Darování mezi živými: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Založena nová stránka s textem „== Darování obecně == Darování je jeden ze základních smluvních typů, který najdeme v Části čtvrté OZ, tedy v části relativních majetkový…“)
(Značka: editace z VisualEditoru)
 
(Značka: editace z VisualEditoru)
Řádek 1: Řádek 1:
 
== Darování obecně ==
 
== Darování obecně ==
Darování je jeden ze základních smluvních typů, který najdeme v Části čtvrté OZ, tedy v části relativních majetkových práv. Konkrétně v Hlavě II, kde jsou upraveny závazky z právních jednání a v Díle 1, kde nalezneme převedení věci do vlastnictví jiného. Mimo darování zde můžeme najít i koupi či směnu.  
+
Darování je jeden ze základních smluvních typů, který najdeme v Části čtvrté OZ, tedy v části relativních majetkových práv. Konkrétně v Hlavě II, kde jsou upraveny závazky z právních jednání a v Díle 1, kde nalezneme převedení věci do vlastnictví jiného. Mimo darování zde můžeme najít i koupi či směnu. <blockquote>''„Darovací smlouva jakožto pojmenovaná smlouva představuje právní důvod vzniku asyllagmatického závazku, jehož podstata spočívá v dobrovolném a bezplatném poskytnutí daru (převodu vlastnického práva k věci), jímž dárce sleduje především zvětšení majetku obdarovaného jako projev své velkorysosti, vděku, štědrosti či filantropie vůbec (animus donandi)."''<ref>ELISCHER. David. In ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. ''Občanský zákoník. Komentář. Svazek V.'' 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 614 (§ 2055).</ref></blockquote>Základním ustanovením je § 2055 odst. 1: <blockquote>''„Darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá."''<ref name=":0">Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.</ref></blockquote>Jak vyplývá z uvedené definice, jedná se o dvoustranné právní jednání. Na jedné straně závazku stojí dárce a na druhé straně obdarovaný. Současně se jedná o bezúplatný kontrakt, přičemž důležitý je samotný úmysl darovat – ten například nemá osoba, která jedná v omylu. Úmysl pak lze dovodit z okolností případu, přičemž motiv darování není významný.<ref>JANOUŠEK, Michal. In PETROV, Jan, BERAN, Vladimír a kol. ''Občanský zákoník. Komentář.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2085-2086 (§ 2055 OZ).</ref> Důležitými pojmovými znaky jsou projevy dárce a obdarovaného a jejich vůle být projevy vázáni.<ref name=":1">BEDNÁŘ, Václav, KASÍK Petr. In HULMÁK, Milan a kol. ''Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2 (§ 2055).</ref><blockquote>''„Zákon stanovuje dva předpoklady, za kterých se může jednat o darovací smlouvu. První vychází z reálného převedení vlastnického práva k věci a předání daru dárcem a jeho převzetí obdarovaným. To je vyjádřeno slovy: dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci a obdarovaný dar přijímá. Existuje však i možnost, že má k předání daru a převodu vlastnického práva dojít později. Nově je tato možnost vyjádřena slovy: dárce se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný nabídku přijímá."''<ref name=":1" /></blockquote>
 
 
''„Darovací smlouva jakožto pojmenovaná smlouva představuje právní důvod vzniku asyllagmatického závazku, jehož podstata spočívá v dobrovolném a bezplatném poskytnutí daru (převodu vlastnického práva k věci), jímž dárce sleduje především zvětšení majetku obdarovaného jako projev své velkorysosti, vděku, štědrosti či filantropie vůbec (animus donandi)."''<ref>ELISCHER. David. In ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. ''Občanský zákoník. Komentář. Svazek V.'' 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 614 (§ 2055).</ref>
 
 
 
Základním ustanovením je § 2055 odst. 1:  
 
 
 
''„Darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá."''<ref name=":0">Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.</ref>
 
 
 
Jak vyplývá z uvedené definice, jedná se o dvoustranné právní jednání. Na jedné straně závazku stojí dárce a na druhé straně obdarovaný. Současně se jedná o bezúplatný kontrakt, přičemž důležitý je samotný úmysl darovat – ten například nemá osoba, která jedná v omylu. Úmysl pak lze dovodit z okolností případu, přičemž motiv darování není významný.<ref>JANOUŠEK, Michal. In PETROV, Jan, BERAN, Vladimír a kol. ''Občanský zákoník. Komentář.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2085-2086 (§ 2055 OZ).</ref> Důležitými pojmovými znaky jsou projevy dárce a obdarovaného a jejich vůle být projevy vázáni.<ref name=":1">BEDNÁŘ, Václav, KASÍK Petr. In HULMÁK, Milan a kol. ''Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2 (§ 2055).</ref>
 
 
 
''„Zákon stanovuje dva předpoklady, za kterých se může jednat o darovací smlouvu. První vychází z reálného převedení vlastnického práva k věci a předání daru dárcem a jeho převzetí obdarovaným. To je vyjádřeno slovy: dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci a obdarovaný dar přijímá. Existuje však i možnost, že má k předání daru a převodu vlastnického práva dojít později. Nově je tato možnost vyjádřena slovy: dárce se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný nabídku přijímá."''<ref name=":1" />
 
  
 
=== Reálná vs. konsensuální darovací smlouva ===
 
=== Reálná vs. konsensuální darovací smlouva ===
 
Rozlišujeme tedy reálnou podobu smlouvy, kdy současně s projevem vůle darovat a projevem vůle dar přijmout dojde i k odevzdání věci jako předmětu daru, a to ať už klasickým předáním, či tradicí ''longa manu'' – např. odevzdáním klíčů od skladiště, kde se darovaná věc nachází a ''brevi manu'' – např. dar věci, kterou má obdarovaný už z jiného právního důvodu ve své detenci.<ref name=":2">ELISCHER. David. In ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. ''Občanský zákoník. Komentář. Svazek V.'' 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 620 (§ 2055).</ref>
 
Rozlišujeme tedy reálnou podobu smlouvy, kdy současně s projevem vůle darovat a projevem vůle dar přijmout dojde i k odevzdání věci jako předmětu daru, a to ať už klasickým předáním, či tradicí ''longa manu'' – např. odevzdáním klíčů od skladiště, kde se darovaná věc nachází a ''brevi manu'' – např. dar věci, kterou má obdarovaný už z jiného právního důvodu ve své detenci.<ref name=":2">ELISCHER. David. In ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. ''Občanský zákoník. Komentář. Svazek V.'' 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 620 (§ 2055).</ref>
  
