nebo od konce 2. století př. n. l. před magistrátem, kterým byl ve většině případů praetor.<ref>Ibidem s. 61.</ref>  První fáze sloužila k objasnění právní stránky případu, a to součinností obou stran a praetora. Cílem bylo vytvoření smlouvy mezi stranami, jejíž právní otázka je následně rozhodnuta po skutkovém přezkoumání soudcem. Dohoda se skládá z žalobcovy ''editio actionis'', což byla specifikace nároku a souhlasného projevu žalovaného ''iudicium accipere''. Po ní vydá praetor příkaz soudci, aby soudil podle dané písemné formule.<ref>Vážný, J. Římský Proces Civilní. s. 25.</ref>  Aby se jednalo o legitimní proces, musely obě strany být římskými občany, jednání se muselo konat v Římě nebo jeho nejbližším okolí, spor se podroboval nálezu samosoudce, který byl rovněž římským občanem a musel být rozsouzen do jednoho roku a šesti měsíců jinak tzv. odumíral. Na druhé straně máme spory, které se konají z moci úřední, kde mohou figurovat i cizinci a řízení může probíhat dál od Říma, v takové spory jsou po právu platné po dobu úřední pravomoci toho, kdo jejich konání přikázal.<ref>Gai Inst. 4, 104.</ref>  
  
Formulový proces začínal vyzváním žalovaného žalobcem, aby se dostavil před praetora, přičemž ho také seznámil se skutečností, že jej žaluje a z čeho. V případě, že žalovaný výzvu neuposlechl, nastoupily trestní pokuty uvedené v praetorském ediktu a až jako poslední prostředek měl žalobce možnost použít násilí.  Pokud není žalovanému věc jasná, mohly se strany dohodnout na odložení zahájení řízení in iure na pozdější den.  Žalobce tuto možnost připustil, pokud se žalovaný zaručil pomocí ''vadimonium'', tedy verbálním slibem dostavit se, mnohdy zřízené se zajištěním například ve formě rukojmího. Při jeho nesplnění bylo možno žalovat o zaplacení peněžité sumy.  Mohlo dojít i k situaci, kdy bylo předloženo více formulí ke schválení, které měly být následně určeny jednomu soudci. K tomu docházelo například když žalobce uplatňoval proti žalovanému více žalob. Více různých formulí se schvalovalo také v případě, že žalovaný současně podával žalobu proti žalobci.  
+
Formulový proces začínal vyzváním žalovaného žalobcem, aby se dostavil před praetora, přičemž ho také seznámil se skutečností, že jej žaluje a z čeho. V případě, že žalovaný výzvu neuposlechl, nastoupily trestní pokuty uvedené v praetorském ediktu a až jako poslední prostředek měl žalobce možnost použít násilí.<ref>Rebro, K., Blaho, P. Rímske právo. s. 130.</ref> Pokud není žalovanému věc jasná, mohly se strany dohodnout na odložení zahájení řízení ''in iure'' na pozdější den.<ref>Vážný, J. Římský Proces Civilní. s. 27.</ref> Žalobce tuto možnost připustil, pokud se žalovaný zaručil pomocí ''vadimonium'', tedy verbálním slibem dostavit se, mnohdy zřízené se zajištěním například ve formě rukojmího. Při jeho nesplnění bylo možno žalovat o zaplacení peněžité sumy.<ref>Heyrovský, L. Římský civilní proces. s. 231.</ref> Mohlo dojít i k situaci, kdy bylo předloženo více formulí ke schválení, které měly být následně určeny jednomu soudci. K tomu docházelo například když žalobce uplatňoval proti žalovanému více žalob. Více různých formulí se schvalovalo také v případě, že žalovaný současně podával žalobu proti žalobci.<ref>Ibidem s. 236.</ref>
  
