Diktátor: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Oprava dvojteček)
(Značka: editace z VisualEditoru)
(Úvodem: Oprava pravopisných chyb a překlepů)
(Značka: editace z VisualEditoru)
Řádek 2: Řádek 2:
 
Roku 510 př. n. l. byl z Říma vyhnán poslední král Tarquinius Superbus a římské království, forma vlády jednoho, je vystřídáno vznikem republiky. Římané nově svůj stát nazývali ''res publica'', věc veřejná, z čehož plyne, že o záležitosti státu se mohl starat, aspoň teoreticky, každý římský občan.  
 
Roku 510 př. n. l. byl z Říma vyhnán poslední král Tarquinius Superbus a římské království, forma vlády jednoho, je vystřídáno vznikem republiky. Římané nově svůj stát nazývali ''res publica'', věc veřejná, z čehož plyne, že o záležitosti státu se mohl starat, aspoň teoreticky, každý římský občan.  
  
Po pádu království zůstala organizace státní správy shodná jako za jeho trvání. Proběhla pouze jediná, avšak zásadní změna, a to že v čele již nestál král, nýbrž dva ''(počátek principu kolegiality)'' volení ''(princip volitelnosti)'' konzulové<ref>ZAMAROVSKÝ, V. Dějiny psané Římem. Praha: Český spisovatel Praha, 1995, s. 119.</ref> (pojmenování a počet magistratur se napříč věky měnil, avšak to není předmětem tohoto hesla).<ref>KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. ''Římské právo''. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 7.</ref> Je známo, že prvními konzuly se stali Lucius Iunius Brutus a Lucius Quinius Collatinus.<ref>Liv. I, 60. Citováno dle: LIVIUS, T. ''Dějiny''. Přeložil KUCHARSKÝ, P.; VRÁNEK, Č. Praha: Svoboda, 1971. </ref>
+
Po pádu království zůstala organizace státní správy shodná jako za jeho trvání. Proběhla pouze jediná, avšak zásadní změna, a to že v čele již nestál král, nýbrž dva ''(počátek principu kolegiality)'' volení ''(princip volitelnosti)'' konzulové<ref>ZAMAROVSKÝ, V. Dějiny psané Římem. Praha: Český spisovatel Praha, 1995, s. 119.</ref> (pojmenování a počet magistratur se napříč věky měnil, avšak to není předmětem tohoto hesla).<ref>KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. ''Římské právo''. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 7.</ref> Je známo, že prvními konzuly se stali Lucius Iunius Brutus a Lucius Tarquinius Collatinus.<ref>Liv. I, 60. Citováno dle: LIVIUS, T. ''Dějiny''. Přeložil KUCHARSKÝ, P.; VRÁNEK, Č. Praha: Svoboda, 1971. </ref>
  
 
Krátce po vyhlášení republiky z Říma vypuzený Tarquinius Superbus sjednotil vládce okolních městských států, kteří vytáhli potrestat lid, který si dovolil svrhnout svého krále. Vznikl tak konflikt, ze kterého římský stát po neúspěšných začátcích vyšel vítězně. V důsledku budoucích římských výbojů pak došlo nejen k územní expanzi.<ref>ZAMAROVSKÝ, V., ''Op. cit''., s. 109-117.</ref>
 
Krátce po vyhlášení republiky z Říma vypuzený Tarquinius Superbus sjednotil vládce okolních městských států, kteří vytáhli potrestat lid, který si dovolil svrhnout svého krále. Vznikl tak konflikt, ze kterého římský stát po neúspěšných začátcích vyšel vítězně. V důsledku budoucích římských výbojů pak došlo nejen k územní expanzi.<ref>ZAMAROVSKÝ, V., ''Op. cit''., s. 109-117.</ref>
Řádek 9: Řádek 9:
  