Pokud je darována movitá věc, využívá se pro určení momentu převodu vlastnického práva dispozitivní ustanovení § 1099. Pokud je darována individuálně určená věc, vlastnické právo k věci se převádí již samotnou účinností darovací smlouvy. Pokud je darována genericky určená věc, dojde k nabytí vlastnického práva nejdříve okamžikem, kdy lze darovanou věc určit dostatečným odlišením od jiných věcí téhož druhu.<ref name=":2" />
+
Pokud je darována movitá věc, využívá se pro určení momentu převodu vlastnického práva dispozitivní ustanovení § 1099. Pokud je darována individuálně určená věc, vlastnické právo k věci se převádí již samotnou účinností darovací smlouvy. Pokud je darována genericky určená věc, dojde k nabytí vlastnického práva nejdříve okamžikem, kdy lze darovanou věc určit dostatečným odlišením od jiných věcí téhož druhu.<ref name=":2" /><blockquote>''„U darování nemovitých věcí je možno rozlišovat dvě situace. Jakmile se daruje nemovitost, která je předmětem evidence ve veřejném seznamu (katastr nemovitostí), je reálná povaha darovací smlouvy pojmově vyloučena, neboť vlastnické právo se nabývá zápisem do takového seznamu (viz § 1105). Pokud jde o nemovitosti nezapsané ve veřejném seznamu, lze si reálný charakter darovací smlouvy (byť jen teoreticky) představit. Okamžik nabytí vlastnického práva je totiž v těchto případech spojen s účinností darovací smlouvy (není-li stranami ujednáno jinak).''<ref name=":2" /></blockquote>Další podobou darovací smlouvy je tzv. konsensuální darovací smlouva, kdy současně s uzavřením darovací smlouvy nedochází k předání daru. Dárce se zavazuje, že obdarovanému dar po uzavření smlouvy odevzdá. ''„Na rozdíl od reálné podoby darování, zde darovací smlouva vzniká již konsensem smluvníků. Konsensuální charakter mohou mít darovací smlouvy, jimiž se darují jak movité i nemovité věci, tak hmotné i nehmotné věci.''"<ref name=":2" />
 
 
''„U darování nemovitých věcí je možno rozlišovat dvě situace. Jakmile se daruje nemovitost, která je předmětem evidence ve veřejném seznamu (katastr nemovitostí), je reálná povaha darovací smlouvy pojmově vyloučena, neboť vlastnické právo se nabývá zápisem do takového seznamu (viz § 1105). Pokud jde o nemovitosti nezapsané ve veřejném seznamu, lze si reálný charakter darovací smlouvy (byť jen teoreticky) představit. Okamžik nabytí vlastnického práva je totiž v těchto případech spojen s účinností darovací smlouvy (není-li stranami ujednáno jinak).''<ref name=":2" />
 
 
 
Další podobou darovací smlouvy je tzv. konsensuální darovací smlouva, kdy současně s uzavřením darovací smlouvy nedochází k předání daru. Dárce se zavazuje, že obdarovanému dar po uzavření smlouvy odevzdá. ''„Na rozdíl od reálné podoby darování, zde darovací smlouva vzniká již konsensem smluvníků. Konsensuální charakter mohou mít darovací smlouvy, jimiž se darují jak movité i nemovité věci, tak hmotné i nehmotné věci.''"<ref name=":2" />
 
  
 
== Odlišení darování a společenské úsluhy - liberality ==
 
== Odlišení darování a společenské úsluhy - liberality ==
V § 2055 odst. 2 je výslovně odlišena společenská úsluha od darování. „''Plnění z pouhé společenské úsluhy není darováním, je-li z chování stran zřejmé, že se nechtějí smluvně vázat.“''<ref name=":0" /> Společenskou úsluhou se strany nechtějí smluvně vázat. Chybí zde úmysl právní vztah založit či způsobit právní následky.<ref>JANOUŠEK, Michal. In PETROV, Jan, BERAN, Vladimír a kol. ''Občanský zákoník. Komentář.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2088 (§ 2055 OZ).</ref> Pokud někoho pozveme na večeři nebo ho svezeme autem, ve většině případech se jedná právě o společenskou úsluhu. Často je motivem zdvořilost, slušnost, přátelství, kolegialita apod.
+
V § 2055 odst. 2 je výslovně odlišena společenská úsluha od darování. „''Plnění z pouhé společenské úsluhy není darováním, je-li z chování stran zřejmé, že se nechtějí smluvně vázat.“''<ref name=":0" /> Společenskou úsluhou se strany nechtějí smluvně vázat. Chybí zde úmysl právní vztah založit či způsobit právní následky.<ref>JANOUŠEK, Michal. In PETROV, Jan, BERAN, Vladimír a kol. ''Občanský zákoník. Komentář.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2088 (§ 2055 OZ).</ref> Pokud někoho pozveme na večeři nebo ho svezeme autem, ve většině případech se jedná právě o společenskou úsluhu. Často je motivem zdvořilost, slušnost, přátelství, kolegialita apod.<blockquote>''„Základní rozdíl mezi úsluhou a darem spočívá v tom, že úsluha je jednorázové jednání, které již není v budoucnu možné dále relativizovat např. odvoláním daru, jelikož mezi tím, kdo úsluhu poskytl, a tím, v jehož prospěch byla úsluha poskytnuta, nevznikl žádný závazek. V zásadě lze říci, že společenská úsluha má spíše jednostranný charakter, nevyplývá tedy z formalizované dohody, ale z vůle toho, kdo ji poskytuje, a současně by mělo jít o určité spontánní jednání, jehož základním cílem není změna vlastníka věci."''<ref name=":3">BEDNÁŘ, Václav, KASÍK Petr. In HULMÁK, Milan a kol. ''Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2 (§ 2055).</ref></blockquote>
 
 
''„Základní rozdíl mezi úsluhou a darem spočívá v tom, že úsluha je jednorázové jednání, které již není v budoucnu možné dále relativizovat např. odvoláním daru, jelikož mezi tím, kdo úsluhu poskytl, a tím, v jehož prospěch byla úsluha poskytnuta, nevznikl žádný závazek. V zásadě lze říci, že společenská úsluha má spíše jednostranný charakter, nevyplývá tedy z formalizované dohody, ale z vůle toho, kdo ji poskytuje, a současně by mělo jít o určité spontánní jednání, jehož základním cílem není změna vlastníka věci."''<ref name=":3">BEDNÁŘ, Václav, KASÍK Petr. In HULMÁK, Milan a kol. ''Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2 (§ 2055).</ref>
 