Před samotným jednáním musel praetor ověřit, zda strany mají způsobilost být procesními stranami, také že mají způsobilost samostatně procesně jednat a že mají způsobilost postulační, tedy přednášet procesní návrhy. Zkoumala se také věcná a místní příslušnost magistráta. Věcně byli omezeni například aedilové, a to na spory z obchodů uzavřených na římském tržišti. Místní příslušnost se určovala podle žalovaného podle zásady ''actor forum rei sequitur'' neboli, že žalobce následuje žalovaného na jeho soud. Pokud praetor zjistil v některé podmínce nedostatek, odepřel z úřední povinnosti svou součinnost.  Tento úkon praetora zastavuje proces a zabraňuje žalobci jeho další vedení, tudíž nedojde ani k litiskontestaci ani k dosazení následného soudce. Pokud došlo k odmítnutí žaloby (''actio denegata'') kvůli procesním nedostatkům nebyl spor rozhodnut, zatímco v případě důvodů materiálního práva bylo tímto rozhodnuto ve věci samé, a to osvobozením žalovaného. Nejednalo se ale o rozhodnutí stejné váhy, jako rozsudek soudce, nejednalo se o neodvolatelný rozsudek. Tím, že vůbec nedošlo k litiskontestaci a rozhodnutí soudcem, nepřichází zde v úvahu překážka věci rozsouzené a kdykoli mohlo dojít k opětovnému podání žaloby.  
+
Před samotným jednáním musel praetor ověřit, zda strany mají způsobilost být procesními stranami, také že mají způsobilost samostatně procesně jednat a že mají způsobilost postulační, tedy přednášet procesní návrhy. Zkoumala se také věcná a místní příslušnost magistráta. Věcně byli omezeni například aedilové, a to na spory z obchodů uzavřených na římském tržišti. Místní příslušnost se určovala podle žalovaného podle zásady ''actor forum rei sequitur'' neboli, že žalobce následuje žalovaného na jeho soud. Pokud praetor zjistil v některé podmínce nedostatek, odepřel z úřední povinnosti svou součinnost.<ref>Vážný, J. Římský Proces Civilní. s. 50.</ref> Tento úkon praetora zastavuje proces a zabraňuje žalobci jeho další vedení, tudíž nedojde ani k litiskontestaci ani k dosazení následného soudce. Pokud došlo k odmítnutí žaloby (''actio denegata'') kvůli procesním nedostatkům nebyl spor rozhodnut, zatímco v případě důvodů materiálního práva bylo tímto rozhodnuto ve věci samé, a to osvobozením žalovaného. Nejednalo se ale o rozhodnutí stejné váhy, jako rozsudek soudce, nejednalo se o neodvolatelný rozsudek. Tím, že vůbec nedošlo k litiskontestaci a rozhodnutí soudcem, nepřichází zde v úvahu překážka věci rozsouzené a kdykoli mohlo dojít k opětovnému podání žaloby.<ref>Heyrovský, L. Římský civilní proces. s. 242.</ref>
  
