Dědická nezpůsobilost: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Založena nová stránka s textem „Dědická nezpůsobilost způsobuje, že po dopuštění se některého z taxativně vymezených jednání, je někdo, kdo by jinak byl způsobilým dědic…“)
 
(Značka: editace z VisualEditoru)
 
(Není zobrazeno 10 mezilehlých verzí od 5 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
Dědická nezpůsobilost způsobuje, že po dopuštění se některého z taxativně vymezených jednání, je někdo, kdo by jinak byl způsobilým dědicem, nebude moci dědit. Je třeba si uvědomit, že jsou to výjimky z pravidla, tedy je nutné jednotlivé důvody interpretovat restriktivně.
+
Obecnými předpoklady pro nabytí dědického nástupnictví jsou smrt zůstavitele, existence majetku a způsobilost dědice. Tu můžeme rozlišovat na objektivní a subjektivní. Objektivní je spojena s existencí právní subjektivity. Ta vzniká u fyzické osoby jejím narozením a u právnické osoby jejím založením. Subjektivní stránkou dědické způsobilosti je pak počínání si dědice samotného. Dědic se dopustí takového jednání, které je natolik společensky škodlivé a neakceptovatelné, vůči zůstaviteli, či jeho blízkým osobám, nebo vůči jeho poslední vůli. Dědická nezpůsobilost dle § 1481 an. je tedy subjektivní (relativní) nemožnost osoby dědit po zůstaviteli.
  
Občanský zákoník zná (§ 1481-1483) následující důvody dědické nezpůsobilosti:
+
Aby mohl dědic dědit, musí být k dědění způsobilý (musí mu svědčit dědická způsobilost). Dopustí-li se způsobilý dědic některého z jednání uvedených v § 1481 - 1482 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, stává se dědicem nezpůsobilým (svědčí mu dědická nezpůsobilost) a je vyloučen z dědického práva (nedědí). Znění § 1481:
 +
 
 +
''„Z dědického práva je vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.“''
 +
 
 +
Důvodem jejího zařazení je ochrana spravedlnosti, dobrých mravů a veřejného pořádku. Jejím základním znakem je, že nastává ze zákona. To tedy znamená, že aby nastala, není třeba aby o ní zůstavitel věděl a soud k ní musí přihlédnout ex offo, tedy z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda to účastníci řízení namítají, nebo s tím případně nesouhlasí. Dle § 1483 občanského zákoníku nastupuje potomek při zákonné dědické posloupnosti na místo vyloučeného dědice, i když vyloučený přežije zůstavitele.
  
 
== Čin povahy úmyslného trestného činu ==
 
== Čin povahy úmyslného trestného činu ==
Tohoto činu se nezpůsobilý dědic musí dopustit proti zůstaviteli, jeho předkům, potomkům, případně manželovi zůstavitele. Předcházející právní úprava vyžadovala, aby byl přímo spáchaný trestný čin - to současná pouze stanovuje, že se musí jednat o právní jednání, které je '''povahy''' trestného činu. Příkladem je čtrnáctiletý syn, který zastřelil své rodiče, který by podle staré právní úpravy mohl dědit, protože se nedopustil [[Trestný čin|trestného činu]], ale [[Čin jinak trestný|činu jinak trestného]]. Nyní se tento důvod vztahuje i na registrovaného partnera na základě přechodného ustanovení § 3020 OZ.
+
Tohoto činu se nezpůsobilý dědic musí dopustit proti zůstaviteli, jeho předkům, potomkům, případně manželovi zůstavitele. Nyní se tento důvod vztahuje i na registrovaného partnera na základě přechodného ustanovení § 3020 OZ. Posouzení, zda se dědic dopustil chování, jež zakládá dědickou nezpůsobilost, se bude řídit právní úpravou, která je účinná v době, kdy k činu došlo.
 +
 
 +
Tímto termínem byl nahrazen pojem trestný čin. Je zde důvodem, aby se tento institut nemusel vztahovat pouze na osoby, které byly odsouzeny. Touto změnou, se tak může dědická nezpůsobilost dotknout i například osob, které byly v době spáchání onoho trestného činu proti zůstaviteli mladší patnácti let, nebo nebyly například příčetné. Dalším dopadem, který tato změna terminologie postihuje může být promlčení trestného činu, či udělení milosti/amnestie. Je však potřeba, aby čin byl úmyslný, a nikoliv proveden z nedbalosti. Tento čin musí být spáchán ještě za života zůstavitele. Pokud zde neexistuje rozsudek, je pozůstalostní soud povinen si sám vyhodnotit, zda zde existují důvody pro vyřazení dědice. Smyslem nové úpravy je postihnout veškeré činy, u kterých je možno předpokládat vyřazení dědiců v zájmu zůstavitele vzhledem k jejich závažnosti.
 +
 
 +
Spornou otázkou by mohl být institut účinné lítosti, kdy pachatel dobrovolně zamezí, nebo napraví škodlivý následek, popřípadě jej nahlásí zavčas tak, aby nedošlo ke škodlivému následku. „''Hypotetická vůle zůstavitele by obecně k vyloučení takto polepšeného pachatele z dědění spíše nesměřovala.''<ref>DRACHOVSKÝ, Ondřej. Jednání povahy úmyslného trestného činu jako důvod dědické nehodnosti. ''Soukromé právo''. 2021, roč. 9, č. 6, s. 29.</ref>“  Podobně je na tom i upuštění od pokusu či přípravy trestného činu. Každý případ by měl být soudem posouzen dle jeho konkrétních okolností na možnou vůli zůstavitele. Měřítkem může být i trestný čin proti majetku a trestný čin proti životu.
 +
 
