Co je to právo?

Z Iurium Wiki
Našli jste v článku závažné chyby? Klikněte prosím.
Tato revize článku byla z tohoto počítače již nedávno hodnocena!
   
   Děkujeme za Vaše hodnocení (★)   
star1-0star2-0star3-0star4-0star5-0
Přejít na: navigace, hledání

CO JE TO PRÁVO?

- Hledání správného práva je stejně staré jako právo samo - „Právníci stále ještě hledají definici práva“ – píše Immanuel Kant ve své Kritice čistého rozumu - „Tážeš-li se mě, co je to právo, pak to nevím a netážeš-li se mě, pak to vím“ - Právo je společenský fenomén, žádný jiný tvor ho nepotřebuje - Právo ohromuje svou přizpůsobivostí a ochotou nabídnout se každému, kdo se legitimuje mocí – ospravedlňuje svůj nárok moc vykonávat - Je mezinárodní právo právem ve vlastním smyslu slova? o Jsou to spíš morální pravidla - Lze normativní systémy v tzv. primitivních kmenových společnostech považovat za právní systémy? o Pokud je tam alespoň nějaká forma moci (třeba i neformálně třeba nejstarší člen, vážený člen) - Je sankce znakem práva? - Je právo systém donucujících rozkazů a zákazů suverénní moci? o Takové právo by bylo velmi zjednodušené - Je nemorální právo právem? Přírodní zákony a společenské normy - V přírodních zákonitostech platí kauzální vztah příčiny a následku, mohou být podrobeny verifikaci, tj. mohou být pravdivé nebo nepravdivé. - Kritériem existence právní normy není její pravdivost či její správnost, ale její platnost. Tedy jinými slovy nikoliv že něco je, ale že něco má být. - Přírodní zákony vyjadřují to, co je (tedy bytí), zatímco společenské a právní normy vyjadřují to, co má být.

Přirozenoprávní teorie

  • Idea spočívající více na víře než na rozumovém poznání
  • Dualistický přístup – přirozené a pozitivní právo
  • Nad platným právem každého státu existuje nějaké vyšší právo, kterému pozitivní právo nesmí odporovat
  • Přirozené právo je nezměnitelné a všeobecně závazné pro všechny osoby ve všech dobách
Zdroje přirozeného práva
* Příroda – pravidla přirozeného práva jsou odvozena z řádu přírody a přirozené podstaty člověka (Aristoteles)
* Bůh – pravidla přirozeného práva pochází z božího zjevení (Tomáš Akvinský)
* Lidský rozum – racionální myšlení má zajistit obsahově správné poznání (John Lock)
Funkce přirozeného práva
  • Ospravedlnění pozitivního práva
  • Ochranný filtr proti evidentně nespravedlivému pozitivnímu právu
  • Pomocný prostředek k řešení případů, kdy pozitivní právo mlčí
Problém obsahu přirozeného práva
  • Lze objektivně zakotvit pravidla přirozeného práva?
  • Teorie přirozeného práva o proměnlivém obsahu
  • Idea spravedlnosti je absolutní, ale její aplikace se musí přizpůsobit času, místu a okolnostem
  • Důvodem jsou rozdíly v morálních postojích
Význam přirozenoprávních idejí
  • Působivost ideje přirozeného práva nespočívá v jeho reálné existenci, ale v tom, věří-li velký počet lidí v tuto ideu a jednají-li podle této víry
  • Teorie společenské smlouvy
  • Koncepce lidských práv
  • Situace při změnách politických režimů

TYPY PŘIROZENOPRÁVNÍCH UČENÍ

Podle pramenů praktického poznání rozlišujeme:

  1. NÁBOŽENSKÉ PŘIROZENÉ PRÁVO = autoři předpokládají existenci objektivních měřítek „správného práva“ – za prameny objektivního mětí považovány prameny poznání víry v Boha
  2. RACIONALISTICKÉ PŘIROZENÉ PRÁVO = „správné právo“ lze odvodit z lidského rozumu (racionální myšlení však může zaručit pouze správné operování, ne obsahově správné a pravdivé poznání)
  3. INTUITIVNÍ PŘIROZENÉ PRÁVO = pramenem poznání „správného práva“ je intuice – schopnost bezprostředně vystihnout pravdivé hodnoty, apriorně správné mětí – je intuitivní správnost objektivně správná? Každý má jinou intuici
  4. ANTROPOLOGICKÉ ZDŮVODNĚNÍ PŘIROZENÉHO PRÁVA = „správné chování“ člověku předepisuje sama jeho podstata – iluzorní - člověk je otevřen různým hodnocením, společenským formám i vztahům k ostatním


