Dědická substituce

Z Iurium Wiki

Dědickou substituci (substitutio), či též ustanovení náhradního dědice[1] nebo dědické náhradnictví,[2] lze definovat jako jmenování dalšího dědice, který má nastoupit na místo dědice předchozího,[3] jde tedy o ustanovení dědice ve druhé (a každé další) řadě, které reaguje na situaci, kdy první dědic z nějakého důvodu dědictví nenabude.[4] Tento pojem vyplývá již ze slovního významu substituce: substituere přeneseně znamená dosaditi někoho na místo něčí.[5]

Na rozdíl od dědické instituce (heredis institutio), která byla základem testamentu, a bez níž byl tak testament nemyslitelný,[6] se v případě dědické substituce jednalo o fakultativní obsahovou náležitost závěti,[7] ačkoliv na ni byly kladeny stejné formální požadavky.[8] Jejím smyslem bylo zejména vyloučení intestátní posloupnosti,[9] ale také toho, aby podíl jednoho ze spoludědiců přirůstal jako uprázdněný k podílům ostatních spoludědiců. K takovéto akrescenci mohlo dojít teprve tehdy, jestliže podíl nenabyl žádný z ustanovených náhradníků.[10]

Římští právníci nejprve vypracovali čistě racionalisticky, tj. bez zřetele k dogmatickoprávním premisám, pojatý systém dvou substitucí. V prvním případě zůstavitel jmenoval náhradního dědice, tzv. substituta, pro případ, že by se dědic povolaný na prvním místě dědicem nestal (si heredes non exstiterint), tj. že by nemohl nebo nechtěl dědictví nabýt, ve druhém pak pro případ, že by se první dědic sice dědicem stal (si heredes exstiterint), ale dodatečně jím přestal být, a to buď protože byl ustanoven jen na dobu určitou, nebo pod rozvazovací podmínkou.[11] Jakmile se však právní uvažování uzavřelo do okruhu pozitivního práva, konstatovali juristé, že je racionálně vyvozený obraz substitucí nutno omezit. Vázáni civilním dogmatem semel heres semper heres (jednou dědic, vždycky dědic) vyplývajícím z ustanovení D 28, 5, 89[12] a znemožňujícím, aby byl dědic jmenován jen na čas nebo pod rezolutivní podmínkou, došli k pozitivněprávnímu závěru, že je možno substituovat pouze his qui heredes non exstiterunt. Druhou myslitelnou skupinu dědických substitucí zamítli, byli si ovšem vědomi, že toto zamítnutí představuje značný nedostatek pro praktické cíle testamentárního pořízení. Zůstavitel totiž může mít zájem na tom, aby ustanovil prvního dědice jen na nějakou dobu nebo pod rozvazovací podmínkou a po uplynutí doby nebo splnění podmínky dosadil na jeho místo dědice druhého. Ačkoliv tedy přímé provedení tohoto cíle prostředky civilního práva shledali nemožným, připustili provedení nepřímé a k němu ještě jednu výjimku z uvedeného pravidla.[13]

K nepřímému provedení možnosti dvou řad dědiců po sobě následujících použili pupillární substituci a mimořádný právní institut univerzálního fideikomisu (fideicommissum hereditatis). Díky pupillární substituci mohl zůstavitel ustanovit za svého prvního dědice svého nedospělého syna a pro případ, že se tento stal dědicem, ale zemřel ještě v nedospělosti, jmenovat další osobu za dědice druhého. Ustanovení druhého otcova dědice totiž právověda interpretovala jako jmenování dědice synovi, zohledňujíc přitom normu, že pater familias má v rámci své otcovské moci právo jmenovat dědice svému nedospělému synovi.[14]

Univerzální fideikomis byl svou povahou odkaz, na který se na rozdíl od tradičního legátu původně nevztahovala žádná omezení, a mohl tak být vázán uplynutím lhůty či rezolutivní podmínkou.[15] Zůstavitel jím ukládal dědici, aby po určité době nebo při splnění nějaké podmínky vydal dědictví určené osobě, a to buď jako část vyjádřenou zlomkem, nebo dokonce jako celek. Tato osoba nebyla dědicem v pravém smyslu, nýbrž jen univerzálním fideikomisářem, nabyvatelem pozůstalosti loco legatarii, resp. jak se později připustilo, loco heredis. V právní vědě byl tento případ, vzniklý v době práva poklasického, označován jako fideikomisární substituce, jejímž zvláštním případem byl i rodinný fideikomis (D 36, 1, 26, 1).[16] Zájem dědice vydat celou pozůstalost byl však pochopitelně minimální, a proto byla na základě SC Pegasianum vztažena na fideikomisa falcidiánská kvarta.[17]

Gai 2, 184:[18]
Extraneo vero heredi instituto ita substituere non possumus, ut si heres extiterit et intra aliquod tempus decesserit, alius ei heres sit; sed hoc solum nobis permissum est, ut eum per fideicommissum obligemus, ut hereditatem nostram totam vel pro parte restituat; quod ius quale sit, suo loco trademus.
Je-li naproti tomu ustanoven (dědicem) „dědic cizí“ [tím je myšlen kdokoliv jiný, než zůstavitelův syn], nemůžeme mu určit náhradníka tak, že stane-li se dědicem a do nějaké lhůty zemře, má jeho dědicem být někdo jiný. Ale povoluje se nám pouze to, abychom ho fideikomisem zavázali, že naši pozůstalost buď celou anebo zčásti navrátí. O jakéže právo se (v tomto případě) jedná, vyložíme na příslušném místě.