 +
Dochází zde také oproti dřívější právní úpravě k rozšíření osob, proti kterým je možno se činu povahy úmyslného trestného činu dopustit. Hovoříme zde již o předcích, tedy i o předcích, kteří jsou vzdálenějšími než rodiče. Naproti dřívější právní úpravě sem tedy budou spadat například i prarodiče zůstavitele.
 +
 
 +
Jako příklad nám může sloužit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. NS 24 Cdo 4761/2018 ze dne 25.2.2019. Ve kterém došlo k zastavení trestního řízení, jelikož byl pachatel v době spáchání činu nepříčetný, avšak i to je důvodem dědické nezpůsobilosti.
 +
 
 +
=== Judikatura ===
 +
24 Cdo 106/2021 – pomoc na sebevraždě zůstavitele
 +
 
 +
Zůstavitel trpěl nevyléčitelnou nemocí a rozhodl se spáchat sebevraždu. Jeho syn (dědic) ho dovezl na místo činu. Byl poté odsouzen za trestný čin účasti na sebevraždě. Zůstavitel jej sice zahrnul do sepsané závěti, ale činy způsobující dědickou nezpůsobilost nelze prominout do budoucna, nehledě na požadavek výslovnosti prominutí. Soud v řízení o pozůstalosti se však zabýval otázkou, zda byl čin spáchaný proti zůstaviteli ve smyslu § 1481 z. č. 82/2012 Sb., občanský zákoník. Dědic totiž činil na přání zůstavitele a plnil jeho vůli. Soud došel k závěru, že dědic sice spáchal trestný čin dle § 144 TZ, ale ne ve smyslu § 1481 NOZ. Tedy z toho vyplývá, že i pokud dědic spáchá trestný čin, za který může být odsouzen, automaticky to neznamená, že by se jednalo o čin ve smyslu § 1481 NOZ zakládajícího dědickou nezpůsobilost. Dědic byl tedy sice odsouzen v rámci trestního řízení, avšak nebyl prohlášený za dědicky nezpůsobilého.
  
 
== Zavrženíhodné jednání proti zůstavitelově vůli ==
 
== Zavrženíhodné jednání proti zůstavitelově vůli ==
Tento důvod obsahuje demonstrativní výčet zavrženíhodného jednání proti zůstavitelově vůli. Spadá sem zejména donucení zůstavitele k sepsání závěti, jeho svedení, zničení závěti, zfalšování závěti, podvržení závěti.
+
Tento důvod obsahuje demonstrativní výčet zavrženíhodného jednání proti zůstavitelově vůli. Spadá sem zejména donucení zůstavitele k sepsání závěti, jeho svedení, zničení závěti, zfalšování závěti či podvržení závěti.
 +
 
 +
K tomuto může dojít jak za života zůstavitele, tak i po jeho smrti, jak aktivním, tak i pasivním chováním. Na rozdíl od spáchání činu povahy úmyslného trestného činu zde může dojít k situaci, kdy již nemůže dojít k prominutí. Tato část se nevztahuje pouze na samotnou manipulaci s listinou posledního pořízení, ale také na jakékoliv chování, které by mohlo zmařit realizaci poslední vůle zůstavitele. „Zavrženíhodným činem může být i to, že dědic, ačkoli jej o to nemocný nepohyblivý zůstavitel žádal, nezajistil právní pomoc a svědky potřebné pro sepsání poslední vůle, případně držel zůstavitele v takové izolaci, která mu neumožňovala pořízení pro případ smrti učinit.“  Můžeme zde zařadit jak psychické, tak i fyzické donucení zůstavitele k některému z projevů vůle. Není zde potřeba, aby projev vůle, jež je mařen měl všechny formální náležitosti, proto sem můžeme podřadit i takové jednání, které směřuje proti listině, která by byla neplatná.
 +
 
 +
Zfalšováním závěti rozumíme, že dědic sám sepisuje závěť a vytváří tak falešnou vůli zůstavitele. Podvržením je, že dědic sám poslední vůli nefalšuje, ale je si vědom, že někdo jiný poslední vůli zfalšoval – ale protože mu tato závěť vyhovuje, tak ji zanese notáři s tvrzením, že to napsal zůstavitel.
 +
 
 +
=== Judikatura ===
 +
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5543/2015
 +
 
 +
V tomto judikátu soud konkretizuje potřebu úmyslu v případě zavrženíhodného jednání dědice vůči poslední vůli zůstavitele. Žalovaní neoznámili existenci peněžního obnosu z vkladních knížek, které měla zdědit žalobkyně. Soud dovodil, že zamlčení obnosu není důvodem, který by měl úmyslem ovlivnit vůli zůstavitele rozhodnout o okruhu dědiců. Jelikož takové jednání nesměřuje vůči vůli zůstavitele, ale vůči obmyšlenému dědici.
 +
 
 +
== Účinky dědické nezpůsobilosti ==
 +
K dědické nezpůsobilosti dochází ex lege. Zůstavitel tedy již nemusí nic konstatovat či nijak právně jednat. Pokud ovšem zůstavitel chce, aby nezpůsobilý dědic nabyl opět způsobilost dědit, musí mu výslovně prominout. Tato terminologie se změnila ze slova odpustit, na slovní spojení výslovně prominout. Má to tedy dopad do praxe, jelikož pod slovo odpustit bychom mohli zařadit i konkludentní jednání. Ve staré úpravě by se tak dalo považovat i znovunavázání vztahů jako konkludentní jednání odpuštění.
 +
 
