Domácí vězení
Domácí vězení je nový druh trestu, který spočívá v tom, že pachatel činu je sice omezen na osobní svobodě, ale má možnost odpykání trestu v domácím prostředí.
Jedná se o zcela nový druh trestu jež předchozí trestní zákoník neznal. Do současného trestního zákoníku byl tento trest zaveden pod písmenem b) v §52 odst. 1 a je upraven v §60 an. zákona č. 40/2009 - trestní zákoník. „Svou podstatou tento trest představuje kompromis mezi naprostým ponecháním pachatele na svobodě a jeho uvězněním v rámci uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody."[1] Výhodou tohoto druhu trestu oproti nepodmíněnému trestu odnětí svobody je, že není tak finančně náročný a pachatel má možnost zachovat si pozitivní rodinné vazby, naproti tomu je ale pachatel vystaven intenzivnějšími omezení a kontrole, než u jiných alternativních trestů.
Podmínky pro uložení trestu domácího vězení
Podmínky jsou stanoveny kumulativně tj. musí být splněny všechny. Soud by měl v rozsudku specifikovat:
- výměru trestu (maximálně dvě léta - §60 odst. 1).
- časové období, ve kterém je odsouzený povinen zdržovat se v určeném obydlí nebo jeho části, a to na základě kritérií stanovených v §60 odst. 4.
- zda se odsouzenému povoluje navštěvování pravidelných bohoslužeb nebo náboženských shromáždění i ve dnech pracovního klidu a pracovního volna (§60 odst. 4 poslední věta).[1]
Podle trestního zákoníku může soud uložit trest domácího vězení až na dva roky jestliže a) vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele, lze mít důvodně za to, že postačí uložení tohoto trestu, a to popřípadě i vedle jiného trestu, a b) pachatel dá písemný slib, že se ve stanovené době bude zdržovat v obydlí na určené adrese a při výkonu kontroly poskytne veškerou potřebnou součinnost. Místo výkonu trestu je obydlí, které určí předseda senátu v rámci nařízení výkonu trestu a v němž je odsouzený se po stanovenou dobu zdržovat.
Kontrola výkonu trestu domácího zajišťuje podle §334b zákona č. 141/1961 - trestní řád Probační a mediační služba ve spolupráci s provozovatelem elektronického kontrolního systému. Kontrola je tak zajišťována buď prostřednictvím namátkových kontrol prováděných úředníkem anebo elektronickým kontrolním systémem.
„Tak zvané „elektronické sledování" je pojem, který se vyvíjel v souvislosti s rozvojem technologií. S elektronickým sledováním se započalo v USA na počátku 80. let a v současné době se realizuje ve 12 evropských státech, přičemž nejrozšířenější je patrně v Anglii a Walesu. Samotnému elektronickému sledování předcházela obyčejná hlasová kontrola odsouzeného prostřednictvím pevné telefonní linky. Tento způsob ale vyžadoval na straně kontrolujících osob dobrou znalost svých klientů, včetně jejich hlasového projevu. To je jeden z důvodů, proč se od této formy kontroly již prakticky upustilo, a v současné době se praktikují dvě základní formy sledování - buď prostřednictvím elektronického náramku spojeného s řídící jednotkou v bytě odsouzeného, nebo prostřednictvím vysílačky umístěné na jeho těle."[2]
