Dědic

Z Iurium Wiki

Podle občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., dále také jen „OZ“) je dědicem ten, komu náleží dědické právo (§ 1475 odst. 3 OZ). Dědici tedy svědčí některý z dědických titulů (mezi ně patří dědická smlouva, závěť a zákon).[1] Dědic nastupuje do práv a povinností zůstavitele, a proto se v osobě dědice promítá jedna z hlavních zásad dědického práva, a to zásada univerzální sukcese. Tím se liší od odkazovníka, který má na základě odkazu zřízeného zůstavitelem pouze právo na vydání určité věci (singulární sukcese).[2]

Dědicem může být fyzická osoba, právnická osoba i stát, ten se podle § 21 OZ v soukromém právu považuje za právnickou osobu. Fyzická osoba má právní osobnost, je tedy nositelem práv a povinností, od narození do smrti. Pro oblast dědického práva je ale také zvlášť významné, že i na počaté dítě se hledí jako na narozené, jestliže to jeho zájmům vyhovuje (tzv. nasciturus).[3] Občanský zákoník rovněž umožňuje, aby zůstavitel dědicem určil někoho, kdo v okamžiku smrti zůstavitele ještě vůbec neexistuje, a to prostřednictvím svěřenského nástupnictví.[4] Právnická osoba je právní konstrukt, který je na základě zákona právní osobností nadán,[5] a to od svého vzniku do zániku.[6] Za dědice lze však povolat i takovou právnickou osobu, která má teprve vzniknout. Tato osoba se stane způsobilým dědicem, pokud vznikne do jednoho roku od smrti zůstavitele.[7]

Dědicem není osoba, která zemře před zůstavitelem, neboť dědické právo vzniká smrtí zůstavitele (dědický nápad).[8]

Pojem dědic

Samotný pojem „dědic“ se často používá v různých situacích. Za dědice se běžně označuje nejen ten, komu náleží dědické právo (jak stanoví občanský zákoník), ale také ten, kdo byl o dědickém právu poučen a dědictví neodmítl, či ten, komu již bylo potvrzeno nabytí dědictví.[9] Tímto se zabýval i Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 30 Cdo 2174/2001, v němž dovodil, že dědicem ve vlastním slova smyslu lze nazývat jen toho, „komu bylo rozhodnutím soudu dědictví potvrzeno nebo kdo se stane nabyvatelem poměrné části dědictví, popřípadě určité hodnoty ze zůstavitelem zanechaného majetku podle soudem schválené dohody o vypořádání dědictví."[10]

Nepominutelný dědic

V souladu se zásadou zachování hodnot je v dědickém právu zájem na tom, aby byly hodnoty vybudované jednou generací zachovány pro generace další.[11] Na druhé straně stojí ale zásada autonomie vůle zůstavitele, který může se svým majetkem pořídit podle svého uvážení. Jakýmsi kompromisem je respektování zůstavitelovy autonomie vůle spolu s institutem nepominutelného dědice.[12] Nepominutelnými dědici jsou podle § 1643 odst. 1 OZ děti zůstavitele, a pokud nedědí, jsou jimi jejich potomci. Nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl, jeho velikost se odvíjí od věku této osoby. Nezletilý nepominutelný dědic má nárok na tři čtvrtiny svého zákonného dědického podílu, zletilý na jednu čtvrtinu.[13] Nejde ovšem o právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž pouze na peněžní částku odpovídající hodnotě povinného dílu.[14]

Způsobilý dědic

Existence způsobilého dědice je vedle smrti zůstavitele, dědického titulu a existence jmění předpokladem dědění.[15] Jak bylo řečeno výše, dědicem může být fyzická osoba, právnická osoba nebo stát. U fyzické osoby může ale nastat situace, kdy tato osoba nebude způsobilá dědit. Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona, není tedy třeba volního jednání zůstavitele. Zároveň se vztahuje na veškeré dědice (nejen na nepominutelné), a to na dědice jak ze zákona, tak ze závěti či dědické smlouvy. Soud k nezpůsobilosti přihlédne z úřední povinnosti.[16]

Z dědického práva je podle § 1481 OZ vyloučen ten, kdo se proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu dopustil úmyslného trestného činu. Přitom není rozhodné, zda byla osoba za svůj trestný čin odsouzena, či nikoliv, jak připomíná Nejvyšší soud v usnesení 21 Cdo 3074/2015 ze dne 22. 6. 2016. Dalším vyloučeným je ten, kdo se dopustil zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli (především zůstavitele k projevu poslední vůle donutil či lstivě svedl nebo tento projev překazil či poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil). Pokud však zůstavitel této osobě její jednání výslovně prominul, vyloučena z dědického práva není.