 
== '''Diktátor''' ==
 
== '''Diktátor''' ==
Diktátora bychom mohli s trochou nadsázky definovat jako „úředníka nad úředníky“. Byla to mimořádná (''extraordinarius''), krátkodobá (nanejvýš šest měsíců trvající) [[Magistratury|magistratura]] s mocí ''imperia''. Proti rozhodnutí diktátora nemělo účinky veto tribuna lidu.<ref>Tamtéž, s. 119. </ref> Jelikož byl diktátor individuální orgán, nebylo možné uplatnit ''ius intercessionis'' (právo intercese) jako mezi konzuly.<ref>KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M, 1995, ''Op. cit''., s. 7. </ref> V době své vlády přejímal veškerou vládní moc, ''summum imperium.''<ref>LIVIUS, T., ''Op. cit''., s. 424.</ref> Zdánlivě neomezená moc diktátora byla limitována velitelem jezdců (viz. níže).  Tím se úřad stal velice flexibilním, čímž byl naplněn účel magistratury diktátora, především v časech válečného ohrožení státu. Výjimečné postavení diktátora je definováno také tím, že mohl bez následné právní odpovědnosti porušovat občanská práva a svobody, právním řádem zaručená, bylo-li to v zájmu zachování veřejného pořádku.<ref>KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M, 1995, ''Op. cit''., s. 8.</ref> Z historie máme pouze jeden příklad toho, že diktátor byl hnán k odpovědnosti za činy, které během diktatury spáchal. Stalo se tak až poté, co pozbyl výkon úřadu. Z toho se soudí, že během výkonu diktátorství nebylo možné diktátora za jeho činy stíhat.<ref>LINTOTT, A. W. ''The constitution of the Roman Republic''. New York: Clarendon Press, 1999, s. 106.</ref> Během diktatury, kdy byl suspendován výkon magistratur ostatních, nebylo možné se dovolat pomoci u někoho jiného, například u jednoho z konzulů, nebo se odvolat k národu, tedy ke shromáždění, tzn. neuplatnilo se ''ius provocationis''.<ref>Liv. II, 18.</ref> Jednalo se o magistraturu, jejímž účelem bylo právě zachování pořádku a bezpečnosti. Cicero a Livius považovali diktátora za odpověď na potřebu mít v časech válečného velení sjednocené vedení armády, mělo se tak jednat o primárně vojenský úřad; dle Dionysia z Halicarnassu se ale také jednalo o úřad, který byl reakcí na občanské nepokoje.<ref>LINTOTT, A. W. ''Op. cit''., s. 105. </ref>  
+
Diktátora bychom mohli s trochou nadsázky definovat jako „úředníka nad úředníky“. Byla to mimořádná (''extraordinarius''), krátkodobá (nanejvýš šest měsíců trvající) [[Magistratury|magistratura]] s mocí ''imperia''. Proti rozhodnutí diktátora nemělo účinky veto tribuna lidu.<ref>Tamtéž, s. 119. </ref> Jelikož byl diktátor individuální orgán, nebylo možné uplatnit ''ius intercessionis'' (právo intercese) jako mezi konzuly.<ref>KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M, 1995, ''Op. cit''., s. 7. </ref> V době své vlády přejímal veškerou vládní moc, ''summum imperium.''<ref>LIVIUS, T., ''Op. cit''., s. 424.</ref> Zdánlivě neomezená moc diktátora byla limitována velitelem jezdců (viz níže).  Tím se úřad stal velice flexibilním, čímž byl naplněn účel magistratury diktátora, především v časech válečného ohrožení státu. Výjimečné postavení diktátora je definováno také tím, že mohl bez následné právní odpovědnosti porušovat občanská práva a svobody, právním řádem zaručená, bylo-li to v zájmu zachování veřejného pořádku.<ref>KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M, 1995, ''Op. cit''., s. 8.</ref> Z historie máme pouze jeden příklad toho, že diktátor byl hnán k odpovědnosti za činy, které během diktatury spáchal. Stalo se tak až poté, co pozbyl výkon úřadu. Z toho se soudí, že během výkonu diktátorství nebylo možné diktátora za jeho činy stíhat.<ref>LINTOTT, A. W. ''The constitution of the Roman Republic''. New York: Clarendon Press, 1999, s. 106.</ref> Během diktatury, kdy byl suspendován výkon magistratur ostatních, nebylo možné se dovolat pomoci u někoho jiného, například u jednoho z konzulů, nebo se odvolat k národu, tedy ke shromáždění, tzn. neuplatnilo se ''ius provocationis''.<ref>Liv. II, 18.</ref> Jednalo se o magistraturu, jejímž účelem bylo právě zachování pořádku a bezpečnosti. Cicero a Livius považovali diktátora za odpověď na potřebu mít v časech válečného velení sjednocené vedení armády, mělo se tak jednat o primárně vojenský úřad; dle Dionysia z Halicarnassu se ale také jednalo o úřad, který byl reakcí na občanské nepokoje.<ref>LINTOTT, A. W. ''Op. cit''., s. 105. </ref>  
  