 +
Jednání můžeme rozdělit na konkludentní a výslovné. K jejich výkladu lze přistoupit z několika hledisek. U prvního považujeme za výslovné jednání takové, které vyjadřujeme slovy, ať již verbální či písemnou formou. Konkludentním chováním je pak faktické chování osoby, z něhož se odvozuje vůle jednat určitým způsobem. Druhým přístupem je přístup F. Melzera. ''„Konkludentní právní jednání je takové, jehož primárním smyslem není projevit vůli právně jednat“, a že „smyslem výslovného jednání je pak primárně učinit nějaké prohlášení, vyjádření ohledně určitého právního jednání“''<ref>HORÁK, Ondřej. Poslední pořízení jako výslovné prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost? ''Ad Notam''. 2019, roč. 25, č. 1. s. 4</ref>
 +
 
 +
Při konkludentním jednání tak snáze může dojít ke špatnému vyložení zůstavitelovy poslední vůle. Ať již se přikloníme k jakékoliv variantě přístupu, pro prominutí by mělo být zřejmé, že zůstavitel promíjí dědici čin, který ho učinil dědicky nezpůsobilým, tedy že zůstavitel věděl o spáchaném činu a z jeho projevu je patrná tato vědomost.
 +
 
 +
Z toho důvodu se zákonodárce rozhodl zakotvit nutnost výslovného odpuštění. Není taktéž možné paušální odpuštění - např. "odpouštím vše, co jsi proti mně kdy spáchal". Zůstavitel musí výslovně odpustit ten skutek, který učinil a který zakládá jeho dědickou nezpůsobilost. Není také možné odpouštět do budoucna.
 +
 
 +
=== Příklad ===
 +
Dva synové se odstěhovali do Austrálie. Jeden z nich zavraždil druhého. Když se našlo jeho tělo, bylo oznámeno otci, že jeden z jeho synů je mrtvý a že byl zavražděn. Ten v žalu nad ztrátou svého syna odkázal veškerý svůj majetek tomu druhému a několik týdnů poté zemřel při dopravní nehodě. V rámci dědického řízení pak vyplynula informace, že australské policejní orgány již zjistily, kdo je vrahem a že je to ten druhý syn. Argument syna ovšem byl, že tatínek sepsal poslední vůli a odkázal mu veškerý majetek a tím mu odpustil. To, že to tam výslovně nenapsal, podle něj neznamená, že mu neodpustil. Syn si poté několik let odseděl ve vězení, ale zdědil veškerý majetek po otci, protože mělo prý dojít ke konkludentnímu odpuštění.
 +
 
 +
== Dědická nezpůsobilost v případě zákonné posloupnosti ==
 +
 
 +
Oproti dvěma důvodům uvedeným výše uvádí občanský zákoník ještě dva další důvody pro dědickou nezpůsobilost v § 1482. Rozdílem je, že nesměřují obecně vůči jakémukoliv dědici, ale vůči konkrétní osobě - v prvním případě manžel, v druhém případě rodiče. Dalším rozdílem je, že nevylučují dědice z dědické posloupnosti obecně, ale pouze ze zákonné dědické posloupnosti. Co se týče prominutí: ''„v literatuře se vyskytují dva názory: podle Šešiny „lze však mít za to, že i výslovné prominutí v těchto případech je možné“, autoři komentářů nakladatelství C. H. Beck zastávají opačný názor.“''<ref>HORÁK, Ondřej. Poslední pořízení jako výslovné prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost? ''Ad Notam''. 2019, roč. 25, č. 1. s. 6.</ref>
 +
 
 +
=== Domácí násilí proti zůstaviteli ===
 +
Tento důvod nalezneme v § 1482 odstavec 1. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V tomto ustanovení se vztahuje dědická nezpůsobilost výslovně k osobě manžela zůstavitele. K nezpůsobilosti dochází v návaznosti na domácí násilí. Toto ustanovení se uplatní stejně i u registrovaných partnerů s odkazem na § 3020.
 +
 
 +
Toto ustanovení je však možné realizovat pod podmínkou, že zůstavitel podá návrh na rozvod ještě za svého života a v době vypořádání pozůstalosti probíhá řízení o rozvodu a nebylo o něm již rozhodnuto. Pokud by tedy návrh na rozvod podal manžel, který by nastupoval na místo dědice, bude tento paragraf bezpředmětný. V komentáři od Petrov. a kol. se k tomuto více nevyjadřují, ovšem v komentáři od Fiala a kol. dochází k názoru, že je třeba brát v potaz i společný návrh, či připojení k návrhu. V opačném případě by totiž mohlo dojít k vyvinění násilníka a narušení morálních zásad. Jako zavádějící by se dala brát formulace „návrh podaný v důsledku domácího násilí“, jelikož z toho nevyplývá, že by musel rozvod být přímo odůvodněn domácím násilím.
 +
 
 +
Nezpůsobilost tohoto manžela se však dotýká dle § 1483 OZ i všech jeho potomků. Nestane se tedy, aby namísto tohoto vstoupil jeho potomek. Toto pravidlo míří na situace, kdy manžel násilník má potomka z jiného manželství, jehož právním otcem není zůstavitel a který by jinak nastupoval namísto tohoto manžela násilníka.
 +
 
 +
=== Zbavení rodičovské odpovědnosti pro její zneužívání nebo zanedbávání ===
 +
Zbavení rodičovské odpovědnosti jako důvod k dědické nezpůsobilosti je zakotven v § 1482 odstavec 2. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Rodič, kterého zbavili odpovědnosti, jelikož ji nějakým způsobem zanedbával nebo zneužíval nemůže dědit po svém dítěti. Musí být naplněny 3 podmínky, a to smrt nezletilého dítěte, zneužívání nebo závažné zanedbávání a rozhodnutí soudu o zbavení rodičovské odpovědnosti. Samotné zanedbání rodičovské odpovědnosti proto nestačí, ale je třeba, aby zde existovalo rozhodnutí a náležité přezkoumání soudem.
 +
 