Gustav RadbruchRadbruchova formule – koncepce priority přirozeného před pozitivním právem M. Kriele – povinnost dodržovat právo je dána tehdy, jestliže toto právo v celku a ve velké míře splňuje požadavky morality

  • tato podmínka je splněna, pokud je právo součástí systému založeného na principech demokratického ústavního státu
  • neodnímá veškerému pozitivnímu právu v totalitních systémech povahu práva – i zde existuje bezprostřední právní legitimita pro zákony a instituty, jež nejsou typické pro systém a samy o sobě jsou eticky oprávněné
  • pozitivní právo testováno nejen hlediskem morality, ale i povahou politického systému (demokratické legitimity) – Dreier

Lon. L. Fuller – anglosaský iusnaturalista

  • pojem práva nelze definovat nezávisle na důvodech, pro něž lidé akceptují a dodržují právo
  • každý právní systém musí splňovat minimálně osm základních morálních požadavků legality, aby se stal přijatelným = vnitřní moralita práva
  • nedodržení kteréhokoli z nich vede k něčemu, co vůbec není systémem práva
  1. obecnost právní regulace
  2. nezbytnost zveřejnění právních pravidel a možnost jejich podrobení veřejné kritice
  3. zákaz zpětné účinnosti zákonů
  4. jasnost a srozumitelnost formulování zákonů
  5. bezrozpornost právního systému
  6. stabilita práva
  7. nepřípustnost zákonného požadavku nemožného chování
  8. nezbytnost interpretace a aplikace zákonů v souladu s jejich formulováním

iusnaturalismus – dualita práva ve spojení s prioritou práva přirozeného – akceptace práva jako souboru norem, jenž je dílem lidí – veřejných mocenských institucí + transcendentní normový soubor, který zakládá legitimitu předchozího, v případě rozporu první ruší a normy lidského chování z něj bezprostředně vyplývají

Augustinus Aurelius – kde není spravedlnost, není ani právo

Tomáš Akvinský – zákony stanovené lidmi jsou buď spravedlivé, nebo nespravedlivé, pokud jsou spravedlivé, jejich závaznost plyne z věčného zákona, z nějž pocházejí – nezdá se zákonem, co není spravedlivé

  • nesmí se poslouchat lidské zákony, které jsou zařízeny proti Božímu příkazu
  • primární autoritou práva zůstává bůh x panovník je pověřen, aby právo střežil a spravoval

DWORKIN A JEHO KONCEPCE PŘIROZENÉHO PRÁVA

  • teze, že právními principy jsou i ty principy, které nemají dostatečnou institucionální podporu (nejsou zakotveny v ústavě, zákonech, obyčejích ani doktríně), ale protože jsou součástí politické nebo společenské morálky, platí v důsledku svého obsahu
  • principy se svou strukturou liší od norem (neplatí pro ně logický zákon vyloučení třetího, jejich platnost nespočívá jako u norem pouze v modalitách platnosti, ale v různé míře intenzity této platnosti)
  • podle Alexyho to jsou příkazy k optimalizaci – pro principy je příznačné, že přikazují, aby něco (cíl nebo hodnota) bylo realizováno v nejvyšší možné míře
  • tato teze je pozitivisty kritizována (Weinberger)

Právní pozitivismus

- Monistická teorie - Laicizace práva, racionalismus a voluntarismus - Teze společenského faktu: Existence a obsah práva jsou determinovány prameny práva, které mají povahu společenských faktů (např. legislativou, judikaturou, obyčeje, právní vědou) - Konkrétní právní řády se mohou lišit v tom, co se v nich uznává jako pramen práva - Teze oddělitelnosti o Platnost práva je od morálky v principu oddělitelná – morální kvalita nemusí být nutnou podmínkou právní platnosti o Exklusivní positivisté – platnost práva je od morálky vždy oddělená, veškeré právo se zakládá na pramenech práva a vše, co nemá formu pramene práva, není právo o Inkluzivní positivisté – není pravda, že platnost práva je nutně závislá na jeho morální kvalitě, ale je to možné (je to jenom otázka nahodilosti)


Teze pozitivismu: [1]

  1. teze společenského faktu = existence práva, jeho platnost a obsah je determinován a ověřován společenskými fakty (jednání lidí ve společnosti, právo jako společenská praxe, judikatura, předpisy, obyčeje)
  2. teze oddělitelnosti – platnost práva pojmově nezávislá na morální správnosti
  3. teze identity – pramenem práva je zákon -> teze závaznosti = zákon je pro soudce kategoricky závazný
  4. teze hodnotové neutrálnosti – pouze posuzujeme, zda právo platí či ne, nezajímá nás hodnotová náplň – právo platí nezávisle na tom
  5. teze skepse vůči praktickému poznání

