Dědická substituce

Dědickou substituci (substitutio), či též ustanovení náhradního dědice nebo dědické náhradnictví, lze definovat jako jmenování dalšího dědice, který má nastoupit na místo dědice předchozího, jde tedy o ustanovení dědice ve druhé (a každé další) řadě, které reaguje na situaci, kdy první dědic z nějakého důvodu dědictví nenabude. Tento pojem vyplývá již ze slovního významu substituce: substituere přeneseně znamená dosaditi někoho na místo něčí.

Na rozdíl od dědické instituce (heredis institutio), která byla základem testamentu, a bez níž byl tak testament nemyslitelný, se v případě dědické substituce jednalo o fakultativní obsahovou náležitost závěti, ačkoliv na ni byly kladeny stejné formální požadavky. Jejím smyslem bylo zejména vyloučení intestátní posloupnosti, ale také toho, aby podíl jednoho ze spoludědiců přirůstal jako uprázdněný k podílům ostatních spoludědiců. K takovéto akrescenci mohlo dojít teprve tehdy, jestliže podíl nenabyl žádný z ustanovených náhradníků.

Římští právníci nejprve vypracovali čistě racionalisticky, tj. bez zřetele k dogmatickoprávním premisám, pojatý systém dvou substitucí. V prvním případě zůstavitel jmenoval náhradního dědice, tzv. substituta, pro případ, že by se dědic povolaný na prvním místě dědicem nestal (si heredes non exstiterint), tj. že by nemohl nebo nechtěl dědictví nabýt, ve druhém pak pro případ, že by se první dědic sice dědicem stal (si heredes exstiterint), ale dodatečně jím přestal být, a to buď protože byl ustanoven jen na dobu určitou, nebo pod rozvazovací podmínkou. Jakmile se však právní uvažování uzavřelo do okruhu pozitivního práva, konstatovali juristé, že je racionálně vyvozený obraz substitucí nutno omezit. Vázáni civilním dogmatem semel heres semper heres (jednou dědic, vždycky dědic) vyplývajícím z ustanovení D 28, 5, 89 a znemožňujícím, aby byl dědic jmenován jen na čas nebo pod rezolutivní podmínkou, došli k pozitivněprávnímu závěru, že je možno substituovat pouze his qui heredes non exstiterunt. Druhou myslitelnou skupinu dědických substitucí zamítli, byli si ovšem vědomi, že toto zamítnutí představuje značný nedostatek pro praktické cíle testamentárního pořízení. Zůstavitel totiž může mít zájem na tom, aby ustanovil prvního dědice jen na nějakou dobu nebo pod rozvazovací podmínkou a po uplynutí doby nebo splnění podmínky dosadil na jeho místo dědice druhého. Ačkoliv tedy přímé provedení tohoto cíle prostředky civilního práva shledali nemožným, připustili provedení nepřímé a k němu ještě jednu výjimku z uvedeného pravidla.

K nepřímému provedení možnosti dvou řad dědiců po sobě následujících použili pupillární substituci a mimořádný právní institut univerzálního fideikomisu (fideicommissum hereditatis). Díky pupillární substituci mohl zůstavitel ustanovit za svého prvního dědice svého nedospělého syna a pro případ, že se tento stal dědicem, ale zemřel ještě v nedospělosti, jmenovat další osobu za dědice druhého. Ustanovení druhého otcova dědice totiž právověda interpretovala jako jmenování dědice synovi, zohledňujíc přitom normu, že pater familias má v rámci své otcovské moci právo jmenovat dědice svému nedospělému synovi.