Vedle těchto dvou případů nepřímého provedení myšlenky dvou řad dědiců existoval ještě případ výjimečného rázu, v němž se takové dědické povolání dalo provést přímo, a to případ vojenské substituce, o níž později.[19]

Systém dědických substitucí římského pozitivního práva můžeme tedy shrnout takto: ius civile připouštělo jen obecnou substituci his qui heredes non exstiterunt a pupillární substituci, ke kterým byla roku 528 zavedena justiniánskou konstitucí substituce kvazipupillární,[20] a císařské ius extraordinarium navíc připouštělo substituci fideikomisární a v privilegované oblasti vojenského testamentu substituci vojenskou.[21]

Obecná či vulgární substituce (substitutio vulgaris)

V termínu vulgaris není ani v nejmenším vyjádřena věcná podstata této substituce, důvodem termínu, ostatně v pramenech velmi zřídka používaného, je zejména snaha odlišit tuto substituci od zvláštního případu substituce pupilární. Tu mohl nařídit jen pater familias pro svého nedospělého syna, zatímco obecnou každý testátor pro jakéhokoliv dědice.[22] Důvody, pro které institut dědictví nenabyl, a způsoby určení jeho náhradníka byly přitom různé.

Nejčastěji dědic ustanovený na prvním místě zemřel dříve, než dědictví nabyl, aniž došlo k přesunu pozůstalosti (transmissio hereditatis) na jeho dědice, či byl nezpůsobilý stát se dědicem,[23] přičemž četné případy nezpůsobilosti nabýt z posledního pořízení zavedl zákon lex Iulia et Papia Poppaea.[24] Nelze ovšem zapomínat na to, že podobné důsledky měla i skutečnost, že dědic dědictví odmítl (casus noluntatis).[25]

Zůstavitel mohl jedinému institutovi ustanovit zároveň několik substitutů nebo naopak několika institutům jediného substituta. Institutovi mohli být za substituty jmenováni i ti, kdo byli dědici v prvém pořadí zároveň s ním, tedy šlo substituovat spoludědice sobě navzájem (substitutio reciproca).[26] Substituovaní spoludědicové měli pak obdržet jim připadající uprázdněný podíl podle stejného poměru, jakým byli k dědictví povoláni jakožto instituti. Byl-li vedle nich ustanoven substitutem ještě někdo jiný, vyloučilo se pro něj z uprázdněného podílu pars viliris a zbytek se mezi spoludědice rozdělil opět podle poměru jejich institučních podílů.[27] Konečně bylo možné jmenovat také substituta substitutovi, a to v neomezeném počtu stupňů – prameny ukazují případy substitucí dokonce do stupně šestého. Přijetí dědictví totiž záleželo na povolaném a při větším počtu ustanovených náhradníků mohl mít zůstavitel naději, že se najde někdo, kdo se bude chtít stát jeho heres, zvláště pokud neměl dědice intestátního. Také se stávalo, že byl jako poslední substitut ustanoven otrok, který byl současně propuštěn na svobodu.[28]

Velikost podílu, který náhradník získával, se řídila velikostí podílu, k němuž byl ustanoven institut, přičemž bylo mnoho příležitostí, při kterých mohla římská právní věda uplatnit svoje interpretační umění a stanoviska, směřující k co možná největší ochraně zůstavitelovy vůle. Přesvědčuje o tom případ, kdy byl dědici substituován jeho spoludědic a tomuto další substitut. Zdánlivě zde vznikala situace připomínající několikastupňovou substituci s náhradníky různého po sobě jdoucího pořadí, což mohlo vést k rozporným úvahám o tom, zda náhradník spoludědice, který je sám recipročním substitutem jiného svého spoludědice, po něm získává jeho podíl instituční nebo jen substituční. Římská jurisprudence řešila tuto otázku tak, že náhradníkovi přiznávala obojí podíl, což vyjádřila pravidlem substitutus substituto est substitutus instituto (náhradník náhradníka je náhradník instituta). Smysl zmíněného pravidla byl pak ještě dále rozšiřován a bylo jím odůvodňováno stanovisko, že při několikastupňových substitucích nezáleží na pořadí, ve kterém odpadli předchozí náhradníci. Byl-li totiž někdo ustanoven za náhradníka vzdálenějšího stupně, pokládal se za substituovaného nejen přímo předcházejícímu substitutovi, nýbrž i samému institutovi, vzdálenější substitut byl tak povolán též v tom případě, když odpadnul nejprve přednější substitut a teprve po něm institut.[29]