V jednání před praetorem pronesl žalovaný svou žalobu a formuli, již by chtěl použít a požádal praetora o povolení spor vést a o přiznání dané žaloby. Žalobce pronesl svou protiargumentaci s uvedením faktických i právních důvodů pro zamítnutí žaloby. Na základě obou promluv praetor rozhodl, zda žalobu připustí, a v jakém rozsahu, nebo zamítne. Měl také možnost žalobu připustit, ale poupravit formuli, aby odrážela i námitky žalovaného.  Žalovaný může popírat nárok, ale přitom schvalovat navrženou formuli, která se doplní o případ, co se stane, pokud vyhraje spor on, nebo může popírat jak nárok žalobce, tak i jím navrhnutou formuli. Pokud nastal spor i ve formuli, náleželo praetorovi, aby rozhodl o její formulaci. Zamítnout celou žalobu mohl pouze ze zjevných důvodů, jelikož nebyl oprávněný zkoumat materiální stránku věci.  
+
V jednání před praetorem pronesl žalovaný svou žalobu a formuli, již by chtěl použít a požádal praetora o povolení spor vést a o přiznání dané žaloby. Žalobce pronesl svou protiargumentaci s uvedením faktických i právních důvodů pro zamítnutí žaloby. Na základě obou promluv praetor rozhodl, zda žalobu připustí, a v jakém rozsahu, nebo zamítne. Měl také možnost žalobu připustit, ale poupravit formuli, aby odrážela i námitky žalovaného.<ref>Kocourek, A. The Formula Procedure of Roman Law [online]. https://www.jstor.org/stable/pdf/1063089.pdf  s. 437.</ref> Žalovaný může popírat nárok, ale přitom schvalovat navrženou formuli, která se doplní o případ, co se stane, pokud vyhraje spor on, nebo může popírat jak nárok žalobce, tak i jím navrhnutou formuli. Pokud nastal spor i ve formuli, náleželo praetorovi, aby rozhodl o její formulaci. Zamítnout celou žalobu mohl pouze ze zjevných důvodů, jelikož nebyl oprávněný zkoumat materiální stránku věci.<ref>Vážný, J. Římský Proces Civilní. s. 28.</ref>
Žalobce mohl taktéž uznat žalobu – ''confessio in iure'' – čímž se spor vyřešil. V případě, že byl nadále spor o výši nároku, mohl praetor přiznat žalobu z uznání – ''actio confessoria''. Spor mohl být vyřešen i přísahou – ''iusiurandum in iure'' – což znamenalo, že po vyzvání žalobcem žalovaný odpřisáhnul, že mu nic nedluží. Žalovaný měl tři možnosti, odpřisáhnout a ukončit spor, nebo přísahu odepřít a být ''indefensus'', anebo mohl přísahu vrátit žalobci, aby přísahal, že mu žalovaný dluží to, čeho se domáhá. Když žalobce odpřisáhnul, získal tím exekuční titul proti žalovanému.
 
  
Dalším možnou situací je, že žalovaný pouze doplňuje skutkový stav, který přednesl žalobce, o skutečnosti, které žalobu omezují, odkládají nebo paralyzují a praetor je pak následně zaznamenával do formule jako námitky exceptio. Jednalo se o negativní podmínky odsouzení, kterými se v dalším stadiu soudce musel zabývat. Rozlišujeme také námitky, které do formule zapisovány být musely, z důvodu, že je uznal pouze praetor, a námitky, které uznávalo samotné civilní právo, které do formule být zaznamenány nemusely, přičemž u žalob ''bonae fidei'' mohla být námitka ''exceptio doli'' uplatněna i bez výslovného uvedení ve formuli a kdykoli během řízení.
+
Žalobce mohl taktéž uznat žalobu – ''confessio in iure'' – čímž se spor vyřešil. V případě, že byl nadále spor o výši nároku, mohl praetor přiznat žalobu z uznání ''actio confessoria''. Spor mohl být vyřešen i přísahou – ''iusiurandum in iure'' – což znamenalo, že po vyzvání žalobcem žalovaný odpřisáhnul, že mu nic nedluží. Žalovaný měl tři možnosti, odpřisáhnout a ukončit spor, nebo přísahu odepřít a být ''indefensus'', anebo mohl přísahu vrátit žalobci, aby přísahal, že mu žalovaný dluží to, čeho se domáhá. Když žalobce odpřisáhnul, získal tím exekuční titul proti žalovanému.<ref>Rebro, K., Blaho, P. Rímske právo. s. 130.</ref>  
V rámci první fáze procesu se sestavovala tzv. formule, která byla sepsána podle určitého vzoru, pouze ve výjimečných případech se sestavovala zcela nová, a byla upravena pro účely daného sporu. Základem formulového procesu byla dohoda stran o soudci, který bude věc v další fázi zkoumat, jakož i dohoda o předmětu sporu a o podřízení se rozsudku – ''litis contestatio''.   
 