  
 
== Slib daru ==
 
== Slib daru ==
 
Slib daru je jednostranným adresovaným právním jednáním. V občanském zákoníku je výslovně upraven v § 2056. Darovací slib je systematicky zařazen do úpravy darování, ačkoli se nejedná o darovací smlouvu ani o žádnou jinou smlouvu, důvodem zařazení je zřejmá souvislost s darováním. Jedná se o speciální ustanovení k § 1729, který upravuje náhradu škody v případě ukončení jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu, a to ve chvíli, kdy se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné.<ref>PILÍK, Václav. Darovací slib. ''Právní rozhledy'', 2015, č. 17, s. 579.</ref>
 
Slib daru je jednostranným adresovaným právním jednáním. V občanském zákoníku je výslovně upraven v § 2056. Darovací slib je systematicky zařazen do úpravy darování, ačkoli se nejedná o darovací smlouvu ani o žádnou jinou smlouvu, důvodem zařazení je zřejmá souvislost s darováním. Jedná se o speciální ustanovení k § 1729, který upravuje náhradu škody v případě ukončení jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu, a to ve chvíli, kdy se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné.<ref>PILÍK, Václav. Darovací slib. ''Právní rozhledy'', 2015, č. 17, s. 579.</ref>
  
Ustanovení § 2056 chrání dobrou víru obdarovaného, který učiní určité kroky v očekávání darování, ke kterému později nedojde, ať už z vůle samotného slibujícího či třetí osoby. Je stanoveno, že ačkoli dárce není na základě slibu zavázán darovat a obdarovaný nemůže vymáhat uzavření darovací smlouvy, je dárce povinen obdarovanému nahradit náklady, které byly účelně vynaloženy v očekávání daru.<ref name=":3" />
+
Ustanovení § 2056 chrání dobrou víru obdarovaného, který učiní určité kroky v očekávání darování, ke kterému později nedojde, ať už z vůle samotného slibujícího či třetí osoby. Je stanoveno, že ačkoli dárce není na základě slibu zavázán darovat a obdarovaný nemůže vymáhat uzavření darovací smlouvy, je dárce povinen obdarovanému nahradit náklady, které byly účelně vynaloženy v očekávání daru.<ref name=":3" /><blockquote>''„Účelnost vynaložených výdajů se hodnotí objektivně, hlediskem nutnosti a užitečnosti nákladů. Účelně vynaloženými výdaji budou zejména cestovné, poštovné, výdaje za poradenství aj.''<ref>JANOUŠEK, Michal. In PETROV, Jan, BERAN, Vladimír a kol. ''Občanský zákoník. Komentář.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2089 (§ 2056 OZ).</ref></blockquote>
 
 
''„Účelnost vynaložených výdajů se hodnotí objektivně, hlediskem nutnosti a užitečnosti nákladů. Účelně vynaloženými výdaji budou zejména cestovné, poštovné, výdaje za poradenství aj.''<ref>JANOUŠEK, Michal. In PETROV, Jan, BERAN, Vladimír a kol. ''Občanský zákoník. Komentář.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2089 (§ 2056 OZ).</ref>
 
  
 
== Forma darovací smlouvy ==
 
== Forma darovací smlouvy ==
Občanský zákoník vychází ze zásady bezformálnosti právního jednání. Bezformálnost může být omezena samotnými stranami závazku či zákonem. Zákon tak činí v § 2057 kdy stanoví, že písemná forma je vyžadována v případě konsensuálního darování a darování věci zapsané do veřejného seznamu. Současně pak z § 560 vyplývá požadavek písemné formy pro právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci – ať už by se jednalo o jakoukoli podobu darovací smlouvy.<ref>ELISCHER. David. In ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. ''Občanský zákoník. Komentář. Svazek V.'' 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 621 (§ 2055).</ref>
+
Občanský zákoník vychází ze zásady bezformálnosti právního jednání. Bezformálnost může být omezena samotnými stranami závazku či zákonem. Zákon tak činí v § 2057 kdy stanoví, že písemná forma je vyžadována v případě konsensuálního darování a darování věci zapsané do veřejného seznamu. Současně pak z § 560 vyplývá požadavek písemné formy pro právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci – ať už by se jednalo o jakoukoli podobu darovací smlouvy.<ref>ELISCHER. David. In ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. ''Občanský zákoník. Komentář. Svazek V.'' 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 621 (§ 2055).</ref><blockquote>''„Požadavek písemné formy darovací smlouvy sleduje především funkci ochrannou – dárce chrání před ukvapeným jednáním, a proto se písemná forma smlouvy nevyžaduje u reálného darování, kdy si dárce následek svého jednání plně uvědomuje, protože se věci fyzicky vzdává. V příkazu formy se prosazuje i funkce důkazní. Pro účely odstavce 1 je typická i funkce zajišťovací, jejímž účelem je zajištění jistoty občanskoprávního styku. Funkce má význam z hlediska právních následků jejího nedodržení."''<ref name=":4">JANOUŠEK, Michal. In PETROV, Jan, BERAN, Vladimír a kol. ''Občanský zákoník. Komentář.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2089 (§ 2057 OZ).</ref></blockquote>Následkem nedodržení formy u konsensuálního darování je relativní neplatnost. Následkem nedodržení formy u darovací smlouvy, jejímž předmětem je věc evidovaná ve veřejném seznamu, je absolutní neplatnost.<ref name=":4" />
 
 
''„Požadavek písemné formy darovací smlouvy sleduje především funkci ochrannou – dárce chrání před ukvapeným jednáním, a proto se písemná forma smlouvy nevyžaduje u reálného darování, kdy si dárce následek svého jednání plně uvědomuje, protože se věci fyzicky vzdává. V příkazu formy se prosazuje i funkce důkazní. Pro účely odstavce 1 je typická i funkce zajišťovací, jejímž účelem je zajištění jistoty občanskoprávního styku. Funkce má význam z hlediska právních následků jejího nedodržení."''<ref name=":4">JANOUŠEK, Michal. In PETROV, Jan, BERAN, Vladimír a kol. ''Občanský zákoník. Komentář.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2089 (§ 2057 OZ).</ref>
 
 
 
Následkem nedodržení formy u konsensuálního darování je relativní neplatnost. Následkem nedodržení formy u darovací smlouvy, jejímž předmětem je věc evidovaná ve veřejném seznamu, je absolutní neplatnost.<ref name=":4" />
 
