Culpa
Culpa (zavinění) je velmi široký pojem, a tak jej chápali i římští právníci. Dvě základní formy nedbalosti je dolus (zlý úmysl) a culpa v užším slova smyslu (nedbalost) .
Dolus = zlý úmysl
"Zlý úmysl je stav vědomí člověka, který určitým způsobem jedná, ačkoli ví, jaké škodlivé důsledky jeho jednání může mít."[1] Pachatel ze svůj úmysl odpovídá vždy. Jako zlý úmysl se považovalo i chování nepoctivé nebo neslušné. Dolus je pojmovým znakem pro krádež, loupež, urážku na cti, podvod. Pachatel si musí být vědom všech podstatných náležitostí deliktu, je-li dolus jeho pojmovým znakem.
Např. Člověk se nemůže zmocnit cizí věci, pokud ji považuje za věc vlastní. Skočit nahoru ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997,s. 111, Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
Culpa = nedbalost
"Nedbalost je stav vědomí člověka, který určitým způsobem jedná a NEuvědomuje si škodlivé následky svého jednání." K určení toho co je a co není nedbalé, používali římští právníci měřítko "pečlivosti a ostražitosti starostlivého otce rodiny".
V justiniánském právu byla nedbalost dále rozpracována a rozdělena úrovní:
# culpa lata - hrubá nedbalost
- culpa in concreto - nedbalost relativní
- culpa levis - nedbalost normální
- custodia - odpovědnost za náhodu
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997,s. 112, Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