 +
Zanedbávání či zneužívání musí být dlouhodobé a opakující se. Pokud by došlo ke smrti nezletilého dítěte ještě před rozhodnutím soudu, nepoužil by se § 1482, ale použil by se § 1481. Jak § 1482 odstavec 1., tak i odstavec 2. míří na ochranu harmonie rodinného soužití.
 +
 
 +
Tento důvod směřuje na situace, kdy malé dítě zdědí dům po prarodičích, ale rodiče péči o něj zanedbávají a dítě zemře. Tento důvod tak směřuje na ochranu dětí a uplatní se při významných pochybeních rodičů při výkonu rodičovské odpovědnosti (srov. § 858 OZ). Nezletilý od 15 let může pořídit závěť formou veřejné listiny.
 +
 
 +
== Dědická nezpůsobilost a vydědění ==
 +
Podobným institutem k dědické nezpůsobilost je institut vydědění, který nalezneme v § 1646 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník:
 +
 
 +
„Ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který
 +
 
 +
a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi,
 +
 
 +
b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl,
 +
 
 +
c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo
 +
 
 +
d) vede trvale nezřízený život.“
 +
 
 +
Ovšem oba instituty se odlišují několika zásadními znaky.
 +
 
 +
1) Dědická nezpůsobilost
 +
* Širší okruh dědiců, které může zasáhnout
 +
* Ex lege – soudní komisař má povinnost zjistit skutečnosti ohledně dědické nezpůsobilosti
 +
* Zánik dědické nezpůsobilosti lze výslovným prominutím zůstavitele
 +
* Dochází ke ztrátě veškerých dědických nároků (i práva. Na povinný podíl)
 +
2) Vydědění
 +
* Vztahuje se pouze na potomky zůstavitele
 +
* Předpokládá se aktivní projev vůle zůstavitele
 +
* Pro zánik vydědění je třeba se zbavit listiny, která vydědění zakládá
 +
* Vydědit lze i osobu, která je dědicky nezpůsobilá a bylo ji prominuto
 +
Rozdíl nalezneme i ve vztahu k potomkům osoby, která byla vyděděna/je dědicky nezpůsobilá. Dědická nezpůsobilost se nepřenáší na potomky dědicky nezpůsobilého dědice, kromě výjimky v § 1482 odst. 1, a je zde tedy možné uplatnit princip reprezentace. U vydědění nalezneme úpravu v § 1646 odst. 3, kdy nedědí ani potomci vyděděného, leda by vyděděný zemřel ještě před samotným zůstavitelem.
 +
 
 +
=== Vydědění dědicky nezpůsobilého potomka ===
 +
 
 +
''„Ve vztahu (výslovného) prominutí a vydědění dědicky nezpůsobilého potomka by měla být určující vůle zůstavitele.“''<ref>HORÁK, Ondřej. Ke vztahu prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost a vydědění pro dědickou nezpůsobilost. ''Ad Notam''. 2022, č. 2. s. 21.</ref>  V případě, kdy dojde k prominutí u dědicky nezpůsobilého potomka, je zde nadále možnost jej vydědit. Potomkovi je možno prominout třeba i jen zčásti.
 +
 
 +
=== Judikatura ===
 +
Nejvyšší soud, 24 Cdo 1777/2019-II., [C 18852]
 +
 
 +
V tomto případě šlo o vydědění vnuka prarodičem. K sepsání listiny došlo ještě za platnosti starého občanského zákoníku z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dědické řízení však probíhalo již za platnosti nového občanského zákoníku z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zůstavitel uvedl jako důvod vydědění nezájem o osobu zůstavitele. Tento důvod však být naplněn nemohl, jelikož sám zůstavitel nechtěl udržovat vzájemné vztahy. Otázkou pak bylo, zda je možno posoudit i jiné důvody vydědění, či se zabývat pouze uvedeným důvodem.
 +
 
 +
Při dědění se však vždy použije právo platné v den smrti zůstavitele. Dle starého občanského zákoníku se tedy posoudí správnost listiny, avšak posouzení důvodu se bude řídit již novým občanským zákoníkem. Dle toho je tedy třeba posoudit i zda se dědic nedopustil například neposkytnutí potřebné pomoci.
 +
== Literatura ==
 +
- FIALA, Roman. DRÁPAL, Ljubomír. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 648.
 +
 
 +
- CHALUPA, Ivan. REITERMAN, David. MUZIKÁŘ, Martin. Dědické právo. Základy soukromého práva IX. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 180.
 +
 
 +
- MIKEŠ, Jiří. MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, 2011, s. 432.
 +
 
 +
- PETROV, Jan. VÝTISK, Michal. BERAN, Vladimír. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022
 +
 
 +
- SCHELLE Karel. SCHELLEOVÁ Ilona. Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a.s., 2013, s. 152.
 +
 
 +
- ŠEŠINA, Martin. MUZIKÁŘ, Ladislav. a DOBIÁŠ, Petr. Dědické právo: kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního, procesního a mezinárodního: praktická příručka. 1. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 882.
 +
 
 +
- DRACHOVSKÝ, Ondřej. Jednání povahy úmyslného trestného činu jako důvod dědické nehodnosti. Soukromé právo, 2021, roč. 9, č. 6, s. 27-32. Citováno dne 29.7.2022. Dostupné na: file:///Users/klarakolenakova/Downloads/SP%206_2021_zlom.pdf
 +
 
 +
- HORÁK, Ondřej. Poslední pořízení jako výslovné prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost? Ad Notam, 2019, roč. 25, č. 1. s. 3-6. Citováno dne 30.7.2022. Dostupné na: <nowiki>https://www.nkcr.cz/data/news/ad-notam/PDF/AD_NOTAM_1_2019_web.pdf</nowiki>
 +
 
