Dědická substituce

Dědickou substituci (substitutio), či též ustanovení náhradního dědice nebo dědické náhradnictví, lze definovat jako jmenování dalšího dědice, který má nastoupit na místo dědice předchozího, jde tedy o ustanovení dědice ve druhé (a každé další) řadě, které reaguje na situaci, kdy první dědic z nějakého důvodu dědictví nenabude. Tento pojem vyplývá již ze slovního významu substituce: substituere přeneseně znamená dosaditi někoho na místo něčí.

Na rozdíl od dědické instituce (heredis institutio), která byla základem testamentu, a bez níž byl tak testament nemyslitelný, se v případě dědické substituce jednalo o fakultativní obsahovou náležitost závěti, ačkoliv na ni byly kladeny stejné formální požadavky. Jejím smyslem bylo zejména vyloučení intestátní posloupnosti, ale také toho, aby podíl jednoho ze spoludědiců přirůstal jako uprázdněný k podílům ostatních spoludědiců. K takovéto akrescenci mohlo dojít teprve tehdy, jestliže podíl nenabyl žádný z ustanovených náhradníků.

Římští právníci nejprve vypracovali čistě racionalisticky, tj. bez zřetele k dogmatickoprávním premisám, pojatý systém dvou substitucí. V prvním případě zůstavitel jmenoval náhradního dědice, tzv. substituta, pro případ, že by se dědic povolaný na prvním místě dědicem nestal (si heredes non exstiterint), tj. že by nemohl nebo nechtěl dědictví nabýt, ve druhém pak pro případ, že by se první dědic sice dědicem stal (si heredes exstiterint), ale dodatečně jím přestal být, a to buď protože byl ustanoven jen na dobu určitou, nebo pod rozvazovací podmínkou. Jakmile se však právní uvažování uzavřelo do okruhu pozitivního práva, konstatovali juristé, že je racionálně vyvozený obraz substitucí nutno omezit. Vázáni civilním dogmatem semel heres semper heres (jednou dědic, vždycky dědic) vyplývajícím z ustanovení D 28, 5, 89 a znemožňujícím, aby byl dědic jmenován jen na čas nebo pod rezolutivní podmínkou, došli k pozitivněprávnímu závěru, že je možno substituovat pouze his qui heredes non exstiterunt. Druhou myslitelnou skupinu dědických substitucí zamítli, byli si ovšem vědomi, že toto zamítnutí představuje značný nedostatek pro praktické cíle testamentárního pořízení. Zůstavitel totiž může mít zájem na tom, aby ustanovil prvního dědice jen na nějakou dobu nebo pod rozvazovací podmínkou a po uplynutí doby nebo splnění podmínky dosadil na jeho místo dědice druhého. Ačkoliv tedy přímé provedení tohoto cíle prostředky civilního práva shledali nemožným, připustili provedení nepřímé a k němu ještě jednu výjimku z uvedeného pravidla.

K nepřímému provedení možnosti dvou řad dědiců po sobě následujících použili pupillární substituci a mimořádný právní institut univerzálního fideikomisu (fideicommissum hereditatis). Díky pupillární substituci mohl zůstavitel ustanovit za svého prvního dědice svého nedospělého syna a pro případ, že se tento stal dědicem, ale zemřel ještě v nedospělosti, jmenovat další osobu za dědice druhého. Ustanovení druhého otcova dědice totiž právověda interpretovala jako jmenování dědice synovi, zohledňujíc přitom normu, že pater familias má v rámci své otcovské moci právo jmenovat dědice svému nedospělému synovi.

Univerzální fideikomis byl svou povahou odkaz, na který se na rozdíl od tradičního legátu původně nevztahovala žádná omezení, a mohl tak být vázán uplynutím lhůty či rezolutivní podmínkou. Zůstavitel jím ukládal dědici, aby po určité době nebo při splnění nějaké podmínky vydal dědictví určené osobě, a to buď jako část vyjádřenou zlomkem, nebo dokonce jako celek. Tato osoba nebyla dědicem v pravém smyslu, nýbrž jen univerzálním fideikomisářem, nabyvatelem pozůstalosti loco legatarii, resp. jak se později připustilo, loco heredis. V právní vědě byl tento případ, vzniklý v době práva poklasického, označován jako fideikomisární substituce, jejímž zvláštním případem byl i rodinný fideikomis (D 36, 1, 26, 1). Zájem dědice vydat celou pozůstalost byl však pochopitelně minimální, a proto byla na základě SC Pegasianum vztažena na fideikomisa falcidiánská kvarta.

Gai 2, 184:
Extraneo vero heredi instituto ita substituere non possumus, ut si heres extiterit et intra aliquod tempus decesserit, alius ei heres sit; sed hoc solum nobis permissum est, ut eum per fideicommissum obligemus, ut hereditatem nostram totam vel pro parte restituat; quod ius quale sit, suo loco trademus.
Je-li naproti tomu ustanoven (dědicem) „dědic cizí“ [tím je myšlen kdokoliv jiný, než zůstavitelův syn], nemůžeme mu určit náhradníka tak, že stane-li se dědicem a do nějaké lhůty zemře, má jeho dědicem být někdo jiný. Ale povoluje se nám pouze to, abychom ho fideikomisem zavázali, že naši pozůstalost buď celou anebo zčásti navrátí. O jakéže právo se (v tomto případě) jedná, vyložíme na příslušném místě.

Vedle těchto dvou případů nepřímého provedení myšlenky dvou řad dědiců existoval ještě případ výjimečného rázu, v němž se takové dědické povolání dalo provést přímo, a to případ vojenské substituce, o níž později.

Systém dědických substitucí římského pozitivního práva můžeme tedy shrnout takto: ius civile připouštělo jen obecnou substituci his qui heredes non exstiterunt a pupillární substituci, ke kterým byla roku 528 zavedena justiniánskou konstitucí substituce kvazipupillární, a císařské ius extraordinarium navíc připouštělo substituci fideikomisární a v privilegované oblasti vojenského testamentu substituci vojenskou.