  
Ustanovení § 2057 dále stanoví, že dárce je zavázán k odevzdání daru, není však povinen platit úrok z prodlení.  
+
Ustanovení § 2057 dále stanoví, že dárce je zavázán k odevzdání daru, není však povinen platit úrok z prodlení. <blockquote>„''Povinnost dárce k plnění obecně vychází ze zásady pacta sunt servanda a obdarovaný proto může po dárci požadovat, aby svůj dluh splnil a předal obdarovanému předmět daru. Avšak vzhledem k tomu, že se v případě darování jedná o bezúplatný převod vlastnického práva od dárce k obdarovanému, nebylo by spravedlivé, aby obdarovaný mohl po dárci v případě, že ten je s odevzdáním předmětu daru v prodlení, požadovat vedle vydání daru ještě i případné úroky z prodlení. Z toho důvodu je zákonem obecně plnění úroků z prodlení vyloučeno. To však stranám nebrání, aby si ujednaly něco jiného''."<ref name=":5">BEDNÁŘ, Václav, KASÍK Petr. In HULMÁK, Milan a kol. ''Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 5-8 (§ 2057).</ref></blockquote>
 
 
„''Povinnost dárce k plnění obecně vychází ze zásady pacta sunt servanda a obdarovaný proto může po dárci požadovat, aby svůj dluh splnil a předal obdarovanému předmět daru. Avšak vzhledem k tomu, že se v případě darování jedná o bezúplatný převod vlastnického práva od dárce k obdarovanému, nebylo by spravedlivé, aby obdarovaný mohl po dárci v případě, že ten je s odevzdáním předmětu daru v prodlení, požadovat vedle vydání daru ještě i případné úroky z prodlení. Z toho důvodu je zákonem obecně plnění úroků z prodlení vyloučeno. To však stranám nebrání, aby si ujednaly něco jiného''."<ref name=":5">BEDNÁŘ, Václav, KASÍK Petr. In HULMÁK, Milan a kol. ''Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 5-8 (§ 2057).</ref>
 
  
 
== Předmět darování ==
 
== Předmět darování ==
Řádek 59: Řádek 35:
  
 
== Odvolání daru ==
 
== Odvolání daru ==
''„Darování má obecně vycházet ze zásady pacta sunt servanda. Možnost odvolat dar by měla být výjimečným institutem, který má zohlednit případy zvláštního zřetele hodné, kdy porušení zásady pacta sunt servanda má ospravedlnitelný důvod." Při darování mezi živými není možné se práva na odvolání daru vzdát, resp. je takové vzdání se nicotné – nepřihlíží se k němu.''<ref name=":6" />
+
<blockquote>''„Darování má obecně vycházet ze zásady pacta sunt servanda. Možnost odvolat dar by měla být výjimečným institutem, který má zohlednit případy zvláštního zřetele hodné, kdy porušení zásady pacta sunt servanda má ospravedlnitelný důvod." Při darování mezi živými není možné se práva na odvolání daru vzdát, resp. je takové vzdání se nicotné – nepřihlíží se k němu.''<ref name=":6" /></blockquote>
  
 
===== Odvolání daru pro nouzi =====
 
===== Odvolání daru pro nouzi =====
 
Základním východiskem je § 2068 odst. 1, který stanoví: ''„Upadne-li dárce po darování do takové nouze, že nemá ani na nutnou výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je podle zákona povinen, může dar odvolat a požadovat po obdarovaném, aby mu dar vydal zpět nebo zaplatil jeho obvyklou cenu, nanejvýš však v tom rozsahu, v jakém se dárci nedostává prostředků k uvedené výživě. Obdarovaný se může této povinnosti zprostit poskytováním toho, co je k této výživě potřeba."''<ref name=":0" />
 
Základním východiskem je § 2068 odst. 1, který stanoví: ''„Upadne-li dárce po darování do takové nouze, že nemá ani na nutnou výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je podle zákona povinen, může dar odvolat a požadovat po obdarovaném, aby mu dar vydal zpět nebo zaplatil jeho obvyklou cenu, nanejvýš však v tom rozsahu, v jakém se dárci nedostává prostředků k uvedené výživě. Obdarovaný se může této povinnosti zprostit poskytováním toho, co je k této výživě potřeba."''<ref name=":0" />
  
Nouze je vymezována zásadně jen v souvislosti s výživou. Bližší specifikaci pojmu výživa v zákoně nenajdeme. ''„V nauce a judikatuře je pojem výživa dosud užíván ve dvojím významu. Jednak se jím rozumí zajištění výživy ve smyslu základních potravin k přežití člověka (vlastní výživa, resp. výživa v užším smyslu) a jednak se tím označuje uspokojování i ostatních hmotných i nehmotných potřeb (tj. nejen potřeby stravování, ošacení a bydlení, ale i potřeby kulturní, sportovní, rekreační, léčebné atp.)''<ref>ELISCHER. David. In ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. ''Občanský zákoník. Komentář. Svazek V.'' 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 675 (§ 2068).</ref> Pojem nutná výživa je pak třeba chápat právě v tomto širším smyslu.
+
Nouze je vymezována zásadně jen v souvislosti s výživou. Bližší specifikaci pojmu výživa v zákoně nenajdeme. ''„V nauce a judikatuře je pojem výživa dosud užíván ve dvojím významu. Jednak se jím rozumí zajištění výživy ve smyslu základních potravin k přežití člověka (vlastní výživa, resp. výživa v užším smyslu) a jednak se tím označuje uspokojování i ostatních hmotných i nehmotných potřeb (tj. nejen potřeby stravování, ošacení a bydlení, ale i potřeby kulturní, sportovní, rekreační, léčebné atp.)''<ref>ELISCHER. David. In ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. ''Občanský zákoník. Komentář. Svazek V.'' 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 675 (§ 2068).</ref> Pojem nutná výživa je pak třeba chápat právě v tomto širším smyslu.<blockquote>''„Odvolání daru pro nouzi může přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy se dárce ocitne v situaci, která není řešitelná jinak. Primárně by totiž měla být dárcova nouze řešena jinými instituty soukromého práva, které musejí mít přednost, zásah do zásady pacta sunt servanda je třeba chápat až jako poslední možné řešení."''<ref>BEDNÁŘ, Václav, KASÍK Petr. In HULMÁK, Milan a kol. ''Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 18 (§ 2068).</ref> </blockquote>Současně platí, že právo odvolat dar nemá takový dárce, který si stav nouze přivodil sám nebo z hrubé nedbalosti, jelikož by se takové jednání příčilo dobrým mravům.
 