  
Litiskontestace je vyjádření stran sporu, že se zavazují vést svůj spor podle dohodnuté a praetorem schválené formule a je považována za vlastní začátek sporu a přináší závažné právní účinky. Měnila povahu práv a povinností obou stran řízení, přičemž se zvyšovala odpovědnost žalovaného. Po jejím skončení již nebylo možno měnit a nijak zasahovat do znění formule. Pro řízení a vynesení rozsudku je důležitý právní stav v okamžiku litiskontestace. V případě, že strana zemřela, přecházely žalované nároky litiskontestací na dědice. A žalovaný ani žalobce nesměli po litiskontestaci věc, která byla předmětem sporu, zcizit.  
+
Dalším možnou situací je, že žalovaný pouze doplňuje skutkový stav, který přednesl žalobce, o skutečnosti, které žalobu omezují, odkládají nebo paralyzují a praetor je pak následně zaznamenával do formule jako námitky – exceptio. Jednalo se o negativní podmínky odsouzení, kterými se v dalším stadiu soudce musel zabývat. Rozlišujeme také námitky, které do formule zapisovány být musely, z důvodu, že je uznal pouze praetor, a námitky, které uznávalo samotné civilní právo, které do formule být zaznamenány nemusely, přičemž u žalob ''bonae fidei'' mohla být námitka ''exceptio doli'' uplatněna i bez výslovného uvedení ve formuli a kdykoli během řízení.<ref>Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. s.121-122.</ref>
  
 +
V rámci první fáze procesu se sestavovala tzv. formule, která byla sepsána podle určitého vzoru, pouze ve výjimečných případech se sestavovala zcela nová, a byla upravena pro účely daného sporu. Základem formulového procesu byla dohoda stran o soudci, který bude věc v další fázi zkoumat, jakož i dohoda o předmětu sporu a o podřízení se rozsudku – ''litis contestatio''.<ref>Rebro, K., Blaho, P. Rímske právo. s. 131.</ref> 
  
----[[:Soubor:///C:/Users/Margareta/Desktop/MUNI/Encyklopedická práce/Formulový proces.docx# ftnref1|[1]]] Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. ''Římské právo.'' s. 116-117.
+
Litiskontestace je vyjádření stran sporu, že se zavazují vést svůj spor podle dohodnuté a praetorem schválené formule a je považována za vlastní začátek sporu a přináší závažné právní účinky. Měnila povahu práv a povinností obou stran řízení, přičemž se zvyšovala odpovědnost žalovaného. Po jejím skončení již nebylo možno měnit a nijak zasahovat do znění formule. Pro řízení a vynesení rozsudku je důležitý právní stav v okamžiku litiskontestace. V případě, že strana zemřela, přecházely žalované nároky litiskontestací na dědice. A žalovaný ani žalobce nesměli po litiskontestaci věc, která byla předmětem sporu, zcizit.<ref>Litiskontestace [online]. [cit. 30.05.2021]. https://pravo.studentske.cz/2008/05/litiskontestace-litiscontestatio.html</ref>
 
 
[[:Soubor:///C:/Users/Margareta/Desktop/MUNI/Encyklopedická práce/Formulový proces.docx# ftnref2|[2]]] Gai Inst. 4, 30 citováno dle Kincl, J. ''Gaius: Učebnice ve čtyřech knihách''. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007
 
 
 
[[:Soubor:///C:/Users/Margareta/Desktop/MUNI/Encyklopedická práce/Formulový proces.docx# ftnref3|[3]]] Vážný, J. ''Římský Proces Civilní''. s. 24.
 
 
 
[[:Soubor:///C:/Users/Margareta/Desktop/MUNI/Encyklopedická práce/Formulový proces.docx# ftnref4|[4]]] Ibidem s. 125.
 
 
 
[[:Soubor:///C:/Users/Margareta/Desktop/MUNI/Encyklopedická práce/Formulový proces.docx# ftnref5|[5]]] Ibidem s. 117.
 
 
 
[[:Soubor:///C:/Users/Margareta/Desktop/MUNI/Encyklopedická práce/Formulový proces.docx# ftnref6|[6]]] Rebro, K., Blaho, P. ''Rímske právo.'' s. 115.
 
 
 
[[:Soubor:///C:/Users/Margareta/Desktop/MUNI/Encyklopedická práce/Formulový proces.docx# ftnref7|[7]]] Ibidem s. 128.
 
