Dědická substituce: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Obecná či vulgární substituce (substitutio vulgaris))
(Vojenská substituce (substitutio militaris))
 
(Není zobrazeno 9 mezilehlých verzí od stejného uživatele.)
Řádek 18: Řádek 18:
  
 
== Obecná či vulgární substituce (''substitutio vulgaris'') ==
 
== Obecná či vulgární substituce (''substitutio vulgaris'') ==
V termínu vulgaris není ani v nejmenším vyjádřena věcná podstata této substituce, důvodem termínu, ostatně v pramenech velmi zřídka používaného, je zejména snaha odlišit tuto substituci od zvláštního případu substituce pupilární. Tu mohl nařídit jen pater familias pro svého nedospělého syna, zatímco obecnou každý testátor pro jakéhokoliv dědice.<ref>Tamtéž.</ref> Důvody, pro které institut dědictví nenabyl, a způsoby určení jeho náhradníka byly přitom různé.
+
V termínu ''vulgaris'' není ani v nejmenším vyjádřena věcná podstata této substituce, důvodem termínu, ostatně v pramenech velmi zřídka používaného, je zejména snaha odlišit tuto substituci od zvláštního případu substituce pupilární. Tu mohl nařídit jen ''pater familias'' pro svého nedospělého syna, zatímco obecnou každý testátor pro jakéhokoliv dědice.<ref>Tamtéž.</ref> Důvody, pro které institut dědictví nenabyl, a způsoby určení jeho náhradníka byly přitom různé.
 +
 
 +
Nejčastěji dědic ustanovený na prvním místě zemřel dříve, než dědictví nabyl, aniž došlo k přesunu pozůstalosti (''transmissio hereditatis'') na jeho dědice, či byl nezpůsobilý stát se dědicem,<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 283.</ref> přičemž četné případy nezpůsobilosti nabýt z posledního pořízení zavedl zákon ''lex Iulia et Papia Poppaea''.<ref>Bonfante. Instituce římského práva, 1932, s. 653.</ref> Nelze ovšem zapomínat na to, že podobné důsledky měla i skutečnost, že dědic dědictví odmítl (''casus noluntatis'').<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 283.</ref>
 +
 
 +
Zůstavitel mohl jedinému institutovi ustanovit zároveň několik substitutů nebo naopak několika institutům jediného substituta. Institutovi mohli být za substituty jmenováni i ti, kdo byli dědici v prvém pořadí zároveň s ním, tedy šlo substituovat spoludědice sobě navzájem (''substitutio reciproca'').<ref>Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1929, s. 544. Bonfante. Instituce římského práva, 1932, s. 653.</ref> Substituovaní spoludědicové měli pak obdržet jim připadající uprázdněný podíl podle stejného poměru, jakým byli k dědictví povoláni jakožto instituti. Byl-li vedle nich ustanoven substitutem ještě někdo jiný, vyloučilo se pro něj z uprázdněného podílu ''pars viliris'' a zbytek se mezi spoludědice rozdělil opět podle poměru jejich institučních podílů.<ref>Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, 1929, s. 544.</ref> Konečně bylo možné jmenovat také substituta substitutovi, a to v neomezeném počtu stupňů – prameny ukazují případy substitucí dokonce do stupně šestého. Přijetí dědictví totiž záleželo na povolaném a při větším počtu ustanovených náhradníků mohl mít zůstavitel naději, že se najde někdo, kdo se bude chtít stát jeho ''heres'', zvláště pokud neměl dědice intestátního. Také se stávalo, že byl jako poslední substitut ustanoven otrok, který byl současně propuštěn na svobodu.<ref>Dajczak a kol. Právo římské: Základy soukromého práva, 2013, s. 102.</ref>
 +
 
 +
Velikost podílu, který náhradník získával, se řídila velikostí podílu, k němuž byl ustanoven institut, přičemž bylo mnoho příležitostí, při kterých mohla římská právní věda uplatnit svoje interpretační umění a stanoviska, směřující k co možná největší ochraně zůstavitelovy vůle. Přesvědčuje o tom případ, kdy byl dědici substituován jeho spoludědic a tomuto další substitut. Zdánlivě zde vznikala situace připomínající několikastupňovou substituci s náhradníky různého po sobě jdoucího pořadí, což mohlo vést k rozporným úvahám o tom, zda náhradník spoludědice, který je sám recipročním substitutem jiného svého spoludědice, po něm získává jeho podíl instituční nebo jen substituční. Římská jurisprudence řešila tuto otázku tak, že náhradníkovi přiznávala obojí podíl, což vyjádřila pravidlem ''substitutus substituto est substitutus instituto'' (náhradník náhradníka je náhradník instituta). Smysl zmíněného pravidla byl pak ještě dále rozšiřován a bylo jím odůvodňováno stanovisko, že při několikastupňových substitucích nezáleží na pořadí, ve kterém odpadli předchozí náhradníci. Byl-li totiž někdo ustanoven za náhradníka vzdálenějšího stupně, pokládal se za substituovaného nejen přímo předcházejícímu substitutovi, nýbrž i samému institutovi, vzdálenější substitut byl tak povolán též v tom případě, když odpadnul nejprve přednější substitut a teprve po něm institut.<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 284. Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, 1929, s. 544.</ref>
 +
 
 +
Obecná substituce mohla být velmi jednoduchá, např. „jestliže Quintus nebude dědicem, nechť je dědicem Marcus“, ale bylo také možné ji rozšířit – Gai Inst. 2, 174:<ref>Dajczak a kol. Právo římské: Základy soukromého práva, 2013, s. 102.</ref>
 +
 
