Darování pro případ smrti
Vymezení pojmu:
„…o darování pro případ smrti se jedná tehdy, když by někdo něco měl raději u sebe, než u obdarovaného a zároveň raději u obdarovaného než u svého dědice."[1]
Darování pro případ smrti (donatio mortis causa) můžeme definovat jako dvoustranné, bezúplatné (lukrativní) právní jednání,[2] kterým je možné pořídit s majetkem. V rámci darování pro případ smrti dochází k tzv. singulární sukcesi, což jej odlišuje od jiných dědických institutů (a přibližuje odkazům). V římském právu bylo dědění a problematika s tím spojená s univerzální sukcesí, což znamená, že dědic vstupuje do všech práv a povinností zůstavitele (e contrario singulární sukcese).[3] V zásadě se jedná o smlouvu, tedy právní jednání, které je definováno nabídkou (oferta), zde v podobě poskytnutí daru,[4] a jejím přijetím (akceptace), čímž se právní jednání stává hotové (perfektní). Na rozdíl od anglosaské úpravy darování mortis causa v podobě the Deathbed Gifts není pojmovým znakem předání předmětu daru, ale právě perfekce právního jednání v podobě přijetí nabídky.[5]
- ↑ I 2, 7 Citováno dle: BLAHO, P.; SKŘEJPEK, M. Iustiniani institutiones: Justiniánské instituce. Praha: Karolinum, 2010, s. 123.
- ↑ KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 315.
- ↑ REBRO, K. Římske právo súkromné. Obzor Bratislava, 1980, s. 270.
- ↑ TALANDA, A. Darování pro případ smrti. Rigorózní práce. Brno, 2016, s. 6.
- ↑ ČERNOCH, Radek. Sen v Headley z hlediska romanistického. Acta Iuridica Olomucensia, Olomouc: Univerzita Palackého, 2014, s. 55.