 
== '''Imperium''' ==
 
== '''Imperium''' ==
Řádek 15: Řádek 15:
  
 
== '''Ustanovení''' ==
 
== '''Ustanovení''' ==
Ustanovení diktátora upravoval zákon – ''lex de dictatore creando'', tedy zákon „o ustavování diktátora“. Způsobilost stát se diktátorem byla dána především předchozím výkonem úřadu konzula. Způsob ustavení do úřadu bylo jmenování jedním z konzulů na základě usnesení Senátu – ''[[Prameny římského práva|senatusconsultum]].''<ref>POWELL, L.; SAYLOR, S. ''Marcus Agrippa: right-hand man of Caesar Augustus''. Barnsley, South Yorkshire: Pen & Sword Military, 2015, s. 222. </ref> K ustavení musely být naplněny subjektivní předpoklady – způsobilost osoby stát se magistrátem a předchozí výkon úřadu konzula a předpoklady objektivní, přičemž kromě usnesení senátu zde musela existovat nutnost aktivovat tento výjimečný úřad. Nutnost byla dána objektivními skutečnostmi – politicky napjaté a nebezpečné situace,<ref>KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M, 1995, ''Op. cit.,'' s. 8.</ref> nebo válka na italské půdě.<ref>POWELL, L.; SAYLOR, S. ''Op. cit''., s. 222. </ref> Diktátor mohl být ustanoven i pro výkon úkolu zvláštní povahy, například dohled na volbami nebo výkon zvláštních sakrálních úkolů.<ref>LIVIUS, T., ''Op. cit''., s. 424.</ref> Důvod, pro který byl diktátor ustanoven nazýváme jako ''rei gerundae causa''.<ref>LINTOTT, A. W. ''Op. cit''., s. 106. </ref>  
+
Ustanovení diktátora upravoval zákon – ''lex de dictatore creando'', tedy zákon „o ustavování diktátora“. Způsobilost stát se diktátorem byla dána především předchozím výkonem úřadu konzula. Způsob ustavení do úřadu bylo jmenování jedním z konzulů na základě usnesení Senátu – ''[[Prameny římského práva|senatusconsultum]].''<ref>POWELL, L.; SAYLOR, S. ''Marcus Agrippa: right-hand man of Caesar Augustus''. Barnsley, South Yorkshire: Pen & Sword Military, 2015, s. 222. </ref> K ustavení musely být naplněny subjektivní předpoklady – způsobilost osoby stát se magistrátem a předchozí výkon úřadu konzula a předpoklady objektivní, přičemž kromě usnesení senátu zde musela existovat nutnost aktivovat tento výjimečný úřad. Nutnost byla dána objektivními skutečnostmi – politicky napjaté a nebezpečné situace,<ref>KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M, 1995, ''Op. cit.,'' s. 8.</ref> nebo válka na italské půdě.<ref>POWELL, L.; SAYLOR, S. ''Op. cit''., s. 222. </ref> Diktátor mohl být ustanoven i pro výkon úkolu zvláštní povahy, například dohled na volbami nebo výkon zvláštních sakrálních úkolů.<ref>LIVIUS, T., ''Op. cit''., s. 424.</ref> Důvod, pro který byl diktátor ustanoven, nazýváme jako ''rei gerundae causa''.<ref>LINTOTT, A. W. ''Op. cit''., s. 106. </ref>  
  
 
=== '''Prvá diktatura:''' ===
 
=== '''Prvá diktatura:''' ===
Z obav před válkou s Latiny se poprvé objevila myšlenka zvolit diktátora. Neví se, kdy tomu tak bylo. Livius vychází ze spisů svých předchůdců, kteří za prvního diktátora označují Tita Larcia, který pravděpodobně určil za svého velitele jezdců Spiria Cessia. Livius se ovšem k těmto poznatkům staví spíše kriticky.  
+
Z obav před válkou s Latiny se poprvé objevila myšlenka zvolit diktátora. Neví se, kdy tomu tak bylo. Livius vychází ze spisů svých předchůdců, kteří za prvního diktátora označují Tita Larcia, který pravděpodobně určil za svého velitele jezdců Spuria Cassia. Livius se ovšem k těmto poznatkům staví spíše kriticky.  
  