 
''„Odvolání daru pro nouzi může přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy se dárce ocitne v situaci, která není řešitelná jinak. Primárně by totiž měla být dárcova nouze řešena jinými instituty soukromého práva, které musejí mít přednost, zásah do zásady pacta sunt servanda je třeba chápat až jako poslední možné řešení."''<ref>BEDNÁŘ, Václav, KASÍK Petr. In HULMÁK, Milan a kol. ''Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 18 (§ 2068).</ref> Současně platí, že právo odvolat dar nemá takový dárce, který si stav nouze přivodil sám nebo z hrubé nedbalosti, jelikož by se takové jednání příčilo dobrým mravům.
 
  
 
V konečném důsledků může odvolání daru pro nouzi vést až k vyživovací povinnosti obdarované osoby vůči dárci, a to na základě splnění několika podmínek. První z nich je, aby dárce upadl do takové nouze, že nemá na výživu sebe či osoby, ke které je povinen ze zákona. Nouze by měla mít dlouhodobý a trvalý charakter, nikoli pouze přechodný. Druhou podmínkou je, aby dárce měl na odvolání daru právo a aby tak učinil. Třetí podmínkou je volba obdarovaného, že nebude dar vracet ani vyplácet jeho obvyklou cenu, ale že bude sám výživu dárci poskytovat.<ref>BRUNCKO, Stanislav. Odvolání daru pro nouzi a vyživovací povinnost obdarovaného. ''Právní rozhledy'', 2014, č. 19, s. 656.</ref>
 
V konečném důsledků může odvolání daru pro nouzi vést až k vyživovací povinnosti obdarované osoby vůči dárci, a to na základě splnění několika podmínek. První z nich je, aby dárce upadl do takové nouze, že nemá na výživu sebe či osoby, ke které je povinen ze zákona. Nouze by měla mít dlouhodobý a trvalý charakter, nikoli pouze přechodný. Druhou podmínkou je, aby dárce měl na odvolání daru právo a aby tak učinil. Třetí podmínkou je volba obdarovaného, že nebude dar vracet ani vyplácet jeho obvyklou cenu, ale že bude sám výživu dárci poskytovat.<ref>BRUNCKO, Stanislav. Odvolání daru pro nouzi a vyživovací povinnost obdarovaného. ''Právní rozhledy'', 2014, č. 19, s. 656.</ref>
  
Ustanovení § 2069 pak řeší otázku plurality obdarovaných, tzn. případ, kdy je za života dárce obdarováno více osob.
+
Ustanovení § 2069 pak řeší otázku plurality obdarovaných, tzn. případ, kdy je za života dárce obdarováno více osob.<blockquote>''„Mezi obdarovanými zásadně neexistuje žádné právní pouto, byli toliko adresáty dárcovy štědré vůle. Přesto v situaci, kdy dárce upadne do nouze takové, že se mu nedostává na jeho nutnou výživu, případně na nutnou výživu dalších oprávněných osob, zákon činí relevantní souvstažnost mezi jednotlivými darováními, a tedy mezi jednotlivými obdarovanými, a to z hlediska časového (nikoli z hlediska rozsahu darování. Favorizují se ta darování, která byla učiněna dříve, tj. před případnými pozdějšími dary."''<ref name=":7">ELISCHER. David. In ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. ''Občanský zákoník. Komentář. Svazek V.'' 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 679-681 (§ 2069).</ref></blockquote>Co se týče přechodu práva odvolat dar pro nouzi, právo odvolat dar pro nouzi nepřechází na dárcovy dědice, zaniká tedy nejpozději dárcovou smrtí. Ustanovení § 2070 však dále rozšiřuje okruh aktivně legitimovaných k podání žaloby na vydání daru. Jedná se o ty, které je dárce povinen podle zákona vyživovat. Je zapotřebí splnění několika podmínek, a to v první řadě neuplatnění práva samotným dárcem, dále pak existence zákonné vyživovací povinnosti dárce, příspěvek na výživu za stejných podmínek a omezený rozsah plnění (tím, co sám dárce nemůže poskytnout).<ref name=":7" />
 
 
''„Mezi obdarovanými zásadně neexistuje žádné právní pouto, byli toliko adresáty dárcovy štědré vůle. Přesto v situaci, kdy dárce upadne do nouze takové, že se mu nedostává na jeho nutnou výživu, případně na nutnou výživu dalších oprávněných osob, zákon činí relevantní souvstažnost mezi jednotlivými darováními, a tedy mezi jednotlivými obdarovanými, a to z hlediska časového (nikoli z hlediska rozsahu darování. Favorizují se ta darování, která byla učiněna dříve, tj. před případnými pozdějšími dary."''<ref name=":7">ELISCHER. David. In ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. ''Občanský zákoník. Komentář. Svazek V.'' 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 679-681 (§ 2069).</ref>
 
 
 
Co se týče přechodu práva odvolat dar pro nouzi, právo odvolat dar pro nouzi nepřechází na dárcovy dědice, zaniká tedy nejpozději dárcovou smrtí. Ustanovení § 2070 však dále rozšiřuje okruh aktivně legitimovaných k podání žaloby na vydání daru. Jedná se o ty, které je dárce povinen podle zákona vyživovat. Je zapotřebí splnění několika podmínek, a to v první řadě neuplatnění práva samotným dárcem, dále pak existence zákonné vyživovací povinnosti dárce, příspěvek na výživu za stejných podmínek a omezený rozsah plnění (tím, co sám dárce nemůže poskytnout).<ref name=":7" />
 
  
 
==== Odvolání daru pro nevděk ====
 
==== Odvolání daru pro nevděk ====
Řádek 80: Řádek 50:
  
 
Na rozdíl od práva odvolat dar pro nouzi, které na dědice nepřechází, právo odvolat dar pro nevděk přechází na dědice v případech stanovených zákonem. Dědic pak může dar odvolat do jednoho roku ode dne smrti dárce. Jedná se o případy, kdy obdarovaný dárci zabránil v odvolání daru či odvolání daru zmařila vyšší moc. Zde se může jednat například o situaci, kdy je dárce na cestě k obdarovanému, aby mu sdělil své rozhodnutí odvolat dar, nicméně cestou zemře při dopravní nehodě.<ref name=":8" />
 
Na rozdíl od práva odvolat dar pro nouzi, které na dědice nepřechází, právo odvolat dar pro nevděk přechází na dědice v případech stanovených zákonem. Dědic pak může dar odvolat do jednoho roku ode dne smrti dárce. Jedná se o případy, kdy obdarovaný dárci zabránil v odvolání daru či odvolání daru zmařila vyšší moc. Zde se může jednat například o situaci, kdy je dárce na cestě k obdarovanému, aby mu sdělil své rozhodnutí odvolat dar, nicméně cestou zemře při dopravní nehodě.<ref name=":8" />
 +
<references />

Verze z 21. 1. 2020, 13:22

Darování obecně

Darování je jeden ze základních smluvních typů, který najdeme v Části čtvrté OZ, tedy v části relativních majetkových práv. Konkrétně v Hlavě II, kde jsou upraveny závazky z právních jednání a v Díle 1, kde nalezneme převedení věci do vlastnictví jiného. Mimo darování zde můžeme najít i koupi či směnu.