 
 
[[:Soubor:///C:/Users/Margareta/Desktop/MUNI/Encyklopedická práce/Formulový proces.docx# ftnref8|[8]]] ''Roman Law and Rhetoric'' [online]. Persée''.'' [cit. 16.05.2021]. <nowiki>https://www.persee.fr/doc/rbph_0035-0818_2006_num_84_1_5006</nowiki>, s. 61.
 

Verze z 9. 2. 2022, 13:43

Úvod

Římské právo procesní se vyvíjelo skrze tři základní překrývající se etapy soudních procesů. První a nejstarší etapou byl proces legisakční, který se vyznačoval tvrdým formalismem v průběhu celého řízení. Legisakční proces byl příliš rigidní a nestačil se přizpůsobovat dynamickým změnám ve společenském vývoji.[1] Gaius jako jeho další chybu uvádí, že kvůli starým právníkům, kteří velmi puntičkářsky tvořili právo, mohlo i jen nepatrné zmýlení vést k prohře sporu.[2] Proto bylo v polovině 2. století př. n. l. vydáním Aebutiova zákona fakultativně pro určité případy umožněno užití další formy procesu, známé jako formulae sive concepta verba neboli proces formulový, popřípadě proces s formulemi. Až zákon Iuliův zavedl toto řízení obligatorně a zrušil tak, až na několik výjimek, řízení legiskační.[3] Posledním procesem, který se začal uplatňovat již za éry Oktaviána Augusta, byl proces kogniční, neboli extraordinaria cognitio, kde bylo rozhodnutí v rukou určitých úředníků.[4]

Přesná historie formulového procesu není známá, ale nejpravděpodobněji se vyvinul z procesní praxe cizineckého praetora. Praetor měl volnější postavení, jelikož nebyl vázán civilními právními normami. Rozhodoval, jak se bude postupovat dál a jaké právo se pro daný případ užije. Díky tomu byli soudci do značné míry na praetorovi závislí a význam instrukcí, které vydával získávaly stále větší váhu. Tato instrukce obsahovala hlavně základní vylíčení skutkových událostí a jejich právní zhodnocení. Soudcům byla předkládána v písemné podobě a začala se označovat jako formula i concepta verba, což v překladu znamená slovní shrnutí. Na konci shrnutí byl příkaz k osvobození či odsouzení žalovaného podle prokázání pravdivosti tvrzení.[5]

Pro všechny soukromoprávní spory byl pak tento proces umožněn zákonem císaře Augusta lex Iulia iudiciorum privatorum o soudním procesu z roku 17 př. n. l. Postupem času byl však vytlačen procesem kogničním.[6]

Formulový proces řešil hlavní nedostatky procesu legisakčního. Nově se soudních sporů mohli účastnit i cizinci a úloha soudního magistráta vzrostla. Magistrát byl v řízení in iure aktivnější, čímž se zamezilo přílišné formálnosti.[7] Na rozdíl od legisakčního procesu nečinily strany své tvrzení ústně, ale sepisovaly je do formule, která už neměla limitovaný počet právních problémů.[8] I formulový proces se skládal ze dvou etap, prvním bylo jednání in iure a druhým apud iudicem.

Jednání před magistrátem (in iure)

Toto stádium se konalo před pontifikem nebo od konce 2. století př. n. l. před magistrátem, kterým byl ve většině případů praetor.[9] První fáze sloužila k objasnění právní stránky případu, a to součinností obou stran a praetora. Cílem bylo vytvoření smlouvy mezi stranami, jejíž právní otázka je následně rozhodnuta po skutkovém přezkoumání soudcem. Dohoda se skládá z žalobcovy editio actionis, což byla specifikace nároku a souhlasného projevu žalovaného iudicium accipere. Po ní vydá praetor příkaz soudci, aby soudil podle dané písemné formule.[10] Aby se jednalo o legitimní proces, musely obě strany být římskými občany, jednání se muselo konat v Římě nebo jeho nejbližším okolí, spor se podroboval nálezu samosoudce, který byl rovněž římským občanem a musel být rozsouzen do jednoho roku a šesti měsíců jinak tzv. odumíral. Na druhé straně máme spory, které se konají z moci úřední, kde mohou figurovat i cizinci a řízení může probíhat dál od Říma, v takové spory jsou po právu platné po dobu úřední pravomoci toho, kdo jejich konání přikázal.[11]