 +
- HORÁK, Ondřej. Ke vztahu prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost a vydědění pro dědickou nezpůsobilost. Ad Notam, 2022, č. 2. s. 18-21. Citováno dne: 31.7.2022. Dostupné na: file:///Users/klarakolenakova/Downloads/AD_NOTAM_2_2022_Ke%20vztahu%20prominut%C3%AD%20%C4%8Dinu%20-%20kor.%20(1).pdf
 +
 
 +
- TALANDOVÁ, Iveta. Vydědění dědicky nezpůsobilého potomka. Ad Notam, Praha 2: Notářská komora ČR, 26.6.2019,  Dostupné z: <nowiki>https://www.nkcr.cz/casopis-ad-notam/detail/39_724-vydedeni-dedicky-nezpusobileho-potomka#_ftn5</nowiki>
 +
 
 +
- Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.6.2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021-266
 +
 
 +
- Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019-II.
 +
 
 +
- Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5543/2015
  
Zfalšováním závěti rozumíme, že dědic sám sepisuje závěť a vytváří tak falešnou vůli zůstavitele. Podvržením je, že dědic sám poslední vůli nefalšuje, ale je si vědom, že někdo jiný poslední vůli zfalšoval - ale protože mu tato závěť vyhovuje, tak ji zanese notáři s tvrzením, že to napsal zůstavitel.
+
- Zákon č. 89/2012, Sb., občanský zákoník.
  
Tento důvod primárně cílí na aktivní jednání, ale prvorepubliková judikatura zná i případy, kdy k naplnění tohoto důvodu došlo i nekonáním. Nezpůsobilým se tak stal i syn zůstavitele, kterého zůstavitel upoutaný na lůžko požádal, aby dovedl dva sousedy jako svědky pro jeho poslední vůli. Syn ovšem nechtěl, aby k sepsání došlo a sousedy nezavolal. Soud toto jeho nekonání následně považoval za jednání proti poslední vůli.
+
<references />

Aktuální verze z 11. 10. 2022, 16:28

Obecnými předpoklady pro nabytí dědického nástupnictví jsou smrt zůstavitele, existence majetku a způsobilost dědice. Tu můžeme rozlišovat na objektivní a subjektivní. Objektivní je spojena s existencí právní subjektivity. Ta vzniká u fyzické osoby jejím narozením a u právnické osoby jejím založením. Subjektivní stránkou dědické způsobilosti je pak počínání si dědice samotného. Dědic se dopustí takového jednání, které je natolik společensky škodlivé a neakceptovatelné, vůči zůstaviteli, či jeho blízkým osobám, nebo vůči jeho poslední vůli. Dědická nezpůsobilost dle § 1481 an. je tedy subjektivní (relativní) nemožnost osoby dědit po zůstaviteli.

Aby mohl dědic dědit, musí být k dědění způsobilý (musí mu svědčit dědická způsobilost). Dopustí-li se způsobilý dědic některého z jednání uvedených v § 1481 - 1482 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, stává se dědicem nezpůsobilým (svědčí mu dědická nezpůsobilost) a je vyloučen z dědického práva (nedědí). Znění § 1481:

„Z dědického práva je vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.“

Důvodem jejího zařazení je ochrana spravedlnosti, dobrých mravů a veřejného pořádku. Jejím základním znakem je, že nastává ze zákona. To tedy znamená, že aby nastala, není třeba aby o ní zůstavitel věděl a soud k ní musí přihlédnout ex offo, tedy z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda to účastníci řízení namítají, nebo s tím případně nesouhlasí. Dle § 1483 občanského zákoníku nastupuje potomek při zákonné dědické posloupnosti na místo vyloučeného dědice, i když vyloučený přežije zůstavitele.

Čin povahy úmyslného trestného činu

Tohoto činu se nezpůsobilý dědic musí dopustit proti zůstaviteli, jeho předkům, potomkům, případně manželovi zůstavitele. Nyní se tento důvod vztahuje i na registrovaného partnera na základě přechodného ustanovení § 3020 OZ. Posouzení, zda se dědic dopustil chování, jež zakládá dědickou nezpůsobilost, se bude řídit právní úpravou, která je účinná v době, kdy k činu došlo.

Tímto termínem byl nahrazen pojem trestný čin. Je zde důvodem, aby se tento institut nemusel vztahovat pouze na osoby, které byly odsouzeny. Touto změnou, se tak může dědická nezpůsobilost dotknout i například osob, které byly v době spáchání onoho trestného činu proti zůstaviteli mladší patnácti let, nebo nebyly například příčetné. Dalším dopadem, který tato změna terminologie postihuje může být promlčení trestného činu, či udělení milosti/amnestie. Je však potřeba, aby čin byl úmyslný, a nikoliv proveden z nedbalosti. Tento čin musí být spáchán ještě za života zůstavitele. Pokud zde neexistuje rozsudek, je pozůstalostní soud povinen si sám vyhodnotit, zda zde existují důvody pro vyřazení dědice. Smyslem nové úpravy je postihnout veškeré činy, u kterých je možno předpokládat vyřazení dědiců v zájmu zůstavitele vzhledem k jejich závažnosti.

Spornou otázkou by mohl být institut účinné lítosti, kdy pachatel dobrovolně zamezí, nebo napraví škodlivý následek, popřípadě jej nahlásí zavčas tak, aby nedošlo ke škodlivému následku. „Hypotetická vůle zůstavitele by obecně k vyloučení takto polepšeného pachatele z dědění spíše nesměřovala.[1]“ Podobně je na tom i upuštění od pokusu či přípravy trestného činu. Každý případ by měl být soudem posouzen dle jeho konkrétních okolností na možnou vůli zůstavitele. Měřítkem může být i trestný čin proti majetku a trestný čin proti životu.

