Držba v římském právu
Držba (lat. possessio) je faktická všeobecná moc nad hmotnou věcí. Držba spadá do věcného práva, to spadá pod právo vlastnické. Držba je panstvím faktickým, narozdíl od vlastnictví, které je panstvím právním,
Znaky držby
- Corporalis possessio - fyzické ovládání věci
- Animus possidendi - vůle ovládat věc jako vlastní, naprosto a úplně pro sebe
Podmínku animus possidendi musí splňoval držitel věci. Corporalis possessio může vykonávaj i jiná osoba, a to podřízená osoba držitele. Tou je otrok nebo osoba alieni iuris. Jiná situace nastává drží-li věc někdo, kdo není podřízen držiteli věci, ale existuje mezi ním a držitelem věci právní vztah. Takový vztah vzniká třeba vypůjčením, pronájmem věci nebo přijetím do úschovy. Tato držba se nazývala držbou přirozenou (possessio naturalis) a nebyla považována za držbu pravou. Jako taková nebyla jako držba chráněna. Přirozená držba se v moderním pojetí nazývá detence.
Držba v římské právu
Držba podle římského práva vycházela z východiska, že faktický stav odpovídá stavu právnímu.[1] Držba je tedy projevem vlastnického práva, jelikož držitelem bývá především vlastník věci.
PŘEDMĚT DRŽBY -
Odkazy
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1, str.162.
