Evropská komise
Spolu s Evropským parlamentem a Radou EU tvoří tři nejdůležitější instituce pro fungování Evropské unie. Evropská komise zde zastává moc výkonnou. Vedle exekutivních pravomocí má iniciativní a kontrolní pravomoci. Komise se podobá vládám v parlamentních republikách tím, že pro její ustavování je třeba vyslovení důvěry Evropským parlamentem. Dále pak svým složením a to konkrétně z předsedy a dalších členů pověřených správou jednotlivých resortů a agend. Evropská komise sídlí v Bruselu. Některé její útvary v Lucemburku. Základní vymezení složení a úkolů Komise stanovila Smlouva o EU ve svém čl. 17. Podrobnosti stanoví Smlouva o FEU v článku 244 - 250. Působení Komise se dále řídí jednacím řádem, organizačními řády a předpisy upravujícími postavení funkcionářů, úředníků a dalších zaměstnanců Komise.
Historický vývoj
Předchůdcem nynější Evropské komise byl Vysoký úřad ESUO, který vykonával nadnárodní správu odvětví uhlí a oceli. Komise fungovala souběžně také u EHS a Euroatomu. Až rokem 1967 se tato tři společenství propojila a vytvořila jednotnou Komisi. Postupem času se rozšiřovaly jednotlivé agendy Komise a rostla jejich důležitost.
Složení komise a její ustavování
Před rokem 2004 fungoval systém na základě počtu obyvatel v jednotlivých členských zemí. Lidnatější státy vybíraly dva členy a ty méně lidnaté pouze jednoho. Nárůstem členských státu v již zmiňovaném roce 2004 byl tento systém opuštěn ve prospěch rovnosti dosazování členů Komise. Komise se sestává z předsedy a dalších členů. Další členové jsou pověření správou jednotlivých resortů a agend. Místopředsedou je vysoký představitel pro ZVBP (Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku), který rovněž předsedá Radě ve formaci pro zahraniční věci. Další předsedy vybírá ze členů Komise její předseda. Komise má pětileté funkční období. Toto období je vázané na volební období Evropského parlamentu. Ustavování Komise začíná tím, že Evropská rada vybere jejího předsedu kvalifikovanou většinou na základě váženého hlasování. Při výběru se přihlíží k výsledkům voleb do Evropského parlamentu. Členské státy, z nichž nepochází předseda ani vysoký představitel, navrhnou prostřednictvím Rady a po dohodě s předsedou Komise další členy. Mezi ně rozděluje předseda Komise jednotlivé resorty a agendu. Následně předstupuje Komise jako sbor před Evropský parlament s žádostí o vyslovení důvěry. Nakonec ještě Evropská rada takto ustanovenou Komisi jmenování potvrdí. V případě že Evropský parlament vysloví nedůvěru, má Komise povinnost odstoupit a je ustanovena nová.
Fungování Komise
S výkonem funkce člena Evropské komise souvisí neslučitelnost funkce s jakoukoliv výdělečnou činností. Členům komise se zapovídá přijímat a vykonávat pokyny ze strany domovského členského státu stejně jako ze strany jakéhokoli vnějšího subjektu či politického aktéra. Stejně jako vlády se komise schází na zasedáních, která se konají pravidelně každý týden. Pro zasedání platí neveřejnost. Zveřejněno je pak pouze shrnutí. Komise rozhoduje ve sboru. Pro přijetí rozhodnutí je zpravidla nutná nadpoloviční většina. Při rovnosti rozhoduje hlas předsedy.
Pravomoci Komise
Komise je jakýmsi motorem pro fungování evropské integrace. Snaží se o maximalistické plnění integračních závazků ze strany členských států. Mimo jiné zásadně (není-li stanoveno jinak) předkládá návrhy legislativních aktů. K vypracování legislativního návrhu mohou Komisi vyzvat jak Evropský parlament, tak i Rada. Vzácně má Komise pravomoci normativní originární. Čl. 106/3 SFEU jí svěřuje tyto konkrétní pravomoci. Komise dohlíží na dodržování práva EU (kontrolní pravomoc). V případě porušení některého ze závazků ze strany členského státu podává Komise žalobu. Proti porušení práva EU ze strany Rady, Evropského parlamentu nebo Evropské centrální banky může Komise podat žalobu u Evropského soudního dvora. Komise dále může předkládat návrhy sekundárních vnějších aktů. O návrhový monopol již v minulosti přišla.
Použitá literatura:
1) TOMÁŠEK, Michal, Vladimír TÝČ a Jiří MALENOVSKÝ. Právo Evropské unie. Praha: Leges, 2013. Student (Leges). ISBN 978-80-87576-53-3, s. 174-177.
2) SVOBODA, Pavel. Úvod do evropského práva. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010. Beckovy mezioborové učebnice. ISBN 978-80-7400-313-4. s. 45-46.