Dochází zde také oproti dřívější právní úpravě k rozšíření osob, proti kterým je možno se činu povahy úmyslného trestného činu dopustit. Hovoříme zde již o předcích, tedy i o předcích, kteří jsou vzdálenějšími než rodiče. Naproti dřívější právní úpravě sem tedy budou spadat například i prarodiče zůstavitele.

Jako příklad nám může sloužit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. NS 24 Cdo 4761/2018 ze dne 25.2.2019. Ve kterém došlo k zastavení trestního řízení, jelikož byl pachatel v době spáchání činu nepříčetný, avšak i to je důvodem dědické nezpůsobilosti.

Judikatura

24 Cdo 106/2021 – pomoc na sebevraždě zůstavitele

Zůstavitel trpěl nevyléčitelnou nemocí a rozhodl se spáchat sebevraždu. Jeho syn (dědic) ho dovezl na místo činu. Byl poté odsouzen za trestný čin účasti na sebevraždě. Zůstavitel jej sice zahrnul do sepsané závěti, ale činy způsobující dědickou nezpůsobilost nelze prominout do budoucna, nehledě na požadavek výslovnosti prominutí. Soud v řízení o pozůstalosti se však zabýval otázkou, zda byl čin spáchaný proti zůstaviteli ve smyslu § 1481 z. č. 82/2012 Sb., občanský zákoník. Dědic totiž činil na přání zůstavitele a plnil jeho vůli. Soud došel k závěru, že dědic sice spáchal trestný čin dle § 144 TZ, ale ne ve smyslu § 1481 NOZ. Tedy z toho vyplývá, že i pokud dědic spáchá trestný čin, za který může být odsouzen, automaticky to neznamená, že by se jednalo o čin ve smyslu § 1481 NOZ zakládajícího dědickou nezpůsobilost. Dědic byl tedy sice odsouzen v rámci trestního řízení, avšak nebyl prohlášený za dědicky nezpůsobilého.

Zavrženíhodné jednání proti zůstavitelově vůli

Tento důvod obsahuje demonstrativní výčet zavrženíhodného jednání proti zůstavitelově vůli. Spadá sem zejména donucení zůstavitele k sepsání závěti, jeho svedení, zničení závěti, zfalšování závěti či podvržení závěti.

K tomuto může dojít jak za života zůstavitele, tak i po jeho smrti, jak aktivním, tak i pasivním chováním. Na rozdíl od spáchání činu povahy úmyslného trestného činu zde může dojít k situaci, kdy již nemůže dojít k prominutí. Tato část se nevztahuje pouze na samotnou manipulaci s listinou posledního pořízení, ale také na jakékoliv chování, které by mohlo zmařit realizaci poslední vůle zůstavitele. „Zavrženíhodným činem může být i to, že dědic, ačkoli jej o to nemocný nepohyblivý zůstavitel žádal, nezajistil právní pomoc a svědky potřebné pro sepsání poslední vůle, případně držel zůstavitele v takové izolaci, která mu neumožňovala pořízení pro případ smrti učinit.“ Můžeme zde zařadit jak psychické, tak i fyzické donucení zůstavitele k některému z projevů vůle. Není zde potřeba, aby projev vůle, jež je mařen měl všechny formální náležitosti, proto sem můžeme podřadit i takové jednání, které směřuje proti listině, která by byla neplatná.

Zfalšováním závěti rozumíme, že dědic sám sepisuje závěť a vytváří tak falešnou vůli zůstavitele. Podvržením je, že dědic sám poslední vůli nefalšuje, ale je si vědom, že někdo jiný poslední vůli zfalšoval – ale protože mu tato závěť vyhovuje, tak ji zanese notáři s tvrzením, že to napsal zůstavitel.

Judikatura

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5543/2015

V tomto judikátu soud konkretizuje potřebu úmyslu v případě zavrženíhodného jednání dědice vůči poslední vůli zůstavitele. Žalovaní neoznámili existenci peněžního obnosu z vkladních knížek, které měla zdědit žalobkyně. Soud dovodil, že zamlčení obnosu není důvodem, který by měl úmyslem ovlivnit vůli zůstavitele rozhodnout o okruhu dědiců. Jelikož takové jednání nesměřuje vůči vůli zůstavitele, ale vůči obmyšlenému dědici.

Účinky dědické nezpůsobilosti

K dědické nezpůsobilosti dochází ex lege. Zůstavitel tedy již nemusí nic konstatovat či nijak právně jednat. Pokud ovšem zůstavitel chce, aby nezpůsobilý dědic nabyl opět způsobilost dědit, musí mu výslovně prominout. Tato terminologie se změnila ze slova odpustit, na slovní spojení výslovně prominout. Má to tedy dopad do praxe, jelikož pod slovo odpustit bychom mohli zařadit i konkludentní jednání. Ve staré úpravě by se tak dalo považovat i znovunavázání vztahů jako konkludentní jednání odpuštění.

Jednání můžeme rozdělit na konkludentní a výslovné. K jejich výkladu lze přistoupit z několika hledisek. U prvního považujeme za výslovné jednání takové, které vyjadřujeme slovy, ať již verbální či písemnou formou. Konkludentním chováním je pak faktické chování osoby, z něhož se odvozuje vůle jednat určitým způsobem. Druhým přístupem je přístup F. Melzera. „Konkludentní právní jednání je takové, jehož primárním smyslem není projevit vůli právně jednat“, a že „smyslem výslovného jednání je pak primárně učinit nějaké prohlášení, vyjádření ohledně určitého právního jednání“[2]

Při konkludentním jednání tak snáze může dojít ke špatnému vyložení zůstavitelovy poslední vůle. Ať již se přikloníme k jakékoliv variantě přístupu, pro prominutí by mělo být zřejmé, že zůstavitel promíjí dědici čin, který ho učinil dědicky nezpůsobilým, tedy že zůstavitel věděl o spáchaném činu a z jeho projevu je patrná tato vědomost.

