Analogie iuris

Z Iurium Wiki

Analogia iuris (česky „analogie práva“) je po analogii legis druhým obecně rozlišovaným případem použití analogie k vyplnění otevřených mezer v právní úpravě. Na rozdíl od analogie legis nevyužívá analogia iuris psaných právních předpisů, resp. ustanovení daného právního řádu. Soustředí se totiž na hledání potřebné podobnosti v nepsaných abstraktních pramenech, zejména v právních principech.[1] Právě pomocí těchto principů, je-li to v daném případě možné, může dojít k vyplnění zjištěné právní mezery a následnému rozhodnutí daného případu.

Podmínky aplikace analogie iuris

Aby bylo možné uvažovat o použití analogie iuris na konkrétní případ, musí být naplněny podmínky pro uplatnění analogie jako takové (tj. existence otevřené mezery v právu, která nelze překlenout ani tím nejširším výkladem jiného ustanovení),[2] a zároveň musí být v daném případě vyloučena aplikovatelnost analogie legis (tj. nesmí existovat jiné ustanovení v pozitivním právu, o které by bylo možné se „opřít“).[3]

Dále je třeba splnit následující:

  1. Musí se jednat o právní případ spadající svou povahou do určitého právního odvětví, které se řídí pro něj typickými principy nebo hodnotami. Pokud to v rámci daného odvětví není možné, tak musí být tyto principy a hodnoty typické alespoň pro právní řád jako celek.
  2. Následně je nutné posoudit daný právní případ tak, aby co nejvíce reflektoval tyto principy a hodnoty, a v souladu s nimi pak rozhodnout.[4]

Aplikační vztah k analogii legis

Jak už napovídá předchozí oddíl, analogie iuris se použije až v případě, kdy není možné na daný případ aplikovat analogii legis, tj. až když nedojde k nalezení jiného relevantního ustanovení, pomocí jehož dikce by bylo překlenutí dané mezery v právu možné.[5] Aplikační přednost analogie legis před analogií iuris je dána především tím, že analogia legis je zkrátka jednodušeji použitelným institutem, při jehož uplatnění není nutné opustit oblast platného psaného práva.

Použití analogie iuris v praxi

Analogie iuris nachází své uplatnění především v situaci, kdy musí být vydáno rozhodnutí při řešení tzv. hard cases.[6] Jedná se o případy, které vzhledem k jejich složitosti a neobvyklosti nelze vyřešit použitím pozitivního práva, analogie legis a dalších institutů.

Soukromé právo

K použití analogie iuris se, stejně jako u analogie legis, staví benevolentněji vzhledem ke své povaze právo soukromé. S jejím uplatněním výslovně počítá občanský zákoník, který pro případ nemožnosti aplikace analogie legis uvádí v § 10 odst. 2 toto:

Není-li takové ustanovení (tím je myšleno ustanovení aplikovatelné jako analogie legis podle odst. 1), posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.[7]

V soudní praxi toto ustanovení reflektoval i Nejvyšší soud, který v řešené věci použití analogie iuris přímo přikázal, když ke způsobu zaplnění mezery v daném případě uvedl následující:

Není-li způsob úhrady za poskytovanou zdravotní péči určen smlouvou ani stanoven právním předpisem, určí jej svým rozhodnutím soud, vycházeje z principů spravedlnosti a rozumného a účelného uspořádání právních vztahů, popřípadě též z dalších základních právních principů, relevantních pro posuzovaný právní vztah.[8]

Veřejné právo

V oblasti práva veřejného, ať už jde o právo trestní či správní, je použití analogie obecně limitováno zákazem analogie v neprospěch obžalovaných, resp. osob, s nimiž je vedeno správní řízení.[9]

I přes toto omezení však podle P. Matese najde analogie iuris zejména ve správním právu své uplatnění, a to v případech, kdy je třeba ve správním řízení i přes neexistenci daných správněprávních norem dovodit pro dotčené osoby stejná práva, jaká by jim náležela v řízení trestním. Jinými slovy, analogie iuris se v oblasti veřejného práva uplatní např. v případě, když je potřeba ve správním řízení aplikovat principy a zásady práva trestního. Zároveň však Mates dodává, že vzhledem ke specifikům obou případů analogie se soudy k jejímu použití staví opatrně, byť jejich uplatnění v případě nutnosti připouští.[10]

Tento závěr podporuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, který v jednom ze svých rozsudků uvedl, že:

Použít v oblasti správního trestání analogie práva nebo zákona lze jen v omezeném rozsahu, a to pouze tam, kdy to, co má být aplikováno, určitou otázku vůbec neřeší, nevede-li takový výklad k újmě účastníka řízení a ani k újmě na ochraně hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem.[11]

Shrnutí

Analogia iuris je druhým obecně rozlišovaným případem použití analogie k vyplnění mezer v právu. K překlenutí těchto mezer pomocí analogie iuris je potřeba posuzovat daný případ podle základních principů a zásad právního odvětví, do nějž případ spadá. Pokud ani toto není možné, je třeba hledat tyto principy a zásady v právním řádu jako celku. Vzhledem ke své složitosti se analogie iuris může aplikovat až poté, co danou mezeru nelze vyplnit použitím analogie legis. Podobně jako je tomu u analogie legis, i analogie iuris může být za naplnění určitých podmínek aplikována jak v oblasti soukromého, tak i veřejného práva, přičemž zejména v právu veřejném je možnost její aplikace značně omezena.

  1. Melzer, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 243; Mates, P. Analogie ve správním právu. Správní právo. 2011, roč. 44, č. 6, s. 348.
  2. Melzer, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 240.
  3. Tamtéž, s. 243.
  4. Žák Krzyžánková, K. K dotváření práva cestou analogie aneb jak zvýšit legitimitu a prosystémovost analogické argumentace v právu. Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2021, roč. 67, č. 1, s. 40.
  5. Melzer, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 242.
  6. Harvánek, J. a kol. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 298.
  7. § 10 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  8. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2309/2011.
  9. Mates, P. Analogie ve správním právu. Správní právo. 2011, roč. 44, č. 6, s. 349.
  10. Mates, P. Analogie ve správním právu. Správní právo. 2011, roč. 44, č. 6, s. 350.
  11. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008-67
Autoři článku: Matěj H. (Matěj Hermann)