Nezpůsobilým k dědění ze zákona může být též manžel zůstavitele, pokud se vůči zůstaviteli dopustil domácího násilí a v důsledku toho bylo na zůstavitelův návrh zahájeno řízení o rozvod manželství, které v den zůstavitelovy smrti probíhá. Druhou možností vyloučení z dědického práva podle zákonné dědické posloupnosti je nezpůsobilost rodiče dědit po svém dítěti, jestliže byl rodič zbaven rodičovské odpovědnosti z důvodu, že ji zneužíval nebo její výkon z vlastní viny závažným způsobem zanedbával.[17]

Zákon v § 1483 stanoví, že potomci osob vyloučených z dědického práva nastupují při dědění ze zákona na místo těchto nezpůsobilých osob. Výjimkou jsou potomci manžela, který se na zůstaviteli dopustil domácího násilí (viz výše).

Vydědění a negativní závěť

Institutem vydědění má zůstavitel možnost zkrátit právo nepominutelného dědice na povinný díl nebo ho z tohoto práva zcela vyloučit. Občanský zákoník taxativně vymezuje důvody vydědění. Tyto zůstavitel sice výslovně uvádět nemusí, ale lze to doporučit, neboť v případě jejich neuvedení má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu důvod vydědění prokáže.[18] Vydědit lze nepominutelného dědice, který:

  • zůstaviteli neposkytl potřebnou pomoc v nouzi
  • o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl
  • byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze
  • vede trvale nezřízený život
  • je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl.[19]

U posledního uvedeného důvodu je však pro zůstavitele v § 1647 OZ stanovena podmínka, že tak může učinit pouze v případě, že povinný díl takto vyděděného nepominutelného dědice zůstaví jeho dětem, případně jejich potomkům. Nelze tedy pro marnotratnost vydědit bezdětného potomka.[20] První čtyři zmíněné důvody se od tohoto závěrečného liší také tím, že se u nich vydědění bez dalšího vztahuje i na potomky vyděděného nepominutelného dědice. Pokud zůstavitel chce, aby potomci vyděděného dědili, musí takovou vůli projevit.

Zůstaviteli nic nebrání v tom, aby vydědil i nepominutelného dědice, který je z dědického práva vyloučen, protože je nezpůsobilý dědit.[21]

Pro prohlášení o vydědění zákon v § 1649 odst. 1 požaduje stejnou formu, jakou se pořizuje nebo ruší závěť. V úvahu tedy přichází prohlášení psané vlastní rukou spolu se zůstavitelovým podpisem, prohlášení psané na počítači (či podobným způsobem), které musí zůstavitel podepsat a u kterého před dvěma současně přítomnými svědky prohlásí, že listina obsahuje jeho poslední vůli, či prohlášení psané formou notářského zápisu. Pro zůstavitele nevidomého nebo trpícího jiným smyslovým postižením je způsob učinění prohlášení (resp. závěti) popsán v § 1535 a § 1536 OZ. Možností je také prohlášení s úlevami, jak ho předvídají § 1542 a následující.[22] Kromě toho může vydědění nastat také mlčky, a to v situaci, kdy zůstavitel v závěti záměrně opominul nepominutelného dědice, který se dopustil něčeho, co naplňuje zákonný důvod vydědění. Na zůstavitelovo opominutí se poté hledí jako na vydědění.[23]

Negativní závěť upravuje § 1649 odst. 2 OZ. Jde o prohlášení, kterým zůstavitel vyloučí z dědického práva jinou osobu než nepominutelného dědice, která by jinak dědila na základě zákonné dědické posloupnosti. V případě negativní závěti nehraje na rozdíl od vydědění důvod tohoto vyloučení roli a není třeba jej ani uvádět, ani později dokazovat.[24]