Z toho důvodu se zákonodárce rozhodl zakotvit nutnost výslovného odpuštění. Není taktéž možné paušální odpuštění - např. "odpouštím vše, co jsi proti mně kdy spáchal". Zůstavitel musí výslovně odpustit ten skutek, který učinil a který zakládá jeho dědickou nezpůsobilost. Není také možné odpouštět do budoucna.

Příklad

Dva synové se odstěhovali do Austrálie. Jeden z nich zavraždil druhého. Když se našlo jeho tělo, bylo oznámeno otci, že jeden z jeho synů je mrtvý a že byl zavražděn. Ten v žalu nad ztrátou svého syna odkázal veškerý svůj majetek tomu druhému a několik týdnů poté zemřel při dopravní nehodě. V rámci dědického řízení pak vyplynula informace, že australské policejní orgány již zjistily, kdo je vrahem a že je to ten druhý syn. Argument syna ovšem byl, že tatínek sepsal poslední vůli a odkázal mu veškerý majetek a tím mu odpustil. To, že to tam výslovně nenapsal, podle něj neznamená, že mu neodpustil. Syn si poté několik let odseděl ve vězení, ale zdědil veškerý majetek po otci, protože mělo prý dojít ke konkludentnímu odpuštění.

Dědická nezpůsobilost v případě zákonné posloupnosti

Oproti dvěma důvodům uvedeným výše uvádí občanský zákoník ještě dva další důvody pro dědickou nezpůsobilost v § 1482. Rozdílem je, že nesměřují obecně vůči jakémukoliv dědici, ale vůči konkrétní osobě - v prvním případě manžel, v druhém případě rodiče. Dalším rozdílem je, že nevylučují dědice z dědické posloupnosti obecně, ale pouze ze zákonné dědické posloupnosti. Co se týče prominutí: „v literatuře se vyskytují dva názory: podle Šešiny „lze však mít za to, že i výslovné prominutí v těchto případech je možné“, autoři komentářů nakladatelství C. H. Beck zastávají opačný názor.“[3]

Domácí násilí proti zůstaviteli

Tento důvod nalezneme v § 1482 odstavec 1. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V tomto ustanovení se vztahuje dědická nezpůsobilost výslovně k osobě manžela zůstavitele. K nezpůsobilosti dochází v návaznosti na domácí násilí. Toto ustanovení se uplatní stejně i u registrovaných partnerů s odkazem na § 3020.

Toto ustanovení je však možné realizovat pod podmínkou, že zůstavitel podá návrh na rozvod ještě za svého života a v době vypořádání pozůstalosti probíhá řízení o rozvodu a nebylo o něm již rozhodnuto. Pokud by tedy návrh na rozvod podal manžel, který by nastupoval na místo dědice, bude tento paragraf bezpředmětný. V komentáři od Petrov. a kol. se k tomuto více nevyjadřují, ovšem v komentáři od Fiala a kol. dochází k názoru, že je třeba brát v potaz i společný návrh, či připojení k návrhu. V opačném případě by totiž mohlo dojít k vyvinění násilníka a narušení morálních zásad. Jako zavádějící by se dala brát formulace „návrh podaný v důsledku domácího násilí“, jelikož z toho nevyplývá, že by musel rozvod být přímo odůvodněn domácím násilím.

Nezpůsobilost tohoto manžela se však dotýká dle § 1483 OZ i všech jeho potomků. Nestane se tedy, aby namísto tohoto vstoupil jeho potomek. Toto pravidlo míří na situace, kdy manžel násilník má potomka z jiného manželství, jehož právním otcem není zůstavitel a který by jinak nastupoval namísto tohoto manžela násilníka.

Zbavení rodičovské odpovědnosti pro její zneužívání nebo zanedbávání

Zbavení rodičovské odpovědnosti jako důvod k dědické nezpůsobilosti je zakotven v § 1482 odstavec 2. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Rodič, kterého zbavili odpovědnosti, jelikož ji nějakým způsobem zanedbával nebo zneužíval nemůže dědit po svém dítěti. Musí být naplněny 3 podmínky, a to smrt nezletilého dítěte, zneužívání nebo závažné zanedbávání a rozhodnutí soudu o zbavení rodičovské odpovědnosti. Samotné zanedbání rodičovské odpovědnosti proto nestačí, ale je třeba, aby zde existovalo rozhodnutí a náležité přezkoumání soudem.

Zanedbávání či zneužívání musí být dlouhodobé a opakující se. Pokud by došlo ke smrti nezletilého dítěte ještě před rozhodnutím soudu, nepoužil by se § 1482, ale použil by se § 1481. Jak § 1482 odstavec 1., tak i odstavec 2. míří na ochranu harmonie rodinného soužití.

Tento důvod směřuje na situace, kdy malé dítě zdědí dům po prarodičích, ale rodiče péči o něj zanedbávají a dítě zemře. Tento důvod tak směřuje na ochranu dětí a uplatní se při významných pochybeních rodičů při výkonu rodičovské odpovědnosti (srov. § 858 OZ). Nezletilý od 15 let může pořídit závěť formou veřejné listiny.

Dědická nezpůsobilost a vydědění

Podobným institutem k dědické nezpůsobilost je institut vydědění, který nalezneme v § 1646 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník:

„Ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který

a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi,

b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl,

c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo

d) vede trvale nezřízený život.“

Ovšem oba instituty se odlišují několika zásadními znaky.