Dělení pozitivistických teorií[2]

Historický pozitivismus
– právo je historicky vzniklý fenomén bez kladení otázky správného práva a předpokladu platnosti prepozitivních principů
Normativistický pozitivismus
– právo je uzavřený normativní systém, právo pojímáno jako zvláštní normativní předmět myšlení, jehož existence může být zkoumána a pochopena, aniž je nutno uvažovat o dalších společenských skutečnostech jako je sociální struktura a vztahy
Realistický pozitivismus
– existence a působení soudů a státních orgánů chápána jako reálný systém se svébytnou platností
Institucionalistický pozitivismus
– právo je normativní systém a zároveň skutečnost společenského života, spojení normativismu a realismu - Weinberger
  • norma pojmově spjata s existencí instituce a institucionalizací vztahů mezi lidmi
  • prvky institucionalizace:
  1. normativní vědomí,
  2. akceptace systému ve společnosti,
  3. existence společenských událostí – uskutečňování povinování,
  4. existence institucionalizovaných objektů -> vznik společenských struktur s relativní stálostí
  • pouze institucionalizovaný imperativ se stává normou
  • průnik myšlenek normativismu a renesance klasického institucionálního přelomu 19. stol.
  • teleologie zde dostává podobu motivu jednání právních institucí
  • instituce osobní – organizace
  • instituce věcné – právní instituty
  • v rovině interpretace – boj o teleologický výklad – subjektivní a objektivní teorie
  • instituce se v právních vztazích chovají jako lidské bytosti – je třeba jim přičítat praktické motivy jednání
  • právní norma je institucionální jednotka obalená praktickými informacemi
  • účely jsou praktickým jádrem normy
  • koncept řídící/vůdčí ideje – všechny instituce mají vůdčí ideje, někam směřují -> causa finalis fungování ve společnosti

INSTITUCIONÁLNÍ SKUTEČNOSTI

= závislé na mezilidských vztazích, lidském jednání a životních formách člověka (hrubé skutečnosti – předmět zkoumání přírodních věd)

Marta zdědila dům – smysluplnost podmíněna existencí společenské instituce

- např. existence státu, náboženství, církve, společenských skupin, životních zvyklostí, věd a vzorů chování, znalosti, řeč, kultura vznik institucionálních skutečností – jednající a myslící subjekty (lidé) přijímají do svého vědomí určitá pravidla, vzory chování a formy interakce = internalizují je vznik institucionálních zařízení, která tvoří rámec životních forem společnosti – státní orgány, občanská sdružení, rodiny, podniky, nadace

INSTITUCE

  • sociální skutečnosti, sociální jevy upravené pouze systémy pravidel (např. instituce slibu – dát a splnit slib)
  • systémy pravidel spojených s věcnými zařízeními (univerzity, rodina, domácnost),
  • rámce, kde lidské chování nabývá smysl (pohyb ruky = pozdrav, podpis = souhlas),
  • spojovací článek mezi individuem a společností
  • lidské chování a jednání vždy spočívá na zvyklostních a normativních pravidlech
  • jednání podle pravidel nemusí být spojeno s vědomou znalostí těchto pravidel
  • určení institucí a institucionálních skutečností = použití praktických vět = normativních, hodnotících, teleologických
  • podstatná vazba mezi institucí a praktickými normativními charakteristikami

ZÁSADY INSTITUCIONÁLNÍHO PRÁVNÍHO POZITIVISMU

  • právo jako normativně ideální entita x skutečnost společenského života
  • způsob nazírání ideálních entit (pojmy, propozice, normy, hodnoty a účely)
  1. Myšlenkové obsahy s určitou strukturou a významem – zkoumání jejich logických vztahů a operací
  2. Skutečnosti s časovými souřadnicemi – spojeny s hmotnými předměty a systémy – reálné skutečnosti
  • Reálné je vše, co existuje v čase
  • Materiální reálné bytí – poznání se opírá o smyslovou zkušenost
  • Ideální předměty – reálné bytí založeno na spojení se sférou materiální skutečnosti
  • Styčné body mezi právem jako systémem normativních myšlenek a sociální a věcnou realitou jsou akty a sociální účinky právních norem