 
Co lze považovat za určité je následek, který jmenování diktátora způsobilo v římské obci. Lidé vědomi si moci, která byla soustředěna v rukou diktátora, zachovávali poslušnost. Livius píše, že vzhledem k nemožnosti dovolat se ke shromáždění, nebo jednomu z konzulů, byla jediným ochranným prostředkem poslušnost.<ref>Liv. II, 18.</ref> Diktatura tak psychologicky působila jak vůči nepřátelům, tak vůči římskému lidu.  
 
Co lze považovat za určité je následek, který jmenování diktátora způsobilo v římské obci. Lidé vědomi si moci, která byla soustředěna v rukou diktátora, zachovávali poslušnost. Livius píše, že vzhledem k nemožnosti dovolat se ke shromáždění, nebo jednomu z konzulů, byla jediným ochranným prostředkem poslušnost.<ref>Liv. II, 18.</ref> Diktatura tak psychologicky působila jak vůči nepřátelům, tak vůči římskému lidu.  
Řádek 29: Řádek 29:
  
 
== '''Pravomoci''' ==
 
== '''Pravomoci''' ==
Úřad diktátora skýtal rozsáhlou paletu pravomocí. Bylo to dáno skutečností, že během vlády diktátora byl výkon ostatních magistratur suspendován, tedy až na ty, o kterých nerozhodl jinak.<ref>ZAMAROVSKÝ, V., ''Op. cit''., s. 119. </ref> Diktátor byl nositelem především moci výkonné. Stal se nejvyšším velitelem vojska – pěšího. Byla mu svěřena moc nad životem i smrtí občanů a také státním rozpočtem.<ref>POWELL, L.; SAYLOR, S. ''Op. cit.,'' s. 222-223. </ref> Rozsah pravomocí nebyl určen přesnou normou, ani kodifikován v zákoně. Zpravidla se pravomoci určovali kazuisticky, na základě předchozích diktatur.<ref>LINTOTT, A. W. ''Op. cit''., s. 106. </ref>
+
Úřad diktátora skýtal rozsáhlou paletu pravomocí. Bylo to dáno skutečností, že během vlády diktátora byl výkon ostatních magistratur suspendován, tedy až na ty, o kterých nerozhodl jinak.<ref>ZAMAROVSKÝ, V., ''Op. cit''., s. 119. </ref> Diktátor byl nositelem především moci výkonné. Stal se nejvyšším velitelem vojska – pěšího. Byla mu svěřena moc nad životem i smrtí občanů a také státním rozpočtem.<ref>POWELL, L.; SAYLOR, S. ''Op. cit.,'' s. 222-223. </ref> Rozsah pravomocí nebyl určen přesnou normou, ani kodifikován v zákoně. Zpravidla se pravomoci určovaly kazuisticky, na základě předchozích diktatur.<ref>LINTOTT, A. W. ''Op. cit''., s. 106. </ref>
  
 
=== '''Příkladem''' ===
 
=== '''Příkladem''' ===
Řádek 54: Řádek 54:
  
 
ZAMAROVSKÝ, V. Dějiny psané Římem. Praha: Český spisovatel Praha, 1995, 454 s. <nowiki>ISBN 80-202-0560-8</nowiki>.
 
ZAMAROVSKÝ, V. Dějiny psané Římem. Praha: Český spisovatel Praha, 1995, 454 s. <nowiki>ISBN 80-202-0560-8</nowiki>.
 +
<references />

Verze z 8. 2. 2020, 11:46

Úvodem

Roku 510 př. n. l. byl z Říma vyhnán poslední král Tarquinius Superbus a římské království, forma vlády jednoho, je vystřídáno vznikem republiky. Římané nově svůj stát nazývali res publica, věc veřejná, z čehož plyne, že o záležitosti státu se mohl starat, aspoň teoreticky, každý římský občan.