„Darovací smlouva jakožto pojmenovaná smlouva představuje právní důvod vzniku asyllagmatického závazku, jehož podstata spočívá v dobrovolném a bezplatném poskytnutí daru (převodu vlastnického práva k věci), jímž dárce sleduje především zvětšení majetku obdarovaného jako projev své velkorysosti, vděku, štědrosti či filantropie vůbec (animus donandi)."[1]

Základním ustanovením je § 2055 odst. 1:

„Darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá."[2]

Jak vyplývá z uvedené definice, jedná se o dvoustranné právní jednání. Na jedné straně závazku stojí dárce a na druhé straně obdarovaný. Současně se jedná o bezúplatný kontrakt, přičemž důležitý je samotný úmysl darovat – ten například nemá osoba, která jedná v omylu. Úmysl pak lze dovodit z okolností případu, přičemž motiv darování není významný.[3] Důležitými pojmovými znaky jsou projevy dárce a obdarovaného a jejich vůle být projevy vázáni.[4]

„Zákon stanovuje dva předpoklady, za kterých se může jednat o darovací smlouvu. První vychází z reálného převedení vlastnického práva k věci a předání daru dárcem a jeho převzetí obdarovaným. To je vyjádřeno slovy: dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci a obdarovaný dar přijímá. Existuje však i možnost, že má k předání daru a převodu vlastnického práva dojít později. Nově je tato možnost vyjádřena slovy: dárce se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný nabídku přijímá."[4]

Reálná vs. konsensuální darovací smlouva

Rozlišujeme tedy reálnou podobu smlouvy, kdy současně s projevem vůle darovat a projevem vůle dar přijmout dojde i k odevzdání věci jako předmětu daru, a to ať už klasickým předáním, či tradicí longa manu – např. odevzdáním klíčů od skladiště, kde se darovaná věc nachází a brevi manu – např. dar věci, kterou má obdarovaný už z jiného právního důvodu ve své detenci.[5]

Pokud je darována movitá věc, využívá se pro určení momentu převodu vlastnického práva dispozitivní ustanovení § 1099. Pokud je darována individuálně určená věc, vlastnické právo k věci se převádí již samotnou účinností darovací smlouvy. Pokud je darována genericky určená věc, dojde k nabytí vlastnického práva nejdříve okamžikem, kdy lze darovanou věc určit dostatečným odlišením od jiných věcí téhož druhu.[5]

„U darování nemovitých věcí je možno rozlišovat dvě situace. Jakmile se daruje nemovitost, která je předmětem evidence ve veřejném seznamu (katastr nemovitostí), je reálná povaha darovací smlouvy pojmově vyloučena, neboť vlastnické právo se nabývá zápisem do takového seznamu (viz § 1105). Pokud jde o nemovitosti nezapsané ve veřejném seznamu, lze si reálný charakter darovací smlouvy (byť jen teoreticky) představit. Okamžik nabytí vlastnického práva je totiž v těchto případech spojen s účinností darovací smlouvy (není-li stranami ujednáno jinak).[5]

Další podobou darovací smlouvy je tzv. konsensuální darovací smlouva, kdy současně s uzavřením darovací smlouvy nedochází k předání daru. Dárce se zavazuje, že obdarovanému dar po uzavření smlouvy odevzdá. „Na rozdíl od reálné podoby darování, zde darovací smlouva vzniká již konsensem smluvníků. Konsensuální charakter mohou mít darovací smlouvy, jimiž se darují jak movité i nemovité věci, tak hmotné i nehmotné věci."[5]

Odlišení darování a společenské úsluhy - liberality

V § 2055 odst. 2 je výslovně odlišena společenská úsluha od darování. „Plnění z pouhé společenské úsluhy není darováním, je-li z chování stran zřejmé, že se nechtějí smluvně vázat.“[2] Společenskou úsluhou se strany nechtějí smluvně vázat. Chybí zde úmysl právní vztah založit či způsobit právní následky.[6] Pokud někoho pozveme na večeři nebo ho svezeme autem, ve většině případech se jedná právě o společenskou úsluhu. Často je motivem zdvořilost, slušnost, přátelství, kolegialita apod.

„Základní rozdíl mezi úsluhou a darem spočívá v tom, že úsluha je jednorázové jednání, které již není v budoucnu možné dále relativizovat např. odvoláním daru, jelikož mezi tím, kdo úsluhu poskytl, a tím, v jehož prospěch byla úsluha poskytnuta, nevznikl žádný závazek. V zásadě lze říci, že společenská úsluha má spíše jednostranný charakter, nevyplývá tedy z formalizované dohody, ale z vůle toho, kdo ji poskytuje, a současně by mělo jít o určité spontánní jednání, jehož základním cílem není změna vlastníka věci."[7]

Slib daru

Slib daru je jednostranným adresovaným právním jednáním. V občanském zákoníku je výslovně upraven v § 2056. Darovací slib je systematicky zařazen do úpravy darování, ačkoli se nejedná o darovací smlouvu ani o žádnou jinou smlouvu, důvodem zařazení je zřejmá souvislost s darováním. Jedná se o speciální ustanovení k § 1729, který upravuje náhradu škody v případě ukončení jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu, a to ve chvíli, kdy se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné.[8]

Ustanovení § 2056 chrání dobrou víru obdarovaného, který učiní určité kroky v očekávání darování, ke kterému později nedojde, ať už z vůle samotného slibujícího či třetí osoby. Je stanoveno, že ačkoli dárce není na základě slibu zavázán darovat a obdarovaný nemůže vymáhat uzavření darovací smlouvy, je dárce povinen obdarovanému nahradit náklady, které byly účelně vynaloženy v očekávání daru.[7]