Obecná substituce mohla být velmi jednoduchá, např. „jestliže Quintus nebude dědicem, nechť je dědicem Marcus“, ale bylo také možné ji rozšířit – Gai Inst. 2, 174:[30]

[…] Lucius Titius heres esto cernitoque in diebus centum proximis quibus scies poterisque. Quodni ita creveris, exheres esto. Tum Maevius heres esto cernitoque in diebus centum et reliqua. […]
[…] Lucius Titius budiž dědicem a rozhodniž se do sta příštích dní, co o tom zvíš a co budeš moci. Nerozhodneš-li se tak, budiž vyděděn. Tehdy budiž dědicem Maevius a rozhodniž se do sta dní atd. […]

Zmíněné rozhodnutí o přijetí dědictví mělo být přitom prováděno skrze tzv. kreci (cretio), která je aktem formálního přijetí dědictví a podle Gaia 2, 166 ukládá takto povolanému povinnost pronést tato slova:[31]

Quod me Publius Maevius tetamento suo heredem instituit, eam hereditatem adeo cernoque. […]
Protože mne Publius Maevius svým testamentem ustanovil dědicem, přijímám tu pozůstalost a rozhoduji se (pro ni). […]

Pro její složení, podobně jako při stipulaci, nebylo třeba žádných svědků. Spolu s požadavkem na složení krece poskytovali zůstavitelé také lhůtu pro toto formální prohlášení o přijetí dědictví, a to i tehdy, když nepředpokládali substituci, neboť to bylo v zájmu co nejrychlejšího řešení.[32] Jestliže se povolaný do uplynutí lhůty formálně nerozhodl, byl z dědictví vyloučen a pranic mu nepomohlo, že s pozůstalostním majetkem nakládal tak, jako by dědicem byl (stále Gai 2, 166). Takovým způsobem se mohl dědicem stát jen ten, komuž nebyla uložena cretio (Gai 2, 167). Na druhou stranu pokud dědictví nabyl, přirozeně se zmařila podmínka, pod kterou byl ustanoven substitut (Gai 2, 176). Substituce se však mohla obnovit, vymohl-li si náhradník restituci in integrum, jež odstraňovala účinky adice, nebo použil-li heres suus beneficia abstinendi.[33]

Pupillární substituce (substitutio pupillaris)

  1. Kincl, J. a kol. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 283.
  2. Skřejpek, M. Římské soukromé právo: Systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2016, s. 235.
  3. Vážný, J. Pupilární substituce ve vývoji římského práva. Praha: Nakladatelství České akademie věd a umění, 1940, s. 1.
  4. Bonfante, P. V českém vydání Vážný, J. Instituce římského práva. Brno: ČS. A. S. Právník, 1932, s. 652.
  5. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1
  6. Frýdek, M. Kurs římského práva. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011, s. 181.
  7. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 280.
  8. Dajczak, W. a kol. V českém vydání Dostalík, P. Právo římské: Základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013, s. 102.
  9. Skřejpek. Římské soukromé právo: Systém a instituce, 2016, s. 235.
  10. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 284.
  11. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1–2.
  12. Salák, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2016, s. 252. Citováno dle: The Roman Law Library: Corpus Iuris Civilis: Digesta [online]. droitromain.univ-grenoble-alpes.fr. [15. 11. 2021]. https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/?fbclid=IwAR3D0DM69lUNCvgvHF_-QGouffOAenuR9L4y58nok7ZT49MTE737Z-WcmgM
  13. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1–2.
  14. Tamtéž, s. 2–3. Dajczak a kol. Právo římské: Základy soukromého práva, 2013, s. 104.
  15. Salák. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva, 2016, s. 256–258.
  16. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 2. Dajczak a kol. Právo římské: Základy soukromého práva, 2013, s. 105.
  17. Salák. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva, 2016, s. 258.
  18. Citováno dle: Kincl, J. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity v nakladatelství Doplněk, 1993.
  19. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 3.
  20. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 285.
  21. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 3.
  22. Tamtéž.
  23. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 283.
  24. Bonfante. Instituce římského práva, 1932, s. 653.
  25. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 283.
  26. Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1929, s. 544. Bonfante. Instituce římského práva, 1932, s. 653.
  27. Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, 1929, s. 544.
  28. Dajczak a kol. Právo římské: Základy soukromého práva, 2013, s. 102.
  29. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 284. Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, 1929, s. 544.
  30. Dajczak a kol. Právo římské: Základy soukromého práva, 2013, s. 102.
  31. Tamtéž, s. 102–103.
  32. Tamtéž, s. 103.
  33. Bonfante. Instituce římského práva, 1932, s. 653.
Autoři článku: Krajta66 (Lucie)