Po pádu království zůstala organizace státní správy shodná jako za jeho trvání. Proběhla pouze jediná, avšak zásadní změna, a to že v čele již nestál král, nýbrž dva (počátek principu kolegiality) volení (princip volitelnosti) konzulové[1] (pojmenování a počet magistratur se napříč věky měnil, avšak to není předmětem tohoto hesla).[2] Je známo, že prvními konzuly se stali Lucius Iunius Brutus a Lucius Tarquinius Collatinus.[3]

Krátce po vyhlášení republiky z Říma vypuzený Tarquinius Superbus sjednotil vládce okolních městských států, kteří vytáhli potrestat lid, který si dovolil svrhnout svého krále. Vznikl tak konflikt, ze kterého římský stát po neúspěšných začátcích vyšel vítězně. V důsledku budoucích římských výbojů pak došlo nejen k územní expanzi.[4]

První léta římského státu byla z hlediska výrazných zásahů do právního řádu velice nestálá. Příkladem může být pozemková reforma, nebo Valeriovy zákony (leges Valeriae Horatiae), které zakazovaly komukoliv chopit se královské moci. „Bude proklet a statky i hrdlem propadne, kdo by zamýšlel chopit se královské vlády.“[5] Tyto změny si vyžádaly i reorganizaci státní správy, vznikají tak magistratury, které známe. To vše formované boji patriciů s plebeji.[6]

Diktátor

Diktátora bychom mohli s trochou nadsázky definovat jako „úředníka nad úředníky“. Byla to mimořádná (extraordinarius), krátkodobá (nanejvýš šest měsíců trvající) magistratura s mocí imperia. Proti rozhodnutí diktátora nemělo účinky veto tribuna lidu.[7] Jelikož byl diktátor individuální orgán, nebylo možné uplatnit ius intercessionis (právo intercese) jako mezi konzuly.[8] V době své vlády přejímal veškerou vládní moc, summum imperium.[9] Zdánlivě neomezená moc diktátora byla limitována velitelem jezdců (viz níže).  Tím se úřad stal velice flexibilním, čímž byl naplněn účel magistratury diktátora, především v časech válečného ohrožení státu. Výjimečné postavení diktátora je definováno také tím, že mohl bez následné právní odpovědnosti porušovat občanská práva a svobody, právním řádem zaručená, bylo-li to v zájmu zachování veřejného pořádku.[10] Z historie máme pouze jeden příklad toho, že diktátor byl hnán k odpovědnosti za činy, které během diktatury spáchal. Stalo se tak až poté, co pozbyl výkon úřadu. Z toho se soudí, že během výkonu diktátorství nebylo možné diktátora za jeho činy stíhat.[11] Během diktatury, kdy byl suspendován výkon magistratur ostatních, nebylo možné se dovolat pomoci u někoho jiného, například u jednoho z konzulů, nebo se odvolat k národu, tedy ke shromáždění, tzn. neuplatnilo se ius provocationis.[12] Jednalo se o magistraturu, jejímž účelem bylo právě zachování pořádku a bezpečnosti. Cicero a Livius považovali diktátora za odpověď na potřebu mít v časech válečného velení sjednocené vedení armády, mělo se tak jednat o primárně vojenský úřad; dle Dionysia z Halicarnassu se ale také jednalo o úřad, který byl reakcí na občanské nepokoje.[13]

Imperium

Imperium je „nejvyšší rozkazovací a zakazovací pravomoc".[14]

Ustanovení

Ustanovení diktátora upravoval zákon – lex de dictatore creando, tedy zákon „o ustavování diktátora“. Způsobilost stát se diktátorem byla dána především předchozím výkonem úřadu konzula. Způsob ustavení do úřadu bylo jmenování jedním z konzulů na základě usnesení Senátu – senatusconsultum.[15] K ustavení musely být naplněny subjektivní předpoklady – způsobilost osoby stát se magistrátem a předchozí výkon úřadu konzula a předpoklady objektivní, přičemž kromě usnesení senátu zde musela existovat nutnost aktivovat tento výjimečný úřad. Nutnost byla dána objektivními skutečnostmi – politicky napjaté a nebezpečné situace,[16] nebo válka na italské půdě.[17] Diktátor mohl být ustanoven i pro výkon úkolu zvláštní povahy, například dohled na volbami nebo výkon zvláštních sakrálních úkolů.[18] Důvod, pro který byl diktátor ustanoven, nazýváme jako rei gerundae causa.[19]

Prvá diktatura:

Z obav před válkou s Latiny se poprvé objevila myšlenka zvolit diktátora. Neví se, kdy tomu tak bylo. Livius vychází ze spisů svých předchůdců, kteří za prvního diktátora označují Tita Larcia, který pravděpodobně určil za svého velitele jezdců Spuria Cassia. Livius se ovšem k těmto poznatkům staví spíše kriticky.