Formulový proces začínal vyzváním žalovaného žalobcem, aby se dostavil před praetora, přičemž ho také seznámil se skutečností, že jej žaluje a z čeho. V případě, že žalovaný výzvu neuposlechl, nastoupily trestní pokuty uvedené v praetorském ediktu a až jako poslední prostředek měl žalobce možnost použít násilí.[12] Pokud není žalovanému věc jasná, mohly se strany dohodnout na odložení zahájení řízení in iure na pozdější den.[13] Žalobce tuto možnost připustil, pokud se žalovaný zaručil pomocí vadimonium, tedy verbálním slibem dostavit se, mnohdy zřízené se zajištěním například ve formě rukojmího. Při jeho nesplnění bylo možno žalovat o zaplacení peněžité sumy.[14] Mohlo dojít i k situaci, kdy bylo předloženo více formulí ke schválení, které měly být následně určeny jednomu soudci. K tomu docházelo například když žalobce uplatňoval proti žalovanému více žalob. Více různých formulí se schvalovalo také v případě, že žalovaný současně podával žalobu proti žalobci.[15]

Před samotným jednáním musel praetor ověřit, zda strany mají způsobilost být procesními stranami, také že mají způsobilost samostatně procesně jednat a že mají způsobilost postulační, tedy přednášet procesní návrhy. Zkoumala se také věcná a místní příslušnost magistráta. Věcně byli omezeni například aedilové, a to na spory z obchodů uzavřených na římském tržišti. Místní příslušnost se určovala podle žalovaného podle zásady actor forum rei sequitur neboli, že žalobce následuje žalovaného na jeho soud. Pokud praetor zjistil v některé podmínce nedostatek, odepřel z úřední povinnosti svou součinnost.[16] Tento úkon praetora zastavuje proces a zabraňuje žalobci jeho další vedení, tudíž nedojde ani k litiskontestaci ani k dosazení následného soudce. Pokud došlo k odmítnutí žaloby (actio denegata) kvůli procesním nedostatkům nebyl spor rozhodnut, zatímco v případě důvodů materiálního práva bylo tímto rozhodnuto ve věci samé, a to osvobozením žalovaného. Nejednalo se ale o rozhodnutí stejné váhy, jako rozsudek soudce, nejednalo se o neodvolatelný rozsudek. Tím, že vůbec nedošlo k litiskontestaci a rozhodnutí soudcem, nepřichází zde v úvahu překážka věci rozsouzené a kdykoli mohlo dojít k opětovnému podání žaloby.[17]

V jednání před praetorem pronesl žalovaný svou žalobu a formuli, již by chtěl použít a požádal praetora o povolení spor vést a o přiznání dané žaloby. Žalobce pronesl svou protiargumentaci s uvedením faktických i právních důvodů pro zamítnutí žaloby. Na základě obou promluv praetor rozhodl, zda žalobu připustí, a v jakém rozsahu, nebo zamítne. Měl také možnost žalobu připustit, ale poupravit formuli, aby odrážela i námitky žalovaného.[18] Žalovaný může popírat nárok, ale přitom schvalovat navrženou formuli, která se doplní o případ, co se stane, pokud vyhraje spor on, nebo může popírat jak nárok žalobce, tak i jím navrhnutou formuli. Pokud nastal spor i ve formuli, náleželo praetorovi, aby rozhodl o její formulaci. Zamítnout celou žalobu mohl pouze ze zjevných důvodů, jelikož nebyl oprávněný zkoumat materiální stránku věci.[19]

