Držba v římském právu

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Držba (lat. possessio) je faktická všeobecná moc nad hmotnou věcí. Držba spadá do věcného práva, to spadá pod právo vlastnické. Držba je panstvím faktickým, narozdíl od vlastnictví, které je panstvím právním.

Znaky držby

  1. Corporalis possessio - fyzické ovládání věci
  2. Animus possidendi - vůle ovládat věc jako vlastní, naprosto a úplně pro sebe

Podmínku animus possidendi musí splňoval držitel věci. Corporalis possessio může vykonávaj i jiná osoba, a to podřízená osoba držitele. Tou je otrok nebo osoba alieni iuris. Jiná situace nastává drží-li věc někdo, kdo není podřízen držiteli věci, ale existuje mezi ním a držitelem věci právní vztah. Takový vztah vzniká třeba vypůjčením, pronájmem věci nebo přijetím do úschovy. Tato držba se nazývala držbou přirozenou (possessio naturalis) a nebyla považována za držbu pravou. Jako taková nebyla jako držba chráněna. Přirozená držba se v moderním pojetí nazývá detence. Detence je tedy stav fyzické působení na věc, které vykonává ten, kdo má věc sice u sebe, nikoli však pro sebe.[1]

Držba v římské právu

Držba podle římského práva vycházela z východiska, že faktický stav odpovídá stavu právnímu.[2] Držba je tedy projevem vlastnického práva, jelikož držitelem bývá především vlastník věci.

PŘEDMĚT DRŽBY - Předmětem držby může být jen věc, která by mohla být předmětem vlastnického práva.

DRŽBA V DOBRÉ VÍŘE - držitel nemusí být přesvědčen, že je vlastníkem věci. Stačí když je přesvědčen, že svou držbou nepůsobí újmu někomu jinému.

DRŽBA VE ZLÉ VÍŘE - držitelem je zloděj, lupič nebo nepoctivý nálezce.

Ochrana držby

Držba jako faktický stav byla považována ze projev vlastnického práva. Držitel věci byl proto vždy ve výhodnějším postavení v průběhu sporu o vlastnické právo. Držba nevyvolávala žádných právních účinků, byla ale chráněna před zásahy nebo dokonce odejmutím. Prostředkem této ochrany byla praetorské interdikta. Byli to praetorské rozkazy, které byly buď rozkazující nebo zakazující. Interdikt měl dvojí fuknci. První funkcí byla především ochrana výkonu vlastnického práva, druhou funkcí bylo vytvořit klidnou atmosféru pro případný vlastnický spor.[3] Interdikta chránila držbu jako faktický stav, proto byla vydána jen při faktických událostech, nikoli právních. Nebylo-li interdikta uposlechnuto, následovalo další řízení s finanční pokutou.

Druhy praetorských interdikt

  1. Interdikta sloužící k ochraně držby před zrušením
  • Interdikta "Uti Possidetis" - sloužilo k ochraně rušené držby u nemovitostí - obracelo se k oběma stranám
  • Interdictum "Utrubi" - soužilo k ochraně u movitostí - obracelo se k oběma stranám, praetor zakazoval používat násilí proti tomu, kdo věc odnese nebo odvede
  1. Interdikta sloužící k ochraně držby před jejím odnětí
  • Interdictum de vi . směřující proti užitému násilí, proti tomu, kdo se násilím zmocnil pozemku
  • Interdictum de vi armata - směřující proti násilí mimořádné intenzity, tím rozumíme se zbraní nebo tlupou lidí[4]

Nabytí držby

K nabytí držby byly potřeba dva základní znaky držby (viz výše). Držbu jako faktický stav nebylo možné převést na jinou osobu, musela se vždy znovu nabýt.

  1. Fyzické ovládání (=aprehenze) - u movitých věcí byla projevena uchopením a možností dalšího působení na věc. U nemovitých věcí stačil vstup na pozemek nebo ukázáním na pozemek z dálky. Jednostranná apreheze nastávala tehdy, pokud věc neměla předchozího držitele. Dvoustranná apreheze se prováděna projevením vůle dosavadního držitele a odevzdáním věci
  2. Vůle ovládání držby - musela být projevena navenek. Jednostranná vůle se projevovala okupací. Při dvoustrannému projevení vůle stačil jen projev, směřování, nemuselo dojít k nabytí. Osoba ovšem musela být způsobilá projevit svou vůli. To vylučuje duševně choré, neprávnické osoby a děti. Dětem poté byla povolena se souhlasem poručníka, později i bez jeho souhlasu.

Ztráta držby

Ztrátu držby způsobí ztráta jedné nebo obou ze základních znaků držby.

  • Ztráta držby corpore - držitel ztratil možnost působit na věc fyzicky. Tato ztráta musela být ztrátou trvalou, dočasná nepřítomnost nezpůsobila ztrátu držby, ani omězený přístup k držbě nezpůsobil její zánik. Ztráta držby je doprovázena tím, že ji nabývá někdo jiný.
  • Ztráta držby animo - držitel musí dát najevo, že věc již nechce nadále ovládat jako vlastník. Může být projevena výslovně nebo mlčky (př. přestane obdělávat pozemek).
  • Ztráta držby animo et corpore - zánik obou znaků, zpravidla při předání věci jiné osobě.

Držba zanikla i smrtí držitele nebo zánikem věci fakticky nebo zánikem v právním smyslu (již není samostatným předmětem práv). Držba také mohla zaniknout zánikem právní subjektivity držitele, jeho zajetím. Následné osvobození neobnovovalo jeho držby. [5]

Odkazy

  1. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice,str.163, ISBN 80-717-9031-1.
  2. Tamtéž, str.162.
  3. Tamtéž, str.165.
  4. Tamtéž, str.165
  5. Tamtéž, str.167-169.