Co lze považovat za určité je následek, který jmenování diktátora způsobilo v římské obci. Lidé vědomi si moci, která byla soustředěna v rukou diktátora, zachovávali poslušnost. Livius píše, že vzhledem k nemožnosti dovolat se ke shromáždění, nebo jednomu z konzulů, byla jediným ochranným prostředkem poslušnost.[20] Diktatura tak psychologicky působila jak vůči nepřátelům, tak vůči římskému lidu.

Trvání a zánik

Úřad diktátora trval po dobu, co trvala hrozba, jíž měl právě diktátor zažehnat, nejdéle však šest měsíců. Bylo tak nalezeno optimum, které postačilo k tomu, aby byla dána možnost efektivního řešení hrozby a zároveň aby muž, který stál v čele státu, s neomezenými pravomocemi, nesoustředil veškerou moc po takovou dobu, která by mu umožnila narušit republikánské zřízení.[21] Pokud byla hrozba zažehnána dříve, než uplynula doba šesti měsíců od jmenování, zanikl úřad společně s onou hrozbou. Nepodařilo-li se hrozbu za šest měsíců zažehnat, i přes to se musel diktátor svého úřadu vzdát. Doba trvání úřadu byla také závislá na funkčním období konzula, který diktátora jmenoval. Zanikla-li magistratura konzulovi, současně zanikla i magistratura diktátora.[22]

Prolomení principu vlády na čas

Diktatura byla sice mimořádným úřadem, avšak v prvých letech republiky byl diktátor jmenován často, což bylo způsobeno velikostí tehdejšího státu. Po rozmachu Římského státu nebyla diktatura potřeba, a tak na čas zanikla. Její obnovu lze vysledovat s koncem republiky (cca. 1 st. př. n. l.) a začátkem principátu, respektive císařství.[23] Především krátkodobost úřadu byla narušena diktaturou Julia Caesara, která se z několika dní postupně prodlužovala, v roce 46 př. n. l. na deset let, později, v roce 44 př. n. l. se Caesar stal stálým diktátorem – dictator perpetuus.[24] Sullovu a Caesarovu diktaturu je možné považovat za předstupeň císařství, signalizující jeho příchod.[25]

Pravomoci

Úřad diktátora skýtal rozsáhlou paletu pravomocí. Bylo to dáno skutečností, že během vlády diktátora byl výkon ostatních magistratur suspendován, tedy až na ty, o kterých nerozhodl jinak.[26] Diktátor byl nositelem především moci výkonné. Stal se nejvyšším velitelem vojska – pěšího. Byla mu svěřena moc nad životem i smrtí občanů a také státním rozpočtem.[27] Rozsah pravomocí nebyl určen přesnou normou, ani kodifikován v zákoně. Zpravidla se pravomoci určovaly kazuisticky, na základě předchozích diktatur.[28]

Příkladem

Typickou činností diktátora bylo vynášení vojenských opatření. Příkladem budiž diktatura Cincinnatova (Lucius Quinctius Cincinnatus), kdy během jednoho dne vystoupil na Fóru, jmenoval za svého velitele jezdců (viz níže) Lucia Tarquinia, přičemž společně nařídili na shromáždění zastavení všech úředních jednání, uzavření obchodů, přerušení obstarávání osobních záležitostí a všeobecnou mobilizaci.

Uložili řadu povinností, například každý zdatný chlapec se musel přidat ve vojenský stav. Ti, jež nebyli schopni již vykonávat vojenskou službu (například starci) byli povinni navařit, pro muže způsobilé, jídlo na pět dnů. Naverbovaní vojáci si museli obstarat zbraně a výstroj a každý z nich musel dále obstarat a nést dvanáct dřevěných kůlů.[29]