Žalobce mohl taktéž uznat žalobu – confessio in iure – čímž se spor vyřešil. V případě, že byl nadále spor o výši nároku, mohl praetor přiznat žalobu z uznání – actio confessoria. Spor mohl být vyřešen i přísahou – iusiurandum in iure – což znamenalo, že po vyzvání žalobcem žalovaný odpřisáhnul, že mu nic nedluží. Žalovaný měl tři možnosti, odpřisáhnout a ukončit spor, nebo přísahu odepřít a být indefensus, anebo mohl přísahu vrátit žalobci, aby přísahal, že mu žalovaný dluží to, čeho se domáhá. Když žalobce odpřisáhnul, získal tím exekuční titul proti žalovanému.[20]

Dalším možnou situací je, že žalovaný pouze doplňuje skutkový stav, který přednesl žalobce, o skutečnosti, které žalobu omezují, odkládají nebo paralyzují a praetor je pak následně zaznamenával do formule jako námitky – exceptio. Jednalo se o negativní podmínky odsouzení, kterými se v dalším stadiu soudce musel zabývat. Rozlišujeme také námitky, které do formule zapisovány být musely, z důvodu, že je uznal pouze praetor, a námitky, které uznávalo samotné civilní právo, které do formule být zaznamenány nemusely, přičemž u žalob bonae fidei mohla být námitka exceptio doli uplatněna i bez výslovného uvedení ve formuli a kdykoli během řízení.[21]

V rámci první fáze procesu se sestavovala tzv. formule, která byla sepsána podle určitého vzoru, pouze ve výjimečných případech se sestavovala zcela nová, a byla upravena pro účely daného sporu. Základem formulového procesu byla dohoda stran o soudci, který bude věc v další fázi zkoumat, jakož i dohoda o předmětu sporu a o podřízení se rozsudku – litis contestatio.[22]

Litiskontestace je vyjádření stran sporu, že se zavazují vést svůj spor podle dohodnuté a praetorem schválené formule a je považována za vlastní začátek sporu a přináší závažné právní účinky. Měnila povahu práv a povinností obou stran řízení, přičemž se zvyšovala odpovědnost žalovaného. Po jejím skončení již nebylo možno měnit a nijak zasahovat do znění formule. Pro řízení a vynesení rozsudku je důležitý právní stav v okamžiku litiskontestace. V případě, že strana zemřela, přecházely žalované nároky litiskontestací na dědice. A žalovaný ani žalobce nesměli po litiskontestaci věc, která byla předmětem sporu, zcizit.[23]

  1. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. s. 116-117.
  2. Gai Inst. 4, 30 citováno dle Kincl, J. Gaius: Učebnice ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007.
  3. Vážný, J. Římský Proces Civilní. s. 24.
  4. Ibidem s. 125.
  5. Ibidem s. 117.
  6. Rebro, K., Blaho, P. Rímske právo. s. 115.
  7. Ibidem s. 128.
  8. Roman Law and Rhetoric [online]. Persée. [cit. 16.05.2021]. https://www.persee.fr/doc/rbph_0035-0818_2006_num_84_1_5006, s. 61.
  9. Ibidem s. 61.
  10. Vážný, J. Římský Proces Civilní. s. 25.
  11. Gai Inst. 4, 104.
  12. Rebro, K., Blaho, P. Rímske právo. s. 130.
  13. Vážný, J. Římský Proces Civilní. s. 27.
  14. Heyrovský, L. Římský civilní proces. s. 231.
  15. Ibidem s. 236.
  16. Vážný, J. Římský Proces Civilní. s. 50.
  17. Heyrovský, L. Římský civilní proces. s. 242.
  18. Kocourek, A. The Formula Procedure of Roman Law [online]. https://www.jstor.org/stable/pdf/1063089.pdf s. 437.
  19. Vážný, J. Římský Proces Civilní. s. 28.
  20. Rebro, K., Blaho, P. Rímske právo. s. 130.
  21. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. s.121-122.
  22. Rebro, K., Blaho, P. Rímske právo. s. 131.
  23. Litiskontestace [online]. [cit. 30.05.2021]. https://pravo.studentske.cz/2008/05/litiskontestace-litiscontestatio.html
Autoři článku: Margareta Baranová