1) Dědická nezpůsobilost

  • Širší okruh dědiců, které může zasáhnout
  • Ex lege – soudní komisař má povinnost zjistit skutečnosti ohledně dědické nezpůsobilosti
  • Zánik dědické nezpůsobilosti lze výslovným prominutím zůstavitele
  • Dochází ke ztrátě veškerých dědických nároků (i práva. Na povinný podíl)

2) Vydědění

  • Vztahuje se pouze na potomky zůstavitele
  • Předpokládá se aktivní projev vůle zůstavitele
  • Pro zánik vydědění je třeba se zbavit listiny, která vydědění zakládá
  • Vydědit lze i osobu, která je dědicky nezpůsobilá a bylo ji prominuto

Rozdíl nalezneme i ve vztahu k potomkům osoby, která byla vyděděna/je dědicky nezpůsobilá. Dědická nezpůsobilost se nepřenáší na potomky dědicky nezpůsobilého dědice, kromě výjimky v § 1482 odst. 1, a je zde tedy možné uplatnit princip reprezentace. U vydědění nalezneme úpravu v § 1646 odst. 3, kdy nedědí ani potomci vyděděného, leda by vyděděný zemřel ještě před samotným zůstavitelem.

Vydědění dědicky nezpůsobilého potomka

„Ve vztahu (výslovného) prominutí a vydědění dědicky nezpůsobilého potomka by měla být určující vůle zůstavitele.“[4] V případě, kdy dojde k prominutí u dědicky nezpůsobilého potomka, je zde nadále možnost jej vydědit. Potomkovi je možno prominout třeba i jen zčásti.

Judikatura

Nejvyšší soud, 24 Cdo 1777/2019-II., [C 18852]

V tomto případě šlo o vydědění vnuka prarodičem. K sepsání listiny došlo ještě za platnosti starého občanského zákoníku z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dědické řízení však probíhalo již za platnosti nového občanského zákoníku z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zůstavitel uvedl jako důvod vydědění nezájem o osobu zůstavitele. Tento důvod však být naplněn nemohl, jelikož sám zůstavitel nechtěl udržovat vzájemné vztahy. Otázkou pak bylo, zda je možno posoudit i jiné důvody vydědění, či se zabývat pouze uvedeným důvodem.

Při dědění se však vždy použije právo platné v den smrti zůstavitele. Dle starého občanského zákoníku se tedy posoudí správnost listiny, avšak posouzení důvodu se bude řídit již novým občanským zákoníkem. Dle toho je tedy třeba posoudit i zda se dědic nedopustil například neposkytnutí potřebné pomoci.

Literatura

- FIALA, Roman. DRÁPAL, Ljubomír. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 648.

- CHALUPA, Ivan. REITERMAN, David. MUZIKÁŘ, Martin. Dědické právo. Základy soukromého práva IX. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 180.

- MIKEŠ, Jiří. MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, 2011, s. 432.

- PETROV, Jan. VÝTISK, Michal. BERAN, Vladimír. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022

- SCHELLE Karel. SCHELLEOVÁ Ilona. Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a.s., 2013, s. 152.

- ŠEŠINA, Martin. MUZIKÁŘ, Ladislav. a DOBIÁŠ, Petr. Dědické právo: kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního, procesního a mezinárodního: praktická příručka. 1. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 882.

- DRACHOVSKÝ, Ondřej. Jednání povahy úmyslného trestného činu jako důvod dědické nehodnosti. Soukromé právo, 2021, roč. 9, č. 6, s. 27-32. Citováno dne 29.7.2022. Dostupné na: file:///Users/klarakolenakova/Downloads/SP%206_2021_zlom.pdf

- HORÁK, Ondřej. Poslední pořízení jako výslovné prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost? Ad Notam, 2019, roč. 25, č. 1. s. 3-6. Citováno dne 30.7.2022. Dostupné na: https://www.nkcr.cz/data/news/ad-notam/PDF/AD_NOTAM_1_2019_web.pdf

- HORÁK, Ondřej. Ke vztahu prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost a vydědění pro dědickou nezpůsobilost. Ad Notam, 2022, č. 2. s. 18-21. Citováno dne: 31.7.2022. Dostupné na: file:///Users/klarakolenakova/Downloads/AD_NOTAM_2_2022_Ke%20vztahu%20prominut%C3%AD%20%C4%8Dinu%20-%20kor.%20(1).pdf

- TALANDOVÁ, Iveta. Vydědění dědicky nezpůsobilého potomka. Ad Notam, Praha 2: Notářská komora ČR, 26.6.2019, Dostupné z: https://www.nkcr.cz/casopis-ad-notam/detail/39_724-vydedeni-dedicky-nezpusobileho-potomka#_ftn5

- Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.6.2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021-266

- Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019-II.

- Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5543/2015

- Zákon č. 89/2012, Sb., občanský zákoník.

  1. DRACHOVSKÝ, Ondřej. Jednání povahy úmyslného trestného činu jako důvod dědické nehodnosti. Soukromé právo. 2021, roč. 9, č. 6, s. 29.
  2. HORÁK, Ondřej. Poslední pořízení jako výslovné prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost? Ad Notam. 2019, roč. 25, č. 1. s. 4
  3. HORÁK, Ondřej. Poslední pořízení jako výslovné prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost? Ad Notam. 2019, roč. 25, č. 1. s. 6.
  4. HORÁK, Ondřej. Ke vztahu prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost a vydědění pro dědickou nezpůsobilost. Ad Notam. 2022, č. 2. s. 21.
Autoři článku: Zuzana Dudková, Gealfow (Mgr. Bc. John A. Gealfow), VK (Viktor Kolmačka), Diaz (David Hanzl), Katerina.stranska (Kateřina Stránská)