Akty

= skutkové děje s ideálním obsahem

  1. Psychické – akty poznání, volní akty
  2. Společenské akty – zákonodárné akty

Právní normy mají reálné následky v individuálních a skupinových vztazích – působí jako determinanty chování a jednání, vyvolávají právní vztahy Na základě právních regulativů vznikají společenská zařízení – instituce (jejich organizace a formy působení jsou stanoveny normami) Reálná existence práva se projevuje v oblasti hodnocení (plnění/neplnění právních povinnostní) a v oblasti stanovení právních následků plnění nebo porušení práva (trest, odměna)

Překonání rozdílu mezi realistickým a normativistickým pozitivismem – právo chápáno jako komplex společenských realit

  1. Právo jako normativní řád – normativní ideální entita – právní zásady a teleologické pozadí práva, pokud jim přísluší institucionální existence – pokud jsou součástí argumentace při aplikaci práva nebo v právní nauce
  2. K právní realitě patří právní vztahy vznikající prostřednictvím právního řádu v souhře se sledovanými společenskými ději
  3. Realitu práva tvoří i systém zařízení, mezi nimiž má zvláštní postavení státní aparát – normotvorná a aplikační činnost přičítána státu

Institucionalistický právní pozitivismus je non-kognitivistický, ale zdůrazňuje možnost racionální empiricky založené argumentace zahrnující i hodnotící rozhodnutí – nepředstírá možnost pouze kognitivního poznání správného práva

VZTAH MEZI STÁTEM A PRÁVEM

Stát – obecná společenská instituce – lidé na území podřízeni státní moci

Existenci a působení jednotlivých zařízení a státních orgánů upravuje státní normativní řád = právo – systém norem, jehož společenské reálné bytí je dáno vztahem ke státu jako instituci

Stát je co do organizace a fungování určován právem

Znaky pozitivismu podle Harta

  • Právní normy jsou rozkazy lidských bytostí
  • Mezi právem a morálkou neexistuje žádná souvislost
  • Významová analýza právních pojmů se liší od empirického a normativního poznání práva
  • Právo je uzavřený logický systém, kde je možné prostřednictvím logické dedukce, z předem daných právních norem dospět ke správným právním rozhodnutím a to bez odkazu na sociální cíle nebo morální kritéria
  • Morální soudy není možné racionálně zdůvodnit

Pozitivismus popírá možnost praktického poznání – správné právo a objektivně platné hodnoty nelze určit ryze kognitivně (non-kognitivismus)

Základní struktura filosofie práva

  • ontologie - co zakládá právo? jaká je podstata práva? jsou to jen akty moci?
  • gnoseologie - poznávání, rozum
  • axiologie - étos, spravedlnost, hodnoty

DISTINKCE MEZI IUSNATURALISMEM A PRÁVNÍM POZITIVIZMEM

  • rozdíly klasifikující teorii, zda inklinuje k pozitivismu nebo naturalismu
  • teorie přirozeného i pozitivního jsou mnohé a rozdílné, dělení na dvě větve je umělým konstruktem, není typický pozitivismus, naturalismus -> přijatelné zjednodušení, ale reálně v této podobě neexistuje


základní distinkcí je podle Alexyho přijetí spojovací nebo oddělující teze

  • možné prolínání dvou souborů – práva a transcendentna
  • zjišťujeme, zda pozitivní a přirozené právo vytváří jeden celek, či zda jsou to dva od sebe oddělené systémy
  • pokud akceptujeme přítomnost transcendentního prvku v právu – přítomnost přirozeného práva v celkovém systému práva, pak nutně musíme hledat jeho obsah – co obsahově odpovídá dobru a spravedlnosti – obsahové, ne formální kvality práva

SPOJOVACÍ TEZE

* iusnaturalismus – vnitřní spojení práva a morálky
* obsahové prolínání dvou normových souborů, práva a morálky
* koncepce institucionálního sepětí práva a morálky

ODDĚLUJÍCÍ TEZE

* iuspozitivismus – striktní oddělení práva a morálky jako dvou na sobě nezávislých právních souborů 
* máme jen jedno pozitivní právo – existuje jen právo pozitivní, přirozené na něj může mít vliv, ale je od něj odděleno, na existenci a platnost pozitivního práva nemá transcendentno vliv, existenci přirozeného práva nelze dokázat – neměli bychom ho vtahovat do práva (ryzí nauka právní – oddělit se od toho, co není vědecké) – právem je to, co splňuje formální, nikoliv obsahová kritéria

žádný systém nepopírá existenci přirozeného práva a transcendentna, spravedlnosti a dobra – ale oddělující teze tvrdí, že to není právo, je to jiný systém, oddělený

