Culpa: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Založena nová stránka s textem „"Zlý úmysl je stav vědomí člověka, který určitým způsobem jedná, ačkoli ví, jaké škodlivé důsledky jeho jednání může mít."[1] Pachate…“)
 
(Culpa = nedbalost)
 
(Není zobrazeno 5 mezilehlých verzí od stejného uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:
 +
'''Culpa (zavinění)''' je velmi široký pojem, a tak jej chápali i římští právníci. Dvě základní formy nedbalosti je '''dolus (zlý úmysl)''' a '''culpa v užším slova smyslu (nedbalost)'''
 +
'''.'''
 +
== Dolus = zlý úmysl ==
 
"Zlý úmysl je stav vědomí člověka, který určitým způsobem jedná, ačkoli ví, jaké škodlivé důsledky jeho jednání může mít."[1] Pachatel ze svůj úmysl odpovídá vždy. Jako zlý úmysl se považovalo i chování nepoctivé nebo neslušné. Dolus je pojmovým znakem pro krádež, loupež, urážku na cti, podvod. Pachatel si musí být vědom všech podstatných náležitostí deliktu, je-li dolus jeho pojmovým znakem.
 
"Zlý úmysl je stav vědomí člověka, který určitým způsobem jedná, ačkoli ví, jaké škodlivé důsledky jeho jednání může mít."[1] Pachatel ze svůj úmysl odpovídá vždy. Jako zlý úmysl se považovalo i chování nepoctivé nebo neslušné. Dolus je pojmovým znakem pro krádež, loupež, urážku na cti, podvod. Pachatel si musí být vědom všech podstatných náležitostí deliktu, je-li dolus jeho pojmovým znakem.
  
 
Např. Člověk se nemůže zmocnit cizí věci, pokud ji považuje za věc vlastní.
 
Např. Člověk se nemůže zmocnit cizí věci, pokud ji považuje za věc vlastní.
 
Skočit nahoru ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997,s. 111, Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
 
Skočit nahoru ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997,s. 111, Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
 +
 +
== Culpa = nedbalost ==
 +
''"Nedbalost je stav vědomí člověka, který určitým způsobem jedná a NEuvědomuje si škodlivé následky svého jednání."''  K určení toho co je a co není nedbalé, používali římští právníci měřítko ''"pečlivosti a ostražitosti starostlivého otce rodiny"''.
 +
 +
 +
V justiniánském právu byla nedbalost dále rozpracována a rozdělena úrovní:
 +
 +
'''1) culpa lata - hrubá nedbalost =''' Nedbalost je tak velká a nepochopitelná, že se v římském právu považovala za rovnu zlému úmyslu. Jak popisuje známá věta římského práva: '''''"Culpa lata dolo comparabitur."''''' Míra nedbalosti byla porovnávána podle starostlivého a spořádaného otce římské rodiny. Nicméně přesné rozdělení na jednotlivé úrovně nedbalosti nebyly nikdy stanoveny, a proto se vždy každý případ posuzoval individuálně. ''Př. Mám vekého psa, kterého jsem již dlouho nenakrmil a vedu ho na tenkém vodítku kolem člověka, kterého nevidím a pes jej pokouše.''
 +
 +
'''2)  culpa in concreto - nedbalost relativní =''' Nedbalost relativní má jiné měřítko než hrubá nedbalost. V tomto případě je měřítkem vždy jiný člověk, a to ten, který se nedbalosti dopustil. ''Př. Stará-li se někdo o svého koně velmi dobře a o vámi ustájeného koně jen průměrně, až špatně, dopouští se nedbalosti.''
 +
 +
'''3) culpa levis - nedbalost normální =''' Nedbalost normální, běžná používá za měřítko průměrná péče starostlivého hospodáře.
 +
 +
'''4) custodia - odpovědnost/ručení za náhodu =''' za justiniánského práva považována ze zavinění. Chápala se jako porušení péče, kterou věnujeme svým vlastním věcěm. Měřítkem zde byl přepečlivý otec římské rodiny.
 +
 +
<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997,s. 111-112, Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.</ref>
 +
<references />

Aktuální verze z 31. 8. 2017, 07:09

Culpa (zavinění) je velmi široký pojem, a tak jej chápali i římští právníci. Dvě základní formy nedbalosti je dolus (zlý úmysl) a culpa v užším slova smyslu (nedbalost) .

Dolus = zlý úmysl

"Zlý úmysl je stav vědomí člověka, který určitým způsobem jedná, ačkoli ví, jaké škodlivé důsledky jeho jednání může mít."[1] Pachatel ze svůj úmysl odpovídá vždy. Jako zlý úmysl se považovalo i chování nepoctivé nebo neslušné. Dolus je pojmovým znakem pro krádež, loupež, urážku na cti, podvod. Pachatel si musí být vědom všech podstatných náležitostí deliktu, je-li dolus jeho pojmovým znakem.

Např. Člověk se nemůže zmocnit cizí věci, pokud ji považuje za věc vlastní. Skočit nahoru ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997,s. 111, Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.

Culpa = nedbalost

"Nedbalost je stav vědomí člověka, který určitým způsobem jedná a NEuvědomuje si škodlivé následky svého jednání." K určení toho co je a co není nedbalé, používali římští právníci měřítko "pečlivosti a ostražitosti starostlivého otce rodiny".


V justiniánském právu byla nedbalost dále rozpracována a rozdělena úrovní:

1) culpa lata - hrubá nedbalost = Nedbalost je tak velká a nepochopitelná, že se v římském právu považovala za rovnu zlému úmyslu. Jak popisuje známá věta římského práva: "Culpa lata dolo comparabitur." Míra nedbalosti byla porovnávána podle starostlivého a spořádaného otce římské rodiny. Nicméně přesné rozdělení na jednotlivé úrovně nedbalosti nebyly nikdy stanoveny, a proto se vždy každý případ posuzoval individuálně. Př. Mám vekého psa, kterého jsem již dlouho nenakrmil a vedu ho na tenkém vodítku kolem člověka, kterého nevidím a pes jej pokouše.

2) culpa in concreto - nedbalost relativní = Nedbalost relativní má jiné měřítko než hrubá nedbalost. V tomto případě je měřítkem vždy jiný člověk, a to ten, který se nedbalosti dopustil. Př. Stará-li se někdo o svého koně velmi dobře a o vámi ustájeného koně jen průměrně, až špatně, dopouští se nedbalosti.

3) culpa levis - nedbalost normální = Nedbalost normální, běžná používá za měřítko průměrná péče starostlivého hospodáře.

4) custodia - odpovědnost/ručení za náhodu = za justiniánského práva považována ze zavinění. Chápala se jako porušení péče, kterou věnujeme svým vlastním věcěm. Měřítkem zde byl přepečlivý otec římské rodiny.

[1]

  1. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997,s. 111-112, Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
Autoři článku: Valerie.Lukas (Valerie Lukášová)