Nepravý dědic

Podle § 1670 OZ potvrzuje nabytí dědictví soud, a to tomu, jehož dědické právo bylo prokázáno. Na to navazuje § 1690, podle nějž je dědictví soudem potvrzeno tomu, kdo dědictví neodmítl a kdo má podle průběhu řízení o dědictví nejlepší dědické právo. Někdy se však může stát, že je určité osobě (tzv. nepravému dědici) nabytí dědictví potvrzeno, přestože existuje někdo jiný, komu svědčí dědické právo lepší. Tento oprávněný dědic nebyl účastníkem řízení o pozůstalosti, protože o něm soud neměl a nemohl mít žádné informace. Zákon o zvláštních řízeních soudních[25] oprávněnému dědici v § 189 odst. 2 umožňuje domáhat se svého práva žalobou. Ta je svou povahou žalobou na vydání věci.[26]

Odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele

Podle zásady univerzální sukcese je dědic právním nástupcem zůstavitele. Dědic tak vstupuje do zůstavitelových práv i povinností, má tedy povinnost také plnit jeho dluhy. V otázce, do jaké výše musí dědic tyto dluhy uhradit, je rozhodující, zda dědic během řízení o pozůstalosti uplatnil výhradu soupisu. Pokud tak učinil, hradí dědic dluhy zůstavitele pouze do výše ceny nabytého dědictví (to samé platí i pro situace, kdy byl soupis pozůstalosti nařízen soudem). Uplatní-li výhradu soupisu více dědiců, jsou povinni zůstavitelovy dluhy hradit společně a nerozdílně, věřitel ale může po každém z nich požadovat plnění pouze do výše jeho dědického podílu. Jestliže naopak dědic výhradu soupisu neuplatní, hradí dluhy zůstavitele v plném rozsahu. Je-li takových dědiců více, jsou v postavení solidárních dlužníků. Pokud v řízení o pozůstalosti některý dědic výhradu soupisu uplatní a jiný nikoliv, provedení soupisu nemá právní účinky pro toho, kdo výhradu neuplatnil.[27]

Zákon stanoví, že dědí-li stát, má stejné postavení jako dědic, který výhradu soupisu uplatnil.[28]

  1. Šešina, M., Muzikář, L., Dobiáš, P. Dědické právo: kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního, procesního a mezinárodního: praktická příručka. Praha: Leges, 2019, s. 12.
  2. Hurdík, J., Dobešová, L. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2018, s. 272.
  3. § 15 odst. 1, § 23 a § 25 občanského zákoníku
  4. § 1513 občanského zákoníku
  5. Ronovská, K., Dobrovolná, E., Lavický, P. Úvod do soukromého práva: obecná část. Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, 2018, s. 40.
  6. § 188 občanského zákoníku
  7. § 1478 občanského zákoníku
  8. § 1479 občanského zákoníku
  9. Šešina, Muzikář, Dobiáš. Dědické právo: kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního, procesního a mezinárodního: praktická příručka, s. 12.
  10. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 30 Cdo 2174/2001
  11. Hurdík, Dobešová. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva, s. 271.
  12. Šešina, Muzikář, Dobiáš. Dědické právo: kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního, procesního a mezinárodního: praktická příručka, s. 241.
  13. § 1642 a § 1643 odst. 2 občanského zákoníku
  14. § 1654 odst. 1 občanského zákoníku
  15. Hurdík, Dobešová. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva, s. 274 – 275.
  16. Šešina, Muzikář, Dobiáš. Dědické právo: kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního, procesního a mezinárodního: praktická příručka, s. 206.
  17. § 1482 občanského zákoníku
  18. § 1646 - § 1648 občanského zákoníku
  19. § 1646 odst. 1 občanského zákoníku
  20. Chalupa, I. Dědické právo: základy soukromého práva. Praha: C.H. Beck, 2018, s. 136.
  21. § 1646 odst. 2 občanského zákoníku
  22. Šešina, Muzikář, Dobiáš. Dědické právo: kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního, procesního a mezinárodního: praktická příručka, s. 121.
  23. § 1651 odst. 2 občanského zákoníku
  24. Chalupa. Dědické právo: základy soukromého práva, s. 136.
  25. zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních
  26. Chalupa. Dědické právo: základy soukromého práva, s. 154.
  27. § 1704 - § 1707 občanského zákoníku
  28. § 1634 odst. 2 občanského zákoníku
Autoři článku: MD, Diaz (David Hanzl)