Omezení moci

Každý z diktátorů měl povinnost jmenovat svého zástupce, takzvaného „velitele jezdců“ – magister equitum.[30] Velitel jezdců vykonával diktátorovo impérium tehdy, nebyl-li přítomen v Římě.[31] Velitel jezdců mohl také svolávat zasedání senátu a shromáždění. Ze svého úřadu nemohl být sesazen a jeho úřad zanikl společně s úřadem diktátora, který jej jmenoval.[32] Je diskutabilní, do jaké míry byl velitel jezdců diktátoru podřízen. Nebylo pravidlem, že by vždy diktátor a velitel jezdců jednali a postupovali vždy ve shodě. Příkladem může být diktatura Fabia Maxima za druhých punských válek, který de facto soupeřil s velitelem jezdců Minuciem Rufem.[33]

Lex Antonia de dictatore

Marcus Antonius, magister equitum za vlády Iulia Caesara a pozdější konzul, prosadil po Caesarově smrti zákaz diktatury na věčné časy zákonem.[34] Lex Antonia de dictatore znamená trvalý zánik úřadu, na rozdíl od faktického nevyužívání v době vrcholu republiky.

Zdroje

Monografie:

KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, 386 s. ISBN 80-7179-031-1.

LINTOTT, A. W. The constitution of the Roman Republic. New York: Clarendon Press, 1999, 372 s. ISBN 0-19-815068-7.

LIVIUS, T. Dějiny. Přeložil KUCHARSKÝ, P.; VRÁNEK, Č. Praha: Svoboda, 1971, 504 s. ISBN 25-083-71.

POWELL, L.; SAYLOR, S. Marcus Agrippa: right-hand man of Caesar Augustus. Barnsley, South Yorkshire: Pen & Sword Military, 2015. ISBN 978-1-84884-617-3.

ZAMAROVSKÝ, V. Dějiny psané Římem. Praha: Český spisovatel Praha, 1995, 454 s. ISBN 80-202-0560-8.

  1. ZAMAROVSKÝ, V. Dějiny psané Římem. Praha: Český spisovatel Praha, 1995, s. 119.
  2. KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 7.
  3. Liv. I, 60. Citováno dle: LIVIUS, T. Dějiny. Přeložil KUCHARSKÝ, P.; VRÁNEK, Č. Praha: Svoboda, 1971.
  4. ZAMAROVSKÝ, V., Op. cit., s. 109-117.
  5. Liv. II, 8.  
  6. ZAMAROVSKÝ, V., Op. cit., s. 109-117.
  7. Tamtéž, s. 119.
  8. KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M, 1995, Op. cit., s. 7.
  9. LIVIUS, T., Op. cit., s. 424.
  10. KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M, 1995, Op. cit., s. 8.
  11. LINTOTT, A. W. The constitution of the Roman Republic. New York: Clarendon Press, 1999, s. 106.
  12. Liv. II, 18.
  13. LINTOTT, A. W. Op. cit., s. 105.
  14. KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M, 1995, Op. cit., s. 7.
  15. POWELL, L.; SAYLOR, S. Marcus Agrippa: right-hand man of Caesar Augustus. Barnsley, South Yorkshire: Pen & Sword Military, 2015, s. 222.
  16. KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M, 1995, Op. cit., s. 8.
  17. POWELL, L.; SAYLOR, S. Op. cit., s. 222.
  18. LIVIUS, T., Op. cit., s. 424.
  19. LINTOTT, A. W. Op. cit., s. 106.
  20. Liv. II, 18.
  21. POWELL, L.; SAYLOR, S. Op. cit., s. 222.
  22. KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M, 1995, Op. cit., s. 8.
  23. ZAMAROVSKÝ, V., Op. cit., s. 119.
  24. POWELL, L.; SAYLOR, S. Op. cit., s. 222.  
  25. KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M, 1995, Op. cit., s. 8.
  26. ZAMAROVSKÝ, V., Op. cit., s. 119.
  27. POWELL, L.; SAYLOR, S. Op. cit., s. 222-223.
  28. LINTOTT, A. W. Op. cit., s. 106.
  29. Liv. III, 27.
  30. KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M, 1995, Op. cit., s. 8-9.
  31. POWELL, L.; SAYLOR, S. Op. cit., s. 222.  
  32. LINTOTT, A. W. Op. cit., s. 107.
  33. Tamtéž, s. 107.
  34. POWELL, L.; SAYLOR, S. Op. cit., s. 223.
Autoři článku: Jířa Šarmír (Jiří Šarmír)