„Účelnost vynaložených výdajů se hodnotí objektivně, hlediskem nutnosti a užitečnosti nákladů. Účelně vynaloženými výdaji budou zejména cestovné, poštovné, výdaje za poradenství aj.[9]

Forma darovací smlouvy

Občanský zákoník vychází ze zásady bezformálnosti právního jednání. Bezformálnost může být omezena samotnými stranami závazku či zákonem. Zákon tak činí v § 2057 kdy stanoví, že písemná forma je vyžadována v případě konsensuálního darování a darování věci zapsané do veřejného seznamu. Současně pak z § 560 vyplývá požadavek písemné formy pro právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci – ať už by se jednalo o jakoukoli podobu darovací smlouvy.[10]

„Požadavek písemné formy darovací smlouvy sleduje především funkci ochrannou – dárce chrání před ukvapeným jednáním, a proto se písemná forma smlouvy nevyžaduje u reálného darování, kdy si dárce následek svého jednání plně uvědomuje, protože se věci fyzicky vzdává. V příkazu formy se prosazuje i funkce důkazní. Pro účely odstavce 1 je typická i funkce zajišťovací, jejímž účelem je zajištění jistoty občanskoprávního styku. Funkce má význam z hlediska právních následků jejího nedodržení."[11]

Následkem nedodržení formy u konsensuálního darování je relativní neplatnost. Následkem nedodržení formy u darovací smlouvy, jejímž předmětem je věc evidovaná ve veřejném seznamu, je absolutní neplatnost.[11] Ustanovení § 2057 dále stanoví, že dárce je zavázán k odevzdání daru, není však povinen platit úrok z prodlení.

Povinnost dárce k plnění obecně vychází ze zásady pacta sunt servanda a obdarovaný proto může po dárci požadovat, aby svůj dluh splnil a předal obdarovanému předmět daru. Avšak vzhledem k tomu, že se v případě darování jedná o bezúplatný převod vlastnického práva od dárce k obdarovanému, nebylo by spravedlivé, aby obdarovaný mohl po dárci v případě, že ten je s odevzdáním předmětu daru v prodlení, požadovat vedle vydání daru ještě i případné úroky z prodlení. Z toho důvodu je zákonem obecně plnění úroků z prodlení vyloučeno. To však stranám nebrání, aby si ujednaly něco jiného."[12]

Předmět darování

Darem může být jakákoli věc v právním smyslu, přičemž věcí v právním slova smyslu se dle § 489 rozumí vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Dárce může darovat jen jednotlivou věc ze svého majetku, ale může darovat i veškerý svůj majetek. Majetkem se přitom rozumí vše, co osobě patří. Pokud dárce daruje veškerý svůj majetek, jedná se o věc hromadnou dle § 501. Pokud není ujednáno něco jiného, rozumí se veškerým majetkem majetek, který dárce skutečně vlastnil v okamžiku uzavření darovací smlouvy.[12]

Dále je také možné darovat i veškerý budoucí majetek, kterým se rozumí to, co k současnému majetku v budoucnu přibude. U darování budoucího majetku se však setkáváme s omezením, kdy obdarovaným může být požadováno plnění jen do výše jedné poloviny dárcova budoucího majetku. Vždy je vhodné specifikovat, jakého konkrétního budoucího majetku se má darování týkat.[12]

Předmětem daru mohou být i věci, které dárce zatím nemá. Zde je nutné, aby se v darovací smlouvě dárce zavázal takovou věc nabýt. „Může se jednat o situaci, kdy se dárce rozhodne darovat galerii všechny obrazy, které má ve své sbírce, a to včetně obrazu, který ještě nevlastní, ale chystá se jej na následné aukci získat."[12]

V § 2060 nalezneme zvláštní druh darování, a to tzv. renumeratorní (odměnné) darování. Jako renumeratorní darování se posoudí případ, kdy dárce poskytuje obdarovanému dar, na který obdarovaný nemá předem právní nárok. V tu chvíli se pak použije úprava darování. Mezi renumeratorní darování patří například odměny spojené s různými oceněními či plnění za záchranu života poskytnuté nikoli jako odměna za výkon, ale dar, jímž dárce projevuje vděčnost.[12]

Zákon dále zná i např. vzájemné darování, darování pro případ smrti, darování podpory apod.

Neplatné darování v zařízení poskytujícím zdravotnické nebo sociální služby

§ 2067 je ustanovením, které má chránit dárce před nerozvážným jednáním, kterým by si mohl způsobit majetkovou újmu. Je chráněna svobodná vůle dárce a dobrovolnost darování. Je tedy stanoveno, že absolutně nepatné je darování osobě, která zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, provozuje, spravuje, nebo je v něm zaměstnána – pokud tedy k darování došlo v době, kdy dárce přijímal od takového zařízení služby. Výjimkou by bylo, pokud by obdarovaný byl osobou blízkou. Okruh osob, kterým nesmí být darováno je poměrně široký, a to právě z důvodu zajištění co největší ochrany dárce proti vlivům, které by mohly jeho vůli ovlivnit.[13]

Odvolání daru

„Darování má obecně vycházet ze zásady pacta sunt servanda. Možnost odvolat dar by měla být výjimečným institutem, který má zohlednit případy zvláštního zřetele hodné, kdy porušení zásady pacta sunt servanda má ospravedlnitelný důvod." Při darování mezi živými není možné se práva na odvolání daru vzdát, resp. je takové vzdání se nicotné – nepřihlíží se k němu.[13]

Odvolání daru pro nouzi

Základním východiskem je § 2068 odst. 1, který stanoví: „Upadne-li dárce po darování do takové nouze, že nemá ani na nutnou výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je podle zákona povinen, může dar odvolat a požadovat po obdarovaném, aby mu dar vydal zpět nebo zaplatil jeho obvyklou cenu, nanejvýš však v tom rozsahu, v jakém se dárci nedostává prostředků k uvedené výživě. Obdarovaný se může této povinnosti zprostit poskytováním toho, co je k této výživě potřeba."[2]

Nouze je vymezována zásadně jen v souvislosti s výživou. Bližší specifikaci pojmu výživa v zákoně nenajdeme. „V nauce a judikatuře je pojem výživa dosud užíván ve dvojím významu. Jednak se jím rozumí zajištění výživy ve smyslu základních potravin k přežití člověka (vlastní výživa, resp. výživa v užším smyslu) a jednak se tím označuje uspokojování i ostatních hmotných i nehmotných potřeb (tj. nejen potřeby stravování, ošacení a bydlení, ale i potřeby kulturní, sportovní, rekreační, léčebné atp.)[14] Pojem nutná výživa je pak třeba chápat právě v tomto širším smyslu.

„Odvolání daru pro nouzi může přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy se dárce ocitne v situaci, která není řešitelná jinak. Primárně by totiž měla být dárcova nouze řešena jinými instituty soukromého práva, které musejí mít přednost, zásah do zásady pacta sunt servanda je třeba chápat až jako poslední možné řešení."[15]

Současně platí, že právo odvolat dar nemá takový dárce, který si stav nouze přivodil sám nebo z hrubé nedbalosti, jelikož by se takové jednání příčilo dobrým mravům.

V konečném důsledků může odvolání daru pro nouzi vést až k vyživovací povinnosti obdarované osoby vůči dárci, a to na základě splnění několika podmínek. První z nich je, aby dárce upadl do takové nouze, že nemá na výživu sebe či osoby, ke které je povinen ze zákona. Nouze by měla mít dlouhodobý a trvalý charakter, nikoli pouze přechodný. Druhou podmínkou je, aby dárce měl na odvolání daru právo a aby tak učinil. Třetí podmínkou je volba obdarovaného, že nebude dar vracet ani vyplácet jeho obvyklou cenu, ale že bude sám výživu dárci poskytovat.[16]

Ustanovení § 2069 pak řeší otázku plurality obdarovaných, tzn. případ, kdy je za života dárce obdarováno více osob.

„Mezi obdarovanými zásadně neexistuje žádné právní pouto, byli toliko adresáty dárcovy štědré vůle. Přesto v situaci, kdy dárce upadne do nouze takové, že se mu nedostává na jeho nutnou výživu, případně na nutnou výživu dalších oprávněných osob, zákon činí relevantní souvstažnost mezi jednotlivými darováními, a tedy mezi jednotlivými obdarovanými, a to z hlediska časového (nikoli z hlediska rozsahu darování. Favorizují se ta darování, která byla učiněna dříve, tj. před případnými pozdějšími dary."[17]

Co se týče přechodu práva odvolat dar pro nouzi, právo odvolat dar pro nouzi nepřechází na dárcovy dědice, zaniká tedy nejpozději dárcovou smrtí. Ustanovení § 2070 však dále rozšiřuje okruh aktivně legitimovaných k podání žaloby na vydání daru. Jedná se o ty, které je dárce povinen podle zákona vyživovat. Je zapotřebí splnění několika podmínek, a to v první řadě neuplatnění práva samotným dárcem, dále pak existence zákonné vyživovací povinnosti dárce, příspěvek na výživu za stejných podmínek a omezený rozsah plnění (tím, co sám dárce nemůže poskytnout).[17]

Odvolání daru pro nevděk

Druhým způsobem odvolání daru je možnost odvolání daru pro nevděk. Základním ustanovením je § 2072. Podmínkou je, aby obdarovaný dárci, nebo osobě jemu blízké úmyslně či z hrubé nedbalosti ublížil, a to tak, že zjevně došlo k porušení dobrých mravů. Je to možné za předpokladu, že uvedené jednání dárce obdarovanému neprominul, přičemž prominutí může mít jakoukoli formu, např. je možné učinit i konkludentně. Dárce může dar odvolat do jednoho roku od ublížení, či do jednoho roku od chvíle, kdy se o ublížení dozvěděl. Pokud byl již předmět daru odevzdán, může dárce požadovat vydání celého daru, pokud to není možné – např. pokud je darován pozemek, na kterém obdarovaný postaví dům, tak dárce může požadovat zaplacení jeho obvyklé ceny. Okamžikem, kdy se obdarovaný dopustí činu, který je nevděkem vůči dárci, stává se obdarovaný nepoctivým držitelem.[18]

Na rozdíl od práva odvolat dar pro nouzi, které na dědice nepřechází, právo odvolat dar pro nevděk přechází na dědice v případech stanovených zákonem. Dědic pak může dar odvolat do jednoho roku ode dne smrti dárce. Jedná se o případy, kdy obdarovaný dárci zabránil v odvolání daru či odvolání daru zmařila vyšší moc. Zde se může jednat například o situaci, kdy je dárce na cestě k obdarovanému, aby mu sdělil své rozhodnutí odvolat dar, nicméně cestou zemře při dopravní nehodě.[18]

  1. ELISCHER. David. In ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 614 (§ 2055).
  2. 2,0 2,1 2,2 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  3. JANOUŠEK, Michal. In PETROV, Jan, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2085-2086 (§ 2055 OZ).
  4. 4,0 4,1 BEDNÁŘ, Václav, KASÍK Petr. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2 (§ 2055).
  5. 5,0 5,1 5,2 5,3 ELISCHER. David. In ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 620 (§ 2055).
  6. JANOUŠEK, Michal. In PETROV, Jan, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2088 (§ 2055 OZ).
  7. 7,0 7,1 BEDNÁŘ, Václav, KASÍK Petr. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2 (§ 2055).
  8. PILÍK, Václav. Darovací slib. Právní rozhledy, 2015, č. 17, s. 579.
  9. JANOUŠEK, Michal. In PETROV, Jan, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2089 (§ 2056 OZ).
  10. ELISCHER. David. In ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 621 (§ 2055).
  11. 11,0 11,1 JANOUŠEK, Michal. In PETROV, Jan, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2089 (§ 2057 OZ).
  12. 12,0 12,1 12,2 12,3 12,4 BEDNÁŘ, Václav, KASÍK Petr. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 5-8 (§ 2057).
  13. 13,0 13,1 BEDNÁŘ, Václav, KASÍK Petr. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 16-28 (§ 2058).
  14. ELISCHER. David. In ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 675 (§ 2068).
  15. BEDNÁŘ, Václav, KASÍK Petr. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 18 (§ 2068).
  16. BRUNCKO, Stanislav. Odvolání daru pro nouzi a vyživovací povinnost obdarovaného. Právní rozhledy, 2014, č. 19, s. 656.
  17. 17,0 17,1 ELISCHER. David. In ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 679-681 (§ 2069).
  18. 18,0 18,1 BEDNÁŘ, Václav, KASÍK Petr. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 21-27 (§ 2072).
Autoři článku: IvaBlažková (Iva Blažková)