NOETICKÁ DISTINKCE

  • předpoklad existence přirozeného práva má význam, jen pokud přispívá ke zdůvodnění právně politických názorů
  • stěžejní roli sehrává pojem praktické poznání = poznávání toho, co má být (správného mětí)
  • kdo předpokládá možnost praktického poznání, tvrdí zároveň, že to, co má být (správné právo) lze objektivně zdůvodnit racionální analýzou nebo empirickým poznáním, ale bez použití aspektů vyjadřujících nějaký postoj
  • přirozenoprávní nauky uznávají existenci praktického poznání
  • právní pozitivismus možnost praktického poznání popírá – správné právo a objektivně platné hodnoty nelze určit ryze kognitivně = nonkognitivismus
  • (O. Weinberger, Hume-Jörgensenova teze) – distinkce poznávací – zkoumání morální filosofie, ne práva
  • lidé jsou schopni popisovat, co je – deskripce x aniž by dali signál nebo se něco změnilo – začínají volit preskriptivní přístup – toto není správné, tak bychom se neměli chovat:
  • deskripce -> preskripce, je to správný přístup? lze z toho, co se děje, odvodit logicky, co by mělo být bez svévole? existuje kauzální vztah mezi světem sein, bytí, reality a tím, co má být – sollen, mětí -> NELZE
  • existuje mezi světem bytí a mětí propast nebo spojnice – nelze odvodit to, co má být z toho, co je x další autoři tvrdí opak nebo souhlasí
  • pokus o objasnění toho, zda lze vyvodit právní normy ze základních principů morálky postupem od výroku o skutečnosti k normě, či postupem od výroku k normě další
  • Ota Weinberger: Praktické poznání – pojem – poznání toho, co být má, správného mětí ,zda jsme schopni poznat to, co má být nebo to určujeme vlastní vůlí
  • NOETICKÝ OPTIMISMUS (kognitivistické přístupy – jsme schopni poznat to, co má být) x NOETICKÝ PESIMISMUS
  • kognitivismus může vést k závěrům popírajícím svobodu – norma je pravdivá, musí být součástí systému, odpovídá tomu, jaký svět je – manipulace s právním řádem – popírání principu svobody - tohle je jediné pravdivé, musíte to respektovat

TŘETÍ DISTINKCE: URČENÍ DŮVODU PLATNOSTI

  • důvodem platnosti pro pozitivismus je normotvorná aktivita univerzálních mocenských institucí
  • pro přirozenoprávní teorie jsou tomuto důvodu nadřazeny jiné – sv. Augustin a Tomáš Akvinský – boží vůle, Cicero rozum, Rousseau lidská přirozenost, Radbruch základní principy morálky, Kriele legitimita politického systému
  • co způsobuje, že určitá norma existuje a platí, střety mezi transcendentnem a vůlí, mocí, autoritou
  • TRANSCENDENTNÍ – IUSNATURALISMUS – právo platí proto, že obsahově odpovídá dobru a spravedlnosti – nespravedlivé není právo – důvod z pohledu obsahu
  • AUTORITATIVNÍ – IUSPOZITIVISMUS – norma je platná, protože ten, kdo má autoritu, to stanovil, odvíjí existenci od normotvorné autority – vítěz klade právo, určuje co je správné
  • hledání transcendentna -> tzv. hraniční orgán – Alfred Verdross – apriorní sebeomezení členů hraničního orgánu

DISTINKCE ÚHLU POHLEDU

z něhož se pojem práva vymezuje (zákonodárce, soudce, vnější pozorovatel)

DISTINKCE DESKRIPTIVNÍHO A NORMATIVNÍHO NÁHLEDU

na funkci vymezení práva

  • deskriptivní postup právní vědy = zkoumá, který pojem práva soudci skutečně ve všeobecnosti mají a které struktury vykazuje
  • normativní postup = který pojem práva by soudci z moci úřední mít měli

Sociologická jurisprudence

- Právo je nutno zkoumat v jeho interakci se společností (v interakci práva na jedné straně a postojů lidí žijících v rámci práva na straně druhé) - Zkoumá účinky práva na lidi a lidí na právo

- Nevidí právo v knihách (zákonících) – law in books, ale právo v jeho realizaci – law in action
  1. SOBEK, Tomáš. Zákonný pozitivismus? Teorie práva: Blog o teorii práva, filosofii práva a věcech souvisejících (online), 14.3.2009, (cit 25.8.2016) Dostupné z: http://teorieprava.blogspot.cz/2009/03/pravni-pozitivismus-se-v-soucasne-dobe.html
  2. Weinberger, O. Norma a instituce (Úvod do teorie práva). Brno: Masarykova univerzita, 1995.