 +
[…] Lucius Titius heres esto cernitoque in diebus centum proximis quibus scies poterisque. Quodni ita creveris, exheres esto. Tum Maevius heres esto cernitoque in diebus centum et reliqua. […]
 +
[…] Lucius Titius budiž dědicem a rozhodniž se do sta příštích dní, co o tom zvíš a co budeš moci. Nerozhodneš-li se tak, budiž vyděděn. Tehdy budiž dědicem Maevius a rozhodniž se do sta dní atd. […]
 +
 
 +
Zmíněné rozhodnutí o přijetí dědictví mělo být přitom prováděno skrze tzv. kreci (''cretio''), která je aktem formálního přijetí dědictví a podle Gaia 2, 166 ukládá takto povolanému povinnost pronést tato slova:<ref>Tamtéž, s. 102–103.</ref>
 +
 
 +
Quod me Publius Maevius tetamento suo heredem instituit, eam hereditatem adeo cernoque. […]
 +
Protože mne Publius Maevius svým testamentem ustanovil dědicem, přijímám tu pozůstalost a rozhoduji se (pro ni). […]
 +
 
 +
Pro její složení, podobně jako při stipulaci, nebylo třeba žádných svědků. Spolu s požadavkem na složení krece poskytovali zůstavitelé také lhůtu pro toto formální prohlášení o přijetí dědictví, a to i tehdy, když nepředpokládali substituci, neboť to bylo v zájmu co nejrychlejšího řešení.<ref>Tamtéž, s. 103.</ref> Jestliže se povolaný do uplynutí lhůty formálně nerozhodl, byl z dědictví vyloučen a pranic mu nepomohlo, že s pozůstalostním majetkem nakládal tak, jako by dědicem byl (stále Gai 2, 166).  Takovým způsobem se mohl dědicem stát jen ten, komuž nebyla uložena cretio (Gai 2, 167).  Na druhou stranu pokud dědictví nabyl, přirozeně se zmařila podmínka, pod kterou byl ustanoven substitut (Gai 2, 176).  Substituce se však mohla obnovit, vymohl-li si náhradník restituci ''in integrum'', jež odstraňovala účinky adice, nebo použil-li ''heres suus beneficia abstinendi''.<ref>Bonfante. Instituce římského práva, 1932, s. 653.</ref>
 +
 
 +
== Pupillární substituce (''substitutio pupillaris'') ==
 +
Gai Inst. 2, 179–180 praví:
 +
 
 +
179. Liberis nostris inpuberibus, quos in potestate habemus, non solum ita ut supra diximus substituere possumus, id est ut si heredes non exstiterint, alius nobis heres sit; sed eo ampulis ut, etiamsi heredes nobis extiterint et adhuc inpuberes morui fuerint, sit iis aliquis heres; velut hoc modo Titius filius meus mihi heres esto. Si filius mihi heres non erit sive heres erit et prius moriatur quam in suam tutelam venerit, tunc Seius heres esto.
 +
180. Quo casu siquidem non extiterit heres filius, substitutus patri fit heres; si vero heres extiterit filius et ante pubertatem decesserit, ipsi filio fit heres substitutus. […]
 +
179. Svým nedospělým dětem, jež máme v moci otcovské, můžeme ustanovit náhradníka nejen tak, jak jsme výše řekli, to je, že nestanou-li se dědici, má naším dědicem být někdo jiný; ale navíc i tak, že i kdyby se našimi dědici staly a ještě v nedospělém věku potom zemřely, má jejich dědicem být někdo druhý. Provádí se to například tímto způsobem: Titius, můj syn, budiž mým dědicem. Nebude-li můj syn mým dědicem, anebo bude-li dědicem a zemře dříve, než by se stal sám sobě poručníkem, tehdy budiž dědicem Seius.
 +
180. Nestane-li se v tomto případě dědicem syn, stane se otcovým dědicem náhradník. Kdyby se však syn dědicem stal a před dosažením dospělosti zemřel, stane se náhradník dědicem syna samého (tak, jako by si nedospělý syn sám jmenoval dědice). […]
 +
 
 +
Pojem pupillární substituce byl tedy v klasickém právu celkem nesporný – šlo o ustanovení, kterým otec rodiny (''pater familias'') určoval dědice svému nedospělému dítěti (''pupillovi'') pro případ, že by dítě, stavši se jeho smrtí osobou svého práva (''sui iuris'') a nabyvši tak dědictví, zemřelo po něm, aniž by dosáhlo dospělosti a mohlo si samo jmenovat dědice. O substituci v pravém smyslu tak vlastně ani nešlo, byl to spíše projev mimořádné síly otcovy rodinné moci (''patria potestas''), která jaksi působila ještě po otcově smrti. V podstatě se jednalo o testament, jejž ''pater familias'' zřizoval za dítě, proto též název pupillární testament (''testamentum pupillare'').<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 284. Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, 1929, s. 544–545.</ref> Starší právo však vycházelo z myšlenky, že ''pater familias'' ustanovoval pupillární substitucí sobě samému druhého dědice, což odůvodňuje název ''substitutio''<ref>Tamtéž, s. 545. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 7.</ref> a vyplývá z D 37, 11, 8, 1 Iulianus libro 24 digestorum:
 +
 
 +
Si filius meus moriatur, priusquam in suam tutelam veniat, tunc Titius mihi heres esto.
 +
Pokud můj syn zemře dříve, než se sám sobě stane poručníkem, bude mým dědicem Titius.
 +
 
 +
V pramenech jsou i náznaky té ideji, že pupillární substitut je dědicem synovým a zároveň druhým dědicem otce, jemuž právě byl syn prvním dědicem. Takto jej definoval Paulus, jeden z posledních klasických právníků, v D 29, 2, 7, 2 Paulus libro primo ad Sabinum:<ref>Tamtéž, s. 6.</ref>
 +
 
 +
In omni successione qui ei heres exstitit, qui Titio heres fuit, Titio quoque heres videtur esse.
 +
V každé posloupnosti se dědic toho, kdo byl dědicem Titia, zdá být také dědicem Titia.
 +
 
 +
Jmenování ''pupilla'' otcovým dědicem ale nebylo esenciální částí skutkové podstaty pupillární substituce,<ref>Tamtéž, s. 9–10.</ref> a proto byl Gaius v komentáři 2. fragmentu 182. nucen dodat:
 +
 
 +
Non solum autem heredibus institutis inpuberibus liberis ita substituere possumus, ut si ante pubertatem mortui fuerint, si tis heres quem nos voluerimus, sed etiam exheredatis. Itaque eo casu si quid pupillo ex hereditatibus legatisve aut donationibus propinquorum adquisitum fuerit, id omne ad substitutum pertinet.
 +
Nejen však dětem nedospělým, za dědice ustanoveným, ale i dětem vyděděným můžeme určit náhradníka tak, aby, zemřou-li před dosažením dospělosti, stal se dědicem ten, koho my budeme chtít. A tak v tom případě připadne náhradníkovi všechno, co by nedospělec nabyl z pozůstalostí, odkazů či darů osob příbuzných.
 +
 
 +
Ačkoliv tedy nemusel být otcovým dědicem nutně ''pupillus'', bylo třeba, aby otec rodiny v testamentu ustanovil jiného svého dědice, a zároveň nebylo na základě tzv. formálních práv nepominutelných dědiců možné ''pupilla'' pominout, tj. zkrátka jej v závěti nezmínit. Proto, nebyl-li ustanoven za dědice, musel ho ''pater familias'', jakožto zůstavitel, výslovně vydědit.<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 285.</ref> Pupillární substitut se pak stával dědicem pouze toho, co nedospělé dítě nabylo po otcově smrti jinak, než že mu paterem bylo zanecháno.<ref>Tamtéž, s. 284. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 10–11.</ref>
 +
 
 +
Neúčinnou se pupillární substituce stávala, když ''pupillus'' zemřel před pořizovatelem nebo za jeho života vystoupil z jeho rodinné moci. Jinak pozbývala platnosti dospělostí dítěte. Technicky bylo možné zřídit pupillární substituci buď ve vlastním testamentu otce rodiny, nebo v dodatečné zvláštní závěti. Avšak i v případě, kdy byl zřízen zvláštní zapečetěnou listinou (''tabulae secundae''), pokládalo se ''testamentum pupillare'' za součást původního otcova testamentu (''tabulae primae''), a byla na něm tak závislá jeho platnost<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 285. Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, 1929, s. 545–546.</ref> – Gai 2, 180:
 +
 
 +
[…] Quam ob rem duo quodammodo sunt testamenta, aliud patris, aluid filii, tamquam si ipse filius sibi heredem instituisset; aut certe unum est testamentum duarum hereditatum.
 +
[…] Proto jsou to jaksi dva testamenty, jeden otcův a druhý synův, právě tak, jako kdyby si býval syn ustanovil dědice sám. Anebo je to jistě jeden testament, dvou pozůstalostí se týkající.
 +
 
 +
Římský právní život směřoval velmi brzy k tomu, aby obě substituce – obecnou a pupillární – spojil v tzv. ''substitutio duplex''. Již na konci 1. století před Kristem uplatnil v proslulé rozepři před centumvirálním soudem (tzv. ''causa Curiana'')<ref>K ní blíže viz Dostalík, P. Causa Curiana – i slavní právníci prohrávají spory. Bulletin advokacie. 2010, roč. 2010, č. 1–2, s. 65–68. Kleňová, V. Causa Curiana a jej prínos pre dedičskú substitúciu. In: Blaho, P., Švecová, A. (eds.). Acta Universitatis Tyrnaviensis – Iuridica. Trnava: vydavateľstvo Typi Universitatis Tyrnaviensis, 2010, s. 119–143.</ref> L. Licinius Crassus proti Q. Muciovi Scaevolovi názor, že pupillární substitut má být považován za náhradníka v obecném smyslu pro případ, že by ''pupillus'' dědictví nenabyl. Konstitucí císařů M. Aurelia a L. Verra bylo pak s konečnou platností určeno, že ustanovení o jedné z obou substitucí má být posuzováno, jako by v něm byla zahrnuta i substituce druhá.<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 285. Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, 1929, s. 546.</ref>
 +
 
 +
== Kvazipupillární substituce (''substitutio quasi pupillaris'') ==
 +
Podle vzoru pupillární substituce začalo být v klasickém právu umožňováno ustanovit dědice svému potomkovi, který byl sice dospělý, ale omezený v právním jednání, a to bez rozdílu pohlaví. Paulus uvedl, že nějaký otec obdržel od císaře souhlas, aby jmenoval dědice svému dítěti, které si kvůli němotě nemohlo samo zřídit závěť (D 28, 6, 43 pr.) , obdobně bylo postupováno v případě, kdy descendent nebyl schopen rozpoznat následky svých činů, tedy byl choromyslný (''furiosus''). Rozhodnutí byla však přijímána pouze v jednotlivých případech, jednotný institut substituce jakoby pupillární zformoval až Justinián konstitucí z roku 528 (C 6, 26, 9)<ref>Citováno dle: The Roman Law Library: Corpus Iuris Civilis: Codex [online]. droitromain.univ-grenoble-alpes.fr. [15. 11. 2021]. https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/?fbclid=IwAR3D0DM69lUNCvgvHF_-QGouffOAenuR9L4y58nok7ZT49MTE737Z-WcmgM</ref> a omezil jej jenom na případy ''furiosus''. Byla přitom stanovena podmínka, aby předek zanechal svému choromyslnému potomkovi povinný díl, a vymezen okruh osob, které se mohly stát substituty. Náhradníkem měl být ustanoven především potomek mentálně nezpůsobilého nebo, nebylo-li takového potomstva, někdo z dalších potomků pořizovatele a teprve, když nebylo ani těchto, kdokoliv jiný.<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 285. Dajczak a kol. Právo římské: Základy soukromého práva, 2013, s. 104.</ref>
 +
 
 +
== Vojenská substituce (''substitutio militaris'') ==
 +
Vojenský testament (''testamentum militis'') patřil mezi tzv. testamenty privilegované, které z různých specifických důvodů poskytovaly formální ulehčení. Konkrétně vojákům byly tyto úlevy poskytovány proto, že jejich řemeslo bylo v nejtěsnější vazbě na nebezpečí smrti, která mohla přijít velmi rychle a náhle, a dodržení formálních náležitostí tak bylo značně obtížné, až nemožné. To dokazuje D 29, 1, 40 pr. Paulus 11 resp.:<ref>Salák. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva, 2016, s. 173, 176.</ref>
 +
 
 +
Lucius Titius miles notario suo testamentum scribendum notis dictavit et ante-quam litteris praescriberetur, vita defunctus est: quaero, an haec dictatio valere possit. respondi militibus, quoquo modo velint et quo modo possunt, testamentum facere concessum esse, ita tamen, ut hoc ita subsecutum esse legitimis probationibus ostendatur.
 +
Voják Lucius Titius nadiktoval svému písaři do těsnopisných zkratek závěť a než byla přepsána do normálního písma, zemřel: zkoumám, zda tento diktát může platit. Odpověděl jsem, vojákům je dovoleno zřídit závěť jakýmkoliv způsobem chtějí a jakým způsobem mohou, ale tak, aby to, co se událo, bylo zákonnými prostředky prokázáno.
 +
 
 +
Proto bylo též římskými právníky připuštěno, že voják může jmenovat dědice s lhůtou končící nebo podmínkou rozvazovací a připojit k takovému uplynutí lhůty nebo splnění podmínky jmenování dědice dalšího, tedy že může ''substituere his qui heredes exstiterunt''<ref>Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 3.</ref> – D 29, 1, 15, 4 Ulpianus 45 ad ed.:
 +
 
 +
Miles ad tempus heredem facere potest et alium post tempus vel ex condicione vel in condicionem.
 +
Voják může stanovit dědice jen na určitou dobu a po jejím uplynutí někoho jiného, stejně jako může ustanovit dědice od splnění pod¬mínky, stejně jako do splnění podmínky.
 +
 
 +
== Seznam použité literatury ==

Aktuální verze z 6. 1. 2022, 12:41

Dědickou substituci (substitutio), či též ustanovení náhradního dědice[1] nebo dědické náhradnictví,[2] lze definovat jako jmenování dalšího dědice, který má nastoupit na místo dědice předchozího,[3] jde tedy o ustanovení dědice ve druhé (a každé další) řadě, které reaguje na situaci, kdy první dědic z nějakého důvodu dědictví nenabude.[4] Tento pojem vyplývá již ze slovního významu substituce: substituere přeneseně znamená dosaditi někoho na místo něčí.[5]

Na rozdíl od dědické instituce (heredis institutio), která byla základem testamentu, a bez níž byl tak testament nemyslitelný,[6] se v případě dědické substituce jednalo o fakultativní obsahovou náležitost závěti,[7] ačkoliv na ni byly kladeny stejné formální požadavky.[8] Jejím smyslem bylo zejména vyloučení intestátní posloupnosti,[9] ale také toho, aby podíl jednoho ze spoludědiců přirůstal jako uprázdněný k podílům ostatních spoludědiců. K takovéto akrescenci mohlo dojít teprve tehdy, jestliže podíl nenabyl žádný z ustanovených náhradníků.[10]

Římští právníci nejprve vypracovali čistě racionalisticky, tj. bez zřetele k dogmatickoprávním premisám, pojatý systém dvou substitucí. V prvním případě zůstavitel jmenoval náhradního dědice, tzv. substituta, pro případ, že by se dědic povolaný na prvním místě dědicem nestal (si heredes non exstiterint), tj. že by nemohl nebo nechtěl dědictví nabýt, ve druhém pak pro případ, že by se první dědic sice dědicem stal (si heredes exstiterint), ale dodatečně jím přestal být, a to buď protože byl ustanoven jen na dobu určitou, nebo pod rozvazovací podmínkou.[11] Jakmile se však právní uvažování uzavřelo do okruhu pozitivního práva, konstatovali juristé, že je racionálně vyvozený obraz substitucí nutno omezit. Vázáni civilním dogmatem semel heres semper heres (jednou dědic, vždycky dědic) vyplývajícím z ustanovení D 28, 5, 89[12] a znemožňujícím, aby byl dědic jmenován jen na čas nebo pod rezolutivní podmínkou, došli k pozitivněprávnímu závěru, že je možno substituovat pouze his qui heredes non exstiterunt. Druhou myslitelnou skupinu dědických substitucí zamítli, byli si ovšem vědomi, že toto zamítnutí představuje značný nedostatek pro praktické cíle testamentárního pořízení. Zůstavitel totiž může mít zájem na tom, aby ustanovil prvního dědice jen na nějakou dobu nebo pod rozvazovací podmínkou a po uplynutí doby nebo splnění podmínky dosadil na jeho místo dědice druhého. Ačkoliv tedy přímé provedení tohoto cíle prostředky civilního práva shledali nemožným, připustili provedení nepřímé a k němu ještě jednu výjimku z uvedeného pravidla.[13]

K nepřímému provedení možnosti dvou řad dědiců po sobě následujících použili pupillární substituci a mimořádný právní institut univerzálního fideikomisu (fideicommissum hereditatis). Díky pupillární substituci mohl zůstavitel ustanovit za svého prvního dědice svého nedospělého syna a pro případ, že se tento stal dědicem, ale zemřel ještě v nedospělosti, jmenovat další osobu za dědice druhého. Ustanovení druhého otcova dědice totiž právověda interpretovala jako jmenování dědice synovi, zohledňujíc přitom normu, že pater familias má v rámci své otcovské moci právo jmenovat dědice svému nedospělému synovi.[14]

Univerzální fideikomis byl svou povahou odkaz, na který se na rozdíl od tradičního legátu původně nevztahovala žádná omezení, a mohl tak být vázán uplynutím lhůty či rezolutivní podmínkou.[15] Zůstavitel jím ukládal dědici, aby po určité době nebo při splnění nějaké podmínky vydal dědictví určené osobě, a to buď jako část vyjádřenou zlomkem, nebo dokonce jako celek. Tato osoba nebyla dědicem v pravém smyslu, nýbrž jen univerzálním fideikomisářem, nabyvatelem pozůstalosti loco legatarii, resp. jak se později připustilo, loco heredis. V právní vědě byl tento případ, vzniklý v době práva poklasického, označován jako fideikomisární substituce, jejímž zvláštním případem byl i rodinný fideikomis (D 36, 1, 26, 1).[16] Zájem dědice vydat celou pozůstalost byl však pochopitelně minimální, a proto byla na základě SC Pegasianum vztažena na fideikomisa falcidiánská kvarta.[17]

Gai 2, 184:[18]
Extraneo vero heredi instituto ita substituere non possumus, ut si heres extiterit et intra aliquod tempus decesserit, alius ei heres sit; sed hoc solum nobis permissum est, ut eum per fideicommissum obligemus, ut hereditatem nostram totam vel pro parte restituat; quod ius quale sit, suo loco trademus.
Je-li naproti tomu ustanoven (dědicem) „dědic cizí“ [tím je myšlen kdokoliv jiný, než zůstavitelův syn], nemůžeme mu určit náhradníka tak, že stane-li se dědicem a do nějaké lhůty zemře, má jeho dědicem být někdo jiný. Ale povoluje se nám pouze to, abychom ho fideikomisem zavázali, že naši pozůstalost buď celou anebo zčásti navrátí. O jakéže právo se (v tomto případě) jedná, vyložíme na příslušném místě.

Vedle těchto dvou případů nepřímého provedení myšlenky dvou řad dědiců existoval ještě případ výjimečného rázu, v němž se takové dědické povolání dalo provést přímo, a to případ vojenské substituce, o níž později.[19]

Systém dědických substitucí římského pozitivního práva můžeme tedy shrnout takto: ius civile připouštělo jen obecnou substituci his qui heredes non exstiterunt a pupillární substituci, ke kterým byla roku 528 zavedena justiniánskou konstitucí substituce kvazipupillární,[20] a císařské ius extraordinarium navíc připouštělo substituci fideikomisární a v privilegované oblasti vojenského testamentu substituci vojenskou.[21]

Obecná či vulgární substituce (substitutio vulgaris)

V termínu vulgaris není ani v nejmenším vyjádřena věcná podstata této substituce, důvodem termínu, ostatně v pramenech velmi zřídka používaného, je zejména snaha odlišit tuto substituci od zvláštního případu substituce pupilární. Tu mohl nařídit jen pater familias pro svého nedospělého syna, zatímco obecnou každý testátor pro jakéhokoliv dědice.[22] Důvody, pro které institut dědictví nenabyl, a způsoby určení jeho náhradníka byly přitom různé.

Nejčastěji dědic ustanovený na prvním místě zemřel dříve, než dědictví nabyl, aniž došlo k přesunu pozůstalosti (transmissio hereditatis) na jeho dědice, či byl nezpůsobilý stát se dědicem,[23] přičemž četné případy nezpůsobilosti nabýt z posledního pořízení zavedl zákon lex Iulia et Papia Poppaea.[24] Nelze ovšem zapomínat na to, že podobné důsledky měla i skutečnost, že dědic dědictví odmítl (casus noluntatis).[25]

Zůstavitel mohl jedinému institutovi ustanovit zároveň několik substitutů nebo naopak několika institutům jediného substituta. Institutovi mohli být za substituty jmenováni i ti, kdo byli dědici v prvém pořadí zároveň s ním, tedy šlo substituovat spoludědice sobě navzájem (substitutio reciproca).[26] Substituovaní spoludědicové měli pak obdržet jim připadající uprázdněný podíl podle stejného poměru, jakým byli k dědictví povoláni jakožto instituti. Byl-li vedle nich ustanoven substitutem ještě někdo jiný, vyloučilo se pro něj z uprázdněného podílu pars viliris a zbytek se mezi spoludědice rozdělil opět podle poměru jejich institučních podílů.[27] Konečně bylo možné jmenovat také substituta substitutovi, a to v neomezeném počtu stupňů – prameny ukazují případy substitucí dokonce do stupně šestého. Přijetí dědictví totiž záleželo na povolaném a při větším počtu ustanovených náhradníků mohl mít zůstavitel naději, že se najde někdo, kdo se bude chtít stát jeho heres, zvláště pokud neměl dědice intestátního. Také se stávalo, že byl jako poslední substitut ustanoven otrok, který byl současně propuštěn na svobodu.[28]

Velikost podílu, který náhradník získával, se řídila velikostí podílu, k němuž byl ustanoven institut, přičemž bylo mnoho příležitostí, při kterých mohla římská právní věda uplatnit svoje interpretační umění a stanoviska, směřující k co možná největší ochraně zůstavitelovy vůle. Přesvědčuje o tom případ, kdy byl dědici substituován jeho spoludědic a tomuto další substitut. Zdánlivě zde vznikala situace připomínající několikastupňovou substituci s náhradníky různého po sobě jdoucího pořadí, což mohlo vést k rozporným úvahám o tom, zda náhradník spoludědice, který je sám recipročním substitutem jiného svého spoludědice, po něm získává jeho podíl instituční nebo jen substituční. Římská jurisprudence řešila tuto otázku tak, že náhradníkovi přiznávala obojí podíl, což vyjádřila pravidlem substitutus substituto est substitutus instituto (náhradník náhradníka je náhradník instituta). Smysl zmíněného pravidla byl pak ještě dále rozšiřován a bylo jím odůvodňováno stanovisko, že při několikastupňových substitucích nezáleží na pořadí, ve kterém odpadli předchozí náhradníci. Byl-li totiž někdo ustanoven za náhradníka vzdálenějšího stupně, pokládal se za substituovaného nejen přímo předcházejícímu substitutovi, nýbrž i samému institutovi, vzdálenější substitut byl tak povolán též v tom případě, když odpadnul nejprve přednější substitut a teprve po něm institut.[29]

Obecná substituce mohla být velmi jednoduchá, např. „jestliže Quintus nebude dědicem, nechť je dědicem Marcus“, ale bylo také možné ji rozšířit – Gai Inst. 2, 174:[30]

[…] Lucius Titius heres esto cernitoque in diebus centum proximis quibus scies poterisque. Quodni ita creveris, exheres esto. Tum Maevius heres esto cernitoque in diebus centum et reliqua. […]
[…] Lucius Titius budiž dědicem a rozhodniž se do sta příštích dní, co o tom zvíš a co budeš moci. Nerozhodneš-li se tak, budiž vyděděn. Tehdy budiž dědicem Maevius a rozhodniž se do sta dní atd. […]

Zmíněné rozhodnutí o přijetí dědictví mělo být přitom prováděno skrze tzv. kreci (cretio), která je aktem formálního přijetí dědictví a podle Gaia 2, 166 ukládá takto povolanému povinnost pronést tato slova:[31]

Quod me Publius Maevius tetamento suo heredem instituit, eam hereditatem adeo cernoque. […]
Protože mne Publius Maevius svým testamentem ustanovil dědicem, přijímám tu pozůstalost a rozhoduji se (pro ni). […]

Pro její složení, podobně jako při stipulaci, nebylo třeba žádných svědků. Spolu s požadavkem na složení krece poskytovali zůstavitelé také lhůtu pro toto formální prohlášení o přijetí dědictví, a to i tehdy, když nepředpokládali substituci, neboť to bylo v zájmu co nejrychlejšího řešení.[32] Jestliže se povolaný do uplynutí lhůty formálně nerozhodl, byl z dědictví vyloučen a pranic mu nepomohlo, že s pozůstalostním majetkem nakládal tak, jako by dědicem byl (stále Gai 2, 166). Takovým způsobem se mohl dědicem stát jen ten, komuž nebyla uložena cretio (Gai 2, 167). Na druhou stranu pokud dědictví nabyl, přirozeně se zmařila podmínka, pod kterou byl ustanoven substitut (Gai 2, 176). Substituce se však mohla obnovit, vymohl-li si náhradník restituci in integrum, jež odstraňovala účinky adice, nebo použil-li heres suus beneficia abstinendi.[33]

Pupillární substituce (substitutio pupillaris)

Gai Inst. 2, 179–180 praví:

179. Liberis nostris inpuberibus, quos in potestate habemus, non solum ita ut supra diximus substituere possumus, id est ut si heredes non exstiterint, alius nobis heres sit; sed eo ampulis ut, etiamsi heredes nobis extiterint et adhuc inpuberes morui fuerint, sit iis aliquis heres; velut hoc modo Titius filius meus mihi heres esto. Si filius mihi heres non erit sive heres erit et prius moriatur quam in suam tutelam venerit, tunc Seius heres esto.
180. Quo casu siquidem non extiterit heres filius, substitutus patri fit heres; si vero heres extiterit filius et ante pubertatem decesserit, ipsi filio fit heres substitutus. […]
179. Svým nedospělým dětem, jež máme v moci otcovské, můžeme ustanovit náhradníka nejen tak, jak jsme výše řekli, to je, že nestanou-li se dědici, má naším dědicem být někdo jiný; ale navíc i tak, že i kdyby se našimi dědici staly a ještě v nedospělém věku potom zemřely, má jejich dědicem být někdo druhý. Provádí se to například tímto způsobem: Titius, můj syn, budiž mým dědicem. Nebude-li můj syn mým dědicem, anebo bude-li dědicem a zemře dříve, než by se stal sám sobě poručníkem, tehdy budiž dědicem Seius.
180. Nestane-li se v tomto případě dědicem syn, stane se otcovým dědicem náhradník. Kdyby se však syn dědicem stal a před dosažením dospělosti zemřel, stane se náhradník dědicem syna samého (tak, jako by si nedospělý syn sám jmenoval dědice). […]

Pojem pupillární substituce byl tedy v klasickém právu celkem nesporný – šlo o ustanovení, kterým otec rodiny (pater familias) určoval dědice svému nedospělému dítěti (pupillovi) pro případ, že by dítě, stavši se jeho smrtí osobou svého práva (sui iuris) a nabyvši tak dědictví, zemřelo po něm, aniž by dosáhlo dospělosti a mohlo si samo jmenovat dědice. O substituci v pravém smyslu tak vlastně ani nešlo, byl to spíše projev mimořádné síly otcovy rodinné moci (patria potestas), která jaksi působila ještě po otcově smrti. V podstatě se jednalo o testament, jejž pater familias zřizoval za dítě, proto též název pupillární testament (testamentum pupillare).[34] Starší právo však vycházelo z myšlenky, že pater familias ustanovoval pupillární substitucí sobě samému druhého dědice, což odůvodňuje název substitutio[35] a vyplývá z D 37, 11, 8, 1 Iulianus libro 24 digestorum:

Si filius meus moriatur, priusquam in suam tutelam veniat, tunc Titius mihi heres esto.
Pokud můj syn zemře dříve, než se sám sobě stane poručníkem, bude mým dědicem Titius.

V pramenech jsou i náznaky té ideji, že pupillární substitut je dědicem synovým a zároveň druhým dědicem otce, jemuž právě byl syn prvním dědicem. Takto jej definoval Paulus, jeden z posledních klasických právníků, v D 29, 2, 7, 2 Paulus libro primo ad Sabinum:[36]

In omni successione qui ei heres exstitit, qui Titio heres fuit, Titio quoque heres videtur esse.
V každé posloupnosti se dědic toho, kdo byl dědicem Titia, zdá být také dědicem Titia.

Jmenování pupilla otcovým dědicem ale nebylo esenciální částí skutkové podstaty pupillární substituce,[37] a proto byl Gaius v komentáři 2. fragmentu 182. nucen dodat:

Non solum autem heredibus institutis inpuberibus liberis ita substituere possumus, ut si ante pubertatem mortui fuerint, si tis heres quem nos voluerimus, sed etiam exheredatis. Itaque eo casu si quid pupillo ex hereditatibus legatisve aut donationibus propinquorum adquisitum fuerit, id omne ad substitutum pertinet.
Nejen však dětem nedospělým, za dědice ustanoveným, ale i dětem vyděděným můžeme určit náhradníka tak, aby, zemřou-li před dosažením dospělosti, stal se dědicem ten, koho my budeme chtít. A tak v tom případě připadne náhradníkovi všechno, co by nedospělec nabyl z pozůstalostí, odkazů či darů osob příbuzných.

Ačkoliv tedy nemusel být otcovým dědicem nutně pupillus, bylo třeba, aby otec rodiny v testamentu ustanovil jiného svého dědice, a zároveň nebylo na základě tzv. formálních práv nepominutelných dědiců možné pupilla pominout, tj. zkrátka jej v závěti nezmínit. Proto, nebyl-li ustanoven za dědice, musel ho pater familias, jakožto zůstavitel, výslovně vydědit.[38] Pupillární substitut se pak stával dědicem pouze toho, co nedospělé dítě nabylo po otcově smrti jinak, než že mu paterem bylo zanecháno.[39]

Neúčinnou se pupillární substituce stávala, když pupillus zemřel před pořizovatelem nebo za jeho života vystoupil z jeho rodinné moci. Jinak pozbývala platnosti dospělostí dítěte. Technicky bylo možné zřídit pupillární substituci buď ve vlastním testamentu otce rodiny, nebo v dodatečné zvláštní závěti. Avšak i v případě, kdy byl zřízen zvláštní zapečetěnou listinou (tabulae secundae), pokládalo se testamentum pupillare za součást původního otcova testamentu (tabulae primae), a byla na něm tak závislá jeho platnost[40] – Gai 2, 180:

[…] Quam ob rem duo quodammodo sunt testamenta, aliud patris, aluid filii, tamquam si ipse filius sibi heredem instituisset; aut certe unum est testamentum duarum hereditatum.
[…] Proto jsou to jaksi dva testamenty, jeden otcův a druhý synův, právě tak, jako kdyby si býval syn ustanovil dědice sám. Anebo je to jistě jeden testament, dvou pozůstalostí se týkající.

Římský právní život směřoval velmi brzy k tomu, aby obě substituce – obecnou a pupillární – spojil v tzv. substitutio duplex. Již na konci 1. století před Kristem uplatnil v proslulé rozepři před centumvirálním soudem (tzv. causa Curiana)[41] L. Licinius Crassus proti Q. Muciovi Scaevolovi názor, že pupillární substitut má být považován za náhradníka v obecném smyslu pro případ, že by pupillus dědictví nenabyl. Konstitucí císařů M. Aurelia a L. Verra bylo pak s konečnou platností určeno, že ustanovení o jedné z obou substitucí má být posuzováno, jako by v něm byla zahrnuta i substituce druhá.[42]

Kvazipupillární substituce (substitutio quasi pupillaris)

Podle vzoru pupillární substituce začalo být v klasickém právu umožňováno ustanovit dědice svému potomkovi, který byl sice dospělý, ale omezený v právním jednání, a to bez rozdílu pohlaví. Paulus uvedl, že nějaký otec obdržel od císaře souhlas, aby jmenoval dědice svému dítěti, které si kvůli němotě nemohlo samo zřídit závěť (D 28, 6, 43 pr.) , obdobně bylo postupováno v případě, kdy descendent nebyl schopen rozpoznat následky svých činů, tedy byl choromyslný (furiosus). Rozhodnutí byla však přijímána pouze v jednotlivých případech, jednotný institut substituce jakoby pupillární zformoval až Justinián konstitucí z roku 528 (C 6, 26, 9)[43] a omezil jej jenom na případy furiosus. Byla přitom stanovena podmínka, aby předek zanechal svému choromyslnému potomkovi povinný díl, a vymezen okruh osob, které se mohly stát substituty. Náhradníkem měl být ustanoven především potomek mentálně nezpůsobilého nebo, nebylo-li takového potomstva, někdo z dalších potomků pořizovatele a teprve, když nebylo ani těchto, kdokoliv jiný.[44]

Vojenská substituce (substitutio militaris)

Vojenský testament (testamentum militis) patřil mezi tzv. testamenty privilegované, které z různých specifických důvodů poskytovaly formální ulehčení. Konkrétně vojákům byly tyto úlevy poskytovány proto, že jejich řemeslo bylo v nejtěsnější vazbě na nebezpečí smrti, která mohla přijít velmi rychle a náhle, a dodržení formálních náležitostí tak bylo značně obtížné, až nemožné. To dokazuje D 29, 1, 40 pr. Paulus 11 resp.:[45]

Lucius Titius miles notario suo testamentum scribendum notis dictavit et ante-quam litteris praescriberetur, vita defunctus est: quaero, an haec dictatio valere possit. respondi militibus, quoquo modo velint et quo modo possunt, testamentum facere concessum esse, ita tamen, ut hoc ita subsecutum esse legitimis probationibus ostendatur. 
Voják Lucius Titius nadiktoval svému písaři do těsnopisných zkratek závěť a než byla přepsána do normálního písma, zemřel: zkoumám, zda tento diktát může platit. Odpověděl jsem, vojákům je dovoleno zřídit závěť jakýmkoliv způsobem chtějí a jakým způsobem mohou, ale tak, aby to, co se událo, bylo zákonnými prostředky prokázáno.

Proto bylo též římskými právníky připuštěno, že voják může jmenovat dědice s lhůtou končící nebo podmínkou rozvazovací a připojit k takovému uplynutí lhůty nebo splnění podmínky jmenování dědice dalšího, tedy že může substituere his qui heredes exstiterunt[46] – D 29, 1, 15, 4 Ulpianus 45 ad ed.:

Miles ad tempus heredem facere potest et alium post tempus vel ex condicione vel in condicionem. 
Voják může stanovit dědice jen na určitou dobu a po jejím uplynutí někoho jiného, stejně jako může ustanovit dědice od splnění pod¬mínky, stejně jako do splnění podmínky.

Seznam použité literatury

  1. Kincl, J. a kol. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 283.
  2. Skřejpek, M. Římské soukromé právo: Systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2016, s. 235.
  3. Vážný, J. Pupilární substituce ve vývoji římského práva. Praha: Nakladatelství České akademie věd a umění, 1940, s. 1.
  4. Bonfante, P. V českém vydání Vážný, J. Instituce římského práva. Brno: ČS. A. S. Právník, 1932, s. 652.
  5. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1
  6. Frýdek, M. Kurs římského práva. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011, s. 181.
  7. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 280.
  8. Dajczak, W. a kol. V českém vydání Dostalík, P. Právo římské: Základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013, s. 102.
  9. Skřejpek. Římské soukromé právo: Systém a instituce, 2016, s. 235.
  10. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 284.
  11. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1–2.
  12. Salák, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2016, s. 252. Citováno dle: The Roman Law Library: Corpus Iuris Civilis: Digesta [online]. droitromain.univ-grenoble-alpes.fr. [15. 11. 2021]. https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/?fbclid=IwAR3D0DM69lUNCvgvHF_-QGouffOAenuR9L4y58nok7ZT49MTE737Z-WcmgM
  13. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1–2.
  14. Tamtéž, s. 2–3. Dajczak a kol. Právo římské: Základy soukromého práva, 2013, s. 104.
  15. Salák. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva, 2016, s. 256–258.
  16. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 2. Dajczak a kol. Právo římské: Základy soukromého práva, 2013, s. 105.
  17. Salák. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva, 2016, s. 258.
  18. Citováno dle: Kincl, J. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity v nakladatelství Doplněk, 1993.
  19. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 3.
  20. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 285.
  21. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 3.
  22. Tamtéž.
  23. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 283.
  24. Bonfante. Instituce římského práva, 1932, s. 653.
  25. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 283.
  26. Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1929, s. 544. Bonfante. Instituce římského práva, 1932, s. 653.
  27. Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, 1929, s. 544.
  28. Dajczak a kol. Právo římské: Základy soukromého práva, 2013, s. 102.
  29. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 284. Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, 1929, s. 544.
  30. Dajczak a kol. Právo římské: Základy soukromého práva, 2013, s. 102.
  31. Tamtéž, s. 102–103.
  32. Tamtéž, s. 103.
  33. Bonfante. Instituce římského práva, 1932, s. 653.
  34. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 284. Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, 1929, s. 544–545.
  35. Tamtéž, s. 545. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 7.
  36. Tamtéž, s. 6.
  37. Tamtéž, s. 9–10.
  38. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 285.
  39. Tamtéž, s. 284. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 10–11.
  40. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 285. Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, 1929, s. 545–546.
  41. K ní blíže viz Dostalík, P. Causa Curiana – i slavní právníci prohrávají spory. Bulletin advokacie. 2010, roč. 2010, č. 1–2, s. 65–68. Kleňová, V. Causa Curiana a jej prínos pre dedičskú substitúciu. In: Blaho, P., Švecová, A. (eds.). Acta Universitatis Tyrnaviensis – Iuridica. Trnava: vydavateľstvo Typi Universitatis Tyrnaviensis, 2010, s. 119–143.
  42. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 285. Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, 1929, s. 546.
  43. Citováno dle: The Roman Law Library: Corpus Iuris Civilis: Codex [online]. droitromain.univ-grenoble-alpes.fr. [15. 11. 2021]. https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/?fbclid=IwAR3D0DM69lUNCvgvHF_-QGouffOAenuR9L4y58nok7ZT49MTE737Z-WcmgM
  44. Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 285. Dajczak a kol. Právo římské: Základy soukromého práva, 2013, s. 104.
  45. Salák. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva, 2016, s. 173, 176.
  46. Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 3.
Autoři článku: